Minulost-část 7.

15. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost-7. část
Neměli pocit, že by se dostali o moc dál. Spíš naopak. Stále více a více se dostávali k Donovi, jako k pachateli vraždy před dvaceti lety. Báli se o něj, zároveň se ale báli i jeho. Ne přímo, báli se toho, co vše zjistí. To, co zatím věděli, se jim nelíbilo. Chtěli Dona co nejdříve najít. Nevěděli, kolik času mu zbývá. Chtěli mu položit tolik otázek.
"Tak jo," informoval David, "prověřil jsem všechny nemovitosti. Nikdo nevlastní žádnou nemovitost, kde by mohly někoho držet několik týdnů."
"Eddie má alibi. Minimálně na dobu únosu." Informovala Megan. "nevíme přesně, kdy byl zavražděn Frankie, takže tady nám je alibi k ničemu."
"Stejně tak ředitel." Přidala se k nim Liz. "Je mi ho docela líto."
"Proč?" Megan zpozorněla. Něco jí na tom zaujalo.
"Měl celkem slibnou kariéru před sebou. Měl být povýšen na inspektora, vyšší plat, stěhování do Washingtonu. Po smrti Tommyho mu tu funkci nedali." Pročítala svoje poznámky, "Naopak. Vykopli ho. Byl bez práce, začal pít. Nakonec od něj odešla žena i se synem."
"Kolik je tomu synovi?"
"Teď mu bude něco kolem 36 nebo 37. Jmenuje se Greig Morses. Chodil na stejnou školu jako Don a ostatní."
"Máme jeho fotku?" zajímal se David. Liz přešla ke svému laptopu a zadala tisk. Ozvalo se hučení tiskárny, "Proč nás to nenapadlo?" Liz porovnala fotku s podobiznou muže, kterou vytvořil David. Byli si až neuvěřitelně podobní.
"Takže, syn ředitele se mstí za zničenou kariéru svého otce." Shrnul celý případ Colby. "Ale kde drží Dona?"
"Vím, kde jsou."
"Proč to děláš?" Don se třásl. Z ramenou mu kapala krev.
Greig popošel kolem Dona. Nožem nebezpečně šermoval kolem Donova obličeje. "Zkus hádat, Done."
"Jestli mě chceš zabít, tak to udělej," provokoval ho Don, "ale tahle hra, mě už nebaví."
"HRA!?" křikl Greig vztekle, "Ne, ne," vrtěl hlavou, "mě tahle hra baví. Chci, abys trpěl. Neskončíš tak rychle, jako chudák Tommy."
. "To, co se stalo Tommymu, se tě netýká. Nebyl jsi tam." Nechápal Don. "Neznal jsi ho. Tak mi neříkej, že je to jen kvůli němu."
"Kvůli němu?" zasmál se hystericky, "Ne, ne. Jeho smrt by mi byla jedno. Kdybyste tím nezničili i mě."
"Tobě?" podivil se Don. "S tebou to nemělo nic společného,"
"Ale mělo!" Greig rozčíleně přejel Donovi nožem po tváři, "Ta vaše hloupá hra mi zničila život. Měl jsem vše, spokojenou rodinu. Měl jsem jít na Harvard. Tátu měli povýšit. Už mi domluvil přijetí. Ale po tom Vašem kousku, o vše přišel," znovu jej vztekle řízl, "Žádný Harvard. Jen tuctová státní škola, mizernej plat, táta alkoholik."
Znovu se přiblížil k Donovu obličeji, "Ne, ne Done, má to se mnou co dělat: Měl jsem mít vše, skvělou školu, pak skvělou práci, peníze, ženu. Nic z toho nemám a mít nebudu. A to jen kvůli Vám." Vztekle vrazil nůž Donovi do břicha.
Don sebou škubl. Rána ho pálila jako čert. Greig do něj praštil, židle, na které byl Don přivázán se zakymácela. Don se snažil udržet stabilitu, ale byl příliš slabý. S žuchnutím se svalil na bok. Břicho ho bolelo, popadal dech. Pozoroval Greiga, jak se s napřaženou rukou blíží k němu. Ostří se zalesklo. Přivřel oči a čekal na další ostrou ránu. Ale ta nepřicházela. Otevřel oči, až pak mu došlo, co se stalo. David s Megan klečeli na Greigovi a nasazovali mu pouta. Colby se sklonil k Donovi. Tlačil mu na krvácející ránu.
"Vydrž, Done," slyšel jen. Pak už neslyšel nic.
Probral se až po dvou dnech. Charlie i Alan seděli u jeho postele. Alan měl na sobě dosud nemocniční oblečení.
"tati?" podíval se na něj, "je mi to líto."
"Pšt," položil mu ruku na rameno, "na to bude dost času."
"ne, ne," zavrtěl hlavou, "je mi to vážně líto. Celý život se to snažím odčinit."
"Done," podíval se na něj, "já ti chci věřit, ale …" nedokázal odpovědět. Nedokázal říct, že si myslí, že jeho syn je vrah. "Chtěj s tebou mluvit," ukázal směrem k Megan a Colbymu, kteří stáli před pokojem.
"Ahoj," usmála se Megan, "jsem, ráda, že jsi v pořádku." Popošla blíž. Don si všiml jejího ustaraného obličeje.
"Asi se chcete zeptat na pár věcí. Smrt Tommyho." Řekl jen věcně. Alan a Charlie se chystali odejít, ale Don je zastavil. "Klidně zůstaňte."
"Potřebujeme se zeptat na tu noc, co Tommy zemřel. Co přesně se stalo." Zeptala se Megan. "Eddie vypověděl, že jste ho shodili. Nešťastnou náhodou."
"Ne," zavrtěl hlavou Don. "Eddie na střeše vůbec nebyl. Byl jsem tam jen já a Tommy." Začal vyprávění. Pověděl jim, jak zjistil co Eddie, Frankie a Mike udělali. Jak ponížili Tommyho před celou školou. Jak Tommy vyběhl na střechu a chtěl skočit. Don se mu v tom pokusil zabránit, ale nedoběhl v čas. Když se dostal na střechu, viděl už jen Tommyho, jak skáče ze střechy….. "Nikdy jsem si to nepřestal vyčítat. Nikdy jsem si nepřestal vyčítat jeho smrt."
"Nezabils ho," Alan zněl o poznání klidněji.
"Možná jsem ho nestrčil z té střechy, ale na tu střechu jsem ho dohnal. " v očích se mu zaleskly slzy, "kéž bych to všechno mohl vrátit. Kéž bych se tehdy choval jinak," slzy se mu kutálely po tvářích. "Celý svůj život se to snažím odčinit. Vše co dělám, dělám jen proto, abych se vykoupil z toho, co jsem udělal."
"Proč Eddie lhal?" nechápal Colby.
"Byl by jediný, kdo zná pravdu," hádala Megan. "Chtěl se chránit. Předpokládal, že Don zemře, nikdo se nedozví, že mu řízli drink. Byl by jediný, kdo by znal pravdu. Nikdo by mu nic neokázal."
Don se na ně podíval, "CO bude teď?"
Colby a Megan se na něj podívali, "Nemáme tě z čeho obvinit. Nikdo nedokáže potvrdit nebo vyvrátit, co se na té střeše stalo. Eddie lhal, ale s obviněním bychom neuspěly."
"Takže je konec," dodal Colby.
Don jen zavrtěl hlavou, "ne, pro mě to neskončilo. Nikdy to neskončí." Dodal spíše sám pro sebe. "Nikdy to neskončí."
Stál na verandě, pozoroval západ slunce. Cítil podivný klid. Rána na břiše ho stále bolela, ale Don si jí nevšímal. Hlavou se mu honily myšlenky, kterých se nemohl zbavit. Ten provinilý pocit jej bolel víc, než dvacet stehů na břiše. Natáhl se pro další pivo.
"Já," začal Charlie opatrně, "já si vážně myslel, žes ho zabil."
"Charlie," Don se na něj podíval. Myšlenkami byl na střeše tu noc. Tu noc, kdy Tommy zemřel. "Charlie, já ho vážně….
"Co ještě chceš?" křikl na něj Tommy, "CO ještě kurva chceš? To ti nestačilo?"
"Tommy!" křikl Don. "Slez dolů!"
"Proč. Copak to není, to co jsi chtěl? Co jste všichni chtěli? Abych se zabil?"
"Ne, Tomy," Don se pomalu blížil k Tommymu, který stál na okraji římsy. Byl opilý, vrávoral sebou. V jeho očích se zračila nenávist. "Ne, Tommy, skončím to. Už ti nikdo z nich neublíží."
"Neublíží?!" zasmál se zoufale, "nikdo z Vás mi už neublíží?"
"Ne, slibuju!" Popocházel stále blíž k Tommymu. "Postarám se o to. Tohle jsme vážně přehnali. Pojď prosím tě dolů."
"Copak, bojíš se? Bojíš se, že bych sletěl a zničilo by to tvou kariéru?" Tommy se na Dona díval s opovržením.
"Ne," Don zběsile vrtěl hlavou, "o mě nejde. Jde o tebe. Nechci, aby se ti něco stalo."
"Nechceš, aby se mi něco stalo?" Tommy se rozesmál, "Celý rok mě mučíš. Týráš a najednou nechceš, aby se mi něco stalo?" podíval se na Dona s opovržením, "jsi jen obyčejný zbabělec. Neumíš nic dotáhnout do konce. Dokud šlo jen o maličkosti, sem tam rozbitý ret, zničené knihy, zavírání do díry. Tak jsi byl v pohodě. Co, Done, co?…"
"Tommy," Don se stále přibližoval. Mísil se v něm vztek a strach.
"ne, ne, Done," stále se mu vysmíval, "jsi srab. Ubožák. Nemáš ani kuráž to dotáhnout. No tak, zhoď mě."
"TOMMY!" křikl Don.
"Shoď mě! Ty srabe, no tak to udělej. Neschovávej se za tý svý nohsledy. Alespoň jednou to udělej ty!"
Don už byl docela blízko. Stál od Tommyho necelý metr, "Opravdu srab! TAK UŽ TO UDĚLEJ!" křikl. Donovi se zatmělo před očima. Nikdy na tu chvíli nezapomněl. Popadl ho vztek. Obrovský vztek. Natáhla ruce a vší silou do Tommyho strčil.
… ne, nezabil"
KONEC.
 

Minulost-část 6.

13. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost-6. část
Don kroutil krkem. Celé tělo ho bolelo. Střídavě zatínal a povoloval zápěstí ve snaze uvolnit pouta. Ta se však nehla ani o milimetr. "Bože," hlesl si sám pro sebe. Jeho trýznitel s ním nebyl. Ale to v Donovi nesnižovalo napětí, věděl, že se brzy vrátí a vše začne nanovo.
Začal škubat rukama, "No, ták," křičel, těžce se mu dýchalo, bolely ho svaly, "no tak povol," zoufale škubal. "Do prdele," křikl si sám pro sebe, "nakonec to musí povolit, prostě musí," křičel zoufale. Ale pouta, jako by místo z plastu byla z kovu. Nehnula se ani o píď. Čím více Don sebou škubal, tím více se mu zařezávala do zápěstí. Nakonec to Don vzdal. Pochopil, že čím více bude bojovat, tím více urychlí svůj konec.
Snažil se uklidnit, dýchal zhluboka. Alespoň už neměl pásku na očích. Jeho oči přivykly tmě a Don matně rozeznával obrysy. Viděl potrubí, kamennou podlahu. Přemýšlel, kde by mohl být. Slyšel někde stékat vodu, ale nic víc. Žádný ruch ulice, který by mu napověděl, kde by mohl být. Jen kapání vody. Sem tam, se ozval rachot potrubí. Ten rachot. Ten rachot mu byl povědomý. Najednou si uvědomil, kde je. "Panebože," hlesl. Vzpomněl si na jedno staré pořekadlo o božích mlýnech. Příhodné místo, na to kde umřít. "Boží spravedlnost přece jen existuje," zasmál se sám sobě.
David sledoval nástěnku. Prohlížel si fotografie Tommy, Eddieho, Mike, Dona, Frankiho. Přemýšlel. "Opravdu se to děje?" ptal se spíše sám sebe, než ostatních.
"Musíme si udržet odstup," Megan se postavila vedle Davida, "když se necháme unášet emocemi, nikam dál se nepohnem."
"Co navrhuješ?"Liz jí podala hrnek horké kávy.
"Musíme projít vše ještě jednou. Ale nezaujatě. Znovu vyslechneme Charlieho, uděláme časovou osu. Ještě jednou vše projdem."
Nikomu se do toho moc nechtělo, ale věděli, že má pravdu. Nechali jí, aby rekapitulovala celou situaci.
"Ale teď," podívala se na ně, "si zajdem na jídlo. Trochu si odpočinem. Ty Davide, prosím vyzvedni Charlieho. Sejdeme se tady za hodinu."
"Tati," Charlie seděl u lůžka svého otce, "už se tím netrap." Snažil se jej uklidnit, ale moc se mu to nedařilo.
"jen nechápu," kroutil hlavou, "nechápu, jak to mohl udělat. Ubližovat lidem," podíval se na něj, "tobě. A tomu chlapci," při té představě znovu zalapal po dechu. Tep se mu nepatrně zvýšil.
"Bylo to dávno," snažil se dál Charlie.
"Některé věci ani čas nespraví." Řekl si spíš sám pro sebe. Nedokázal to vysvětlit. Něco v něm se změnilo. Zoufale si přál, aby jeho syna našly. Živého a zdravého. Ale taky si přál, aby jeho syn zaplatil za činy, kterých se dopustil. Třebaže to bylo už dávno. Ty dva pocity se v něm byly, ani on sám nevěděl, který by měl zvítězit.
Charlie vedle něj seděl. Mlčel, věděl, že nic, co by řekl, jeho otce neutěší. V tuto chvíli Dona nenáviděl. Ne za to, co udělal jemu samotnému, ale co teď prováděl ostatním. Pak si všiml Davida, který zaklepal na sklo. "Myslím, že budu muset jít."
Alan jen přikývl.
"Tak jo." Rekapitulovala Megan, "Máme zde mrtvého studenta, který zemřel před téměř dvaceti lety. Dále Frankie, který se zřejmě podílel na jeho smrti. Don, který je nezvěstný."
"Nevíme jistě, že Don a …" chtěl Colby něco namítnout, ale Megan pokračovala dál.
"Frankie je mrtvý. Podle patologa byl mučen několik týdnů."
"Takže musel mít místo, kde ho mohl držet," přidala se Liz.
"Nějaké místo, kde by ho nikdo neslyšel." Doplnil Colby.
"Měli bychom prověřit nemovitosti." David začal zapisovat na tabuli, "Eddieho, Mika,"
"Připiš tam i ředitele, Tommyho otce." Podotkla Megan.
"Ředitel i otec mají alibi," připsal David informace na tabuli. "Kdo jiný by měl motiv? Otce jsme vyloučili, Tommy je mrtvý."
"Co Eddie a Mike?"navrhl Colby. "Co když se to nestalo, tak jak Eddie tvrdí. Co když to byl on, kdo Tommyho strčil?"
"Ne, nebyl to Eddie," ozval se Charlie.
Všichni se na něj otočili. Jejich pohled byl Charliemu nepříjemný.
"Charlie, ty jsi viděl, co přesně se stalo?" podíval se směrem k němu.
Charlie jen zavrtěl hlavou, "Já, nebyl jsem tam od začátku. Přišel jsem, až když jsem se dostal…"
"Dostal odkud?" zpozorněla.
Charlie dlouho rozmýšlel, do vzpomínání se mu vůbec nechtělo. "Byl jsem v díře." Řekl jen, jakoby to všem mělo být jasné.
"V díře?"
"je to jedna chodba ve škole, nikdo o ní neví. Tedy skoro nikdo. Byla to jejich oblíbená hra, zavřít šprta do díry," hlas mu změkl, bylo na něm vidět, že mluvit o tom, mu není vůbec příjemné.
"To muselo být těžké," snažila se ho Megan povzbudit, "sám, ve tmě. Vystrašený. Musel jsi být na Dona pořádně naštvaný."
"Jo," přitakal. "Ale…" zavrtěl hlavou. Toto téma dál nechtěl rozebírat.
"Takže ses dostal ven. Co pak?" navázala.
"Ve škole byl ten mejdan, tak jsem tam šel. Viděl jsem je tam všechny. …"
"Koho, všechny."
"Dona, Eddieho, Frankie a Mika. Hádali se." Dodal Charlie.
"O čem?"
"To přesně nevím. Don na ně řval, že už to přehnali. Že je na čase to všechno ukončit. Že se, že se,…" nechtěl dokončit větu.
"Že?..." naléhala Megan.
"Že se o Tommyho postará. Pak vím, že vyběhl nahoru na střechu. Chtěl jsem jít za ním, ale bál jsem se."
"Čeho ses bál?"
"Těch zbylých tří. Pokračovali v hádce. Měli strach, že by je Don mohl prásknout. Říkali, že, že musí tvrdit, že ten drink říznul Don. Já, já," v Charliem se mísili pocity studu, strachu. I po tolika letech. "chtěl jsem se jim vyhnout, tak jsem vyklouzl zadem. A pak, pak najednou…" hlas se mu zlomil. Vzpomínky ho tížili dlouhou dobu. Nechtělo s emu vzpomínat, chtěl zapomenout. Chtěl by vrátit čas, kéž by tehdy něco udělal. Kéž by se vydal za Donem, vše mohlo být jinak.
"Charlie," Meganin hlas zněl konejšivě ale naléhavě, "Co bylo pak?"
"Pak, pak jsem viděl, jak Tommy spadnul. Podíval jsem se nahoru a tam--- tam--- tam stál Don. Díval se dolů. Díval se mi do očí."
Konec 6 části

Minulost-část 5.

11. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost- 5. část

"Tak, co jste se dozvěděli od ředitele?" Megan i Colby právě dorazili.
David se ujal slova: "Nic moc. O tom, co se stalo na té střeše nic neví. Ten den si studenti udělali potají ve škole mejdan. Podle něj, škola vyslýchala studenty, prováděla šetření. V těle Tommyho se našel alkohol a drogy. Spoust žáků byla potrestaná za pití alkoholu na půdě školy. Včetně Dona."
"Ale co je zajímavé," podotkla Liz, "Tak podle ředitele Charlie na tom mejdanu nebyl. Alespoň nebyl mezi studenty, kteří vypovídali na policii."
"Tak, proč tvrdí, že ho Don a ti ostatní zabili?" nechápal Colby.
"Na to se ho musíme zeptat." Odpověděl David. Nejraději by se vydal za Charliem, ale raději to opět nechal na Colbym. Přece jen, Colby vyslýchal Charlieho po celou dobu. Nechtěli měnit podmínky. "tenhle případ je jak zlý sen," všichni s ním souhlasili.
"Jsem zvědavá, co se ještě o Donovi dozvíme," strachovala se Liz. Při nálezu prvního těla ani zdaleka netušili, jak moc bude tento případ pro ně osobní. A jak moc se jich bude dotýkat. Představa, že jejich šéf možná někoho na střední zabil, je přímo děsila.
"Krom toho, že někoho zabil?" ozval se za nimi Alanův hlas. Všichni sebou trhli. O jeho příchodu nikdo neměl ani tušení.
"Alane," začala Megan, ale nevěděla co říct. "Nevím jak ti to říct,…"
"Řekni prostě, co víte," Alan byl věcný. Jeho hlas zněl chladně, až příliš chladně.
"Musíme se zeptat" omlouvala se Liz.. "Víš něco o Tommym Johnsovi?"
"Pokud si dobře pamatuju, skočil ten chlapec ze střechy. Na tom mejdanu."
Liz se na něj podívala, "Víš o tom mejdanu něco víc? Kdo tam byl? Kdo pil? Byl tam Charlie?"
"Ne," zavrtěl hlavou, "Charlie tam nebyl. Říkal, že byl celou noc u jednoho kamaráda. Vyšetřovali to. Spousta děcek tam tehdy pila, včetně Dona," Alan se pousmál, "však to tehdy ode mě pěkně schytal. Od té doby se už se svými přáteli nestýkal."
"Jak se jmenovali?"
"Eh," Alan se snažil vzpomenout, "Eddie Fischer, Frankie Cohlson, a Mike Dormer."
Všichni se na sebe podívali. Alan znejistěl, nemohl si jejich pohledů nevšimnout. "Co se děje? Proč si myslíte, že Dony, můj Dony někoho zabil?"
"Ehm," všichni se na sebe podívali, "nikdo nechtěl Alanovi říct pravdu. Nakonec odvahu sebrala Megan, "Vypadá to, že ten kluk možná neskočil sám."
"Donny, by nic takového neudělal," začal jej Alan bránit, "Don byl hodný kluk. Nikomu nikdy neublížil."
"Alane," Megan se koukla směrem k Charliemu, který právě hovořil s Colbym. Charlie jakoby vycítil jeho pohled. Obrátil se směrem k nim. "Víme jistě, že Don některé studenty šikanoval." Nadechla se, pak smutně dodala, "Mezi nimi i Charlieho."
"Ne, ne, ne" kroutil hlavou, "To nemůže být pravda. CHARLIE!"
Megan s Davidem se ho snažili zastavit, Alan se nenechal. Vtrhl do Donovy kanceláře.
"Je to pravda?" podíval se na Charlieho. "Je to, co říkají pravda?"
Charlie se smutně podíval na svého otce, pak do stolu. "Je mi to líto, tati." Podíval se mu do očí, "Ale je to tak. Don to všechno dělal. A taky, taky," selhal mu hlas, "Taky toho kluka zabil."
"Ne," Alanovi se podlamovali nohy. Colby ho přidržel a posadil na jednu z volných židlí, "Donie ne. Ne, ne."
"Tati," i Charlie plakal, "pravdou je, že Don nebyl na škole zrovna slušňák. Nebyl ten, kým je teď. Nevím, asi ho ta smrt změnila, ale předtím to byl skutečný hajzl. Kradl mi peníze, bil mě, vysmíval se mi z ostatníma. Jednou dokonce," hořce se pousmál, "jednou přemluvila celou třídu, nevím, jak je k tomu přiměl, ale celá třída se mnou nepromluvila ani slovo. Celé dva měsíce. Ani jedno jediné slovo. Ani ahoj, jak se máš. Nic. Jen Mendy se ho nebála. Ta jediná se na mě aspoň usmívala."
Alanovi jako by se zhroutil svět. Chytil se za hrudník a těžce oddychoval, lapal po dechu, stále opakoval, "ne, ne Donie ne."
"Tati!" "Alane!" křikli Charlie a Colby současně. Alan, celý bledý se třásl a těžce se sesunul z židle. Ležel na zemi a stále lapal po dechu.
"Sanitku!" zaslechl jen, pak se ponořil do bezvědomí.

"Bude v pořádku," usmála se doktorka, "je to jen malá srdeční slabost. Dali jsme mu léky na uklidnění. Potřebuje teď hlavně klid a odpočinek. Neměl by se rozčilovat." Dodala. Pak jim dovolila jít na chvíli za ním.
"Chci tu s ním být sám," řekl jen Charlie. Nedovolil jim o tom diskutovat. Colby i Davis kývli.
"Pak tě ještě budeme potřebovat." Dodali jen. Nechali Charlieho se svým otcem o samotě. Měli si toho spoustu co říct. Ani oni dva na tom nebyly zrovna nejlíp- chtěli mít už vše za sebou.
David vytáhl mobil, "zavolám Liz, řeknu, že Alan je v pořádku. Zeptám se, jak pokročili."
Popošel od Colbyho, aby si vyřídil telefonát. Mluvil s Liz dlouho. "Fajn, díky."
Vrátil se ke Colbymu, "Našli Edieho Fischera," informoval jej, "Megan s Liz jej vyslýchají. Mika ještě nenašly."
"Fajn," pohlédli směrem k Charliemu, chtěli jej vzít zpátky na ústředí, ale nakonec to neudělali. Nechali jemu i Alanovi prostor.

Liz a Megan vyslýchali. Seděli ve výslechové místnosti. Eddie Fischer byl čtyřicátník, dobře upravený. Pracoval na vysoké manažerské pozici. Na sobě měl drahý oblek, nehty pečlivě upravené.
"Pane Fischere," začala Liz. Na stůl položila fotografii Frankieho Cohlsna. "Znáte toho muže?"
Fischer se na fotografii podíval, "Ano, Je to Frankie. Frankie Cohlson," odsunul fotografii, "Stalo se mu něco?"
"Byl zavražděn" odpověděla Liz, "A toho muže znáte?" podala mu Donovu fotografii.
"To je Don Eppes. Známe se ze střední, ale to asi víte," podíval se na ně, "Potřebuju advokáta?"
"Ne." Megan si vzala zpět fotografie. "Don Eppes je nezvěstný. Byl unesen. Myslíme, že to souvisí s tím, co se stalo na střední škole."
Eddie Fischer zbledl, "Myslím, že si přece jen vezmu advokáta."
"Pane Fischere," začala Liz z ostra. Docházela jí trpělivost a čas. Jejich vrah teď někde držel Dona a s největší pravděpodobností jej dost brutálně mučil. Ať už Don udělal cokoliv, měl by za to zaplatil podle zákona, a ne podle rozhodnutí jednoho cvoka.
"Nám je jedno, co jste tehdy dělali. Don Eppes se pohřešuje. Vše souvisí s tím, co se tehdá událo. Ať už jste toho kluka zabili, či ne, chci teď slyšet pravdu. Celou pravdu. Jen tak můžeme Dona zachránit. Pokud odmítnete spolupracovat, obviníme Vás z napomáhání." Blafovala, ale to Eddie nevěděl.
"Co chcete vědět?" začal. Už se netvářil tak sebejistě, jako před tím.
"Co se stalo ten den, kdy Tommy Johnson zemřel?"
"My, ve škole byl mejdan," dal se do vyprávění, "Domluvili jsme se a uspořádali mejdan v tělocvičně. Pivo, vodka, znáte to. Prostě banda puberťáku. Chtěli jsme se jen pobavit, nevěděli jsme, že se to tak zvrtne."
"Co se stalo?" naléhala Liz.
"Pili jsme. Najednou se tam objevil Tommy. Byl to malý usmrkánek. Takový malý blbeček." Pousmál se, "Pil, ne moc, ale pletly se mu nohy, zvracel. Byl prostě trochu sťaty. No a my, natočili jsme ho, a pak to pustili na obrazovku. Všichni se smáli. A ten kluk, prostě mu ruplo v bedně. Vyběhl ze sálu a běžel rovnou na střechu. My jsme se vydali za ním."
"Co se stalo na té střeše?"¨
"On, on," Eddie vrtěl hlavou, "stál na římse. Chtěl skočit, a my, my jsme ho chtěli zastavit. Ale, ale…"
"Ale co?"
"Ale, nevím, co se stalo. Don a Mike šli k němu. Asi zakopli, nevím, prosti si jen pamatuju, že do něj žduchli a on spadl. Prostě jen spadl. Byla to nehoda. Jen blbá nehoda."
"Proč jste nezavolali policii?" pustila se do něj Megan.
"Byli jsme děti. Báli jsme se. Prostě to byla nehoda. Oni ho nechtěli shodit, prostě se to jen stalo."

Konec 5 části.
 


Minulost-část 4.

9. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost- 4. část

"Kdo jste? Kde to jsem?" Don se snažil pohnout rukama, ale měl je připoutané páskou k opěradlům židle.
"Muž, který si to s tebou vyřídí" odpověděl. Popošel blíže k Donovi. Dýchal mu na krk. Don se otřásl. Bolelo ho celé tělo.
"Kdo jste?" zeptal se ještě jednou.
"TY nevíš, kdo jsem?!" křikl. "Zničil jsi mi život, a ty nevíš, kdo jsem?" praštil něčím kovovým do stolu. Don se znovu otřásl. "Já ti teda řeknu, kdo jsem."
Přitočil si spoutaného Dona na židli směrem k sobě. Jedním škubnutím strhl Donovi pásku z očí. Don zamžoural. Ostré světlo ho bolelo v očích.
"Tak co, už mě poznáváš?" zeptal se muž.
"Ne," zakroutil hlavou Don a očekával další ránu, "je mi líto, ale ne."
"Podívej se pořádně!" křikl muž a přiblížil se svým obličejem blíže k Donovu.
"To není možné, Ty, ty…"

"Jmenuje se Tommy Johnson," Megan přišpendlila fotografii na nástěnku. Byl na ní kluk, přibližně ve věku osmnácti let. Na sobě měl košili, sepnutou ke krku, kárované sako. Fotografii vévodili brýle, až příliš velké a staromódní na osmnáctiletého kluka.
"Co o něm víme?" Zeptal se David. Všem v hlavě ležela Charlieho slova, že Don tohoto kluka zabil. Nechtěli si to připustit, odmítali tuto verzi, ale museli jí brát do úvahy.
"Chytrý kluk, nadprůměrné výsledky, až na sport. V tom zaostával. Samotář, spíše tichý, odtažitý. Na škole prý neměl moc přátel. Krátce před koncem prvního ročníku zemřel. Skočil ze střechy školní jídelny. V krvi mu našli alkohol a drogy. Policie to přešetřovala, ale neshledala cizí zavinění. Uzavřela to jako sebevraždu" informovala všechny Liz.
"Jak jinak," podotkla trochu zahořkle Megan.
"Co tím myslíš," odsekl podrážděně Colby s Davidem, "že Don toho kluka ze střechy shodil? Že ho fakt zabil?"
"Jen se na něj podívej," nenechal se odbýt Megan, "Jedináček, starší rodiče, staromódní oblečení, příliš chytrý, samotářský. Přesně odpovídá profilu oběti šikany."
"A Don?" odsekl naštvaně Colby, "Odpovídá profilu chladnokrevného vraha?"
Megan se cítila nesvá. Celá situace se jí vůbec nelíbila, necítila se příjemně. Jako jediná si byla ochotná, i když nechtěla, připustit možnost, že je Don přece jen odpovědný za jeho smrt. "Don, pohledný, oblíbený, vůdčí typ. Sportovec, měl úspěchy u žen, mladšího bratra, kterého šikanoval. Jo, odpovídá přesně profilu agresora"
"Ale, snad tomu sama nevěříš!" Colby začínal být rozzuřený, "To neznamená, že toho kluka zabil."
"Ale nemůžeme tu možnost vyloučit." Trvala na svém Megan.
"Já tomu prostě nevěřím," ani Colby nehodlal ustoupit, "A co ty? Oběť nebo agresor?" zaútočil na Megan.
"Zlatý střed," odsekla Megan. Chtěla tuto hádku ukončit, ale pak se v ní něco vzepřelo, "A co ty? Předpokládám, že agresor, podle toho, jak se Dona zastáváš."
Colby se na ní nepodíval, vztekle mrštil papíry na stůl a beze slova opustil kancelář. Všichni ostatní je jen mlčky sledovali.
Jako první nepříjemné ticho přerušil David. "Musíme zjistit více. Megan, Liz, promluvte s tehdejším ředitelem Já a Colby prověříme jeho otce."
"Ne," zakroutila Megan, "Já půjdu s Colbym." Nedovolila dál diskuzi na toto téma.

Jeli spolu v autě a stále mlčeli. Jejich hádka mezi nima stále vysela ve vzduchu. Ani jeden nechtěl promluvit jako první. Colby křečovitě svíral volant, sledoval ubíhající silnici.
"Tady to je," pronesla Megan.
Colby zastavil před domem. Vypadal staře, zanedbaně, zahrada potřebovala posekat, stromy a keře zastřihnout. Vyšly tři schody a zaklepali.
Otevřel jim muž, mohlo mu být kolem sedmdesáti. "Přejete si?"
"Pan Johnson?" zeptala se Megan, "Jsem agentka FBI Reevesová, tohle je agent Granger." Ukázaly mu odznaky. "Smíme na chvíli dál?"
Muž si dlouze prohlédl jejich odznaky, změřil si je pohledem a pak je neochotně pustil dovnitř.
Vnitřek domu nevypadal o moc líp. Bylo vidět, že dům by potřeboval pořádně uklidit, vyvětrat. Chyběla mu ženská ruka.
"Pane Johnsne," ujala se slova Megan, "Vyšetřujeme smrt jednoho muže a únos druhého."
Muž se na ně zaujatě podíval, "O koho jde?"
"Znáte jméno Frankie Cohlson a Don Eppes?" Megan muže pozorovala. Nemohla si nevšimnout, jak pan Johnson stáhnul koutky úst, když uslyšel jejich jména.
"Jak bych je neznal." Odsekl podrážděně.
"Pane Johnsne, víme, co se stalo. Víme, že Váš syn spáchal…"
"nespáchal sebevraždu!" křikl rozhořčeně pan Johnson, "Ti dva a ostatní mého chlapce zabili!" I po tolika letech byla slyšet v jeho hlase zloba a bolest.
"Pane Johnsone," začal Colby. Megan přesně věděla, co řekne. Chtěla mu v tom zabránit, ale Colby se nedal zastavit, "policie to uzavřela jako sebevraždu."
"Jo, jo," přitakal muž hořce, "Co měli dělat jiného., Přece neobviní hvězdy školy ze smrti nějakého ubožáka."
"Pane Johnsne," Megan věděla, že musí být velice opatrná, jinak z toho muže nedostanou ani slovo, "Viděl jste je teď někdy?"
"Ne." Odpověděl. "Který z nich je mrtvý?"
"Frankie Cohlson." Odpověděl Colby, "Agent Eppes je nezvěstný." Ihned začal svých slov litovat.
"Agent?" pan Johnson zkřivil své rty ještě víc, "Z toho zmetka je agent?"
"Pane Johnsone, agent Eppes patří mezi nejlepší agenty FBI. Někdo ho unesl a my si myslíme, že to má co dělat s tím, co se stalo vašemu synovi." Megan rezignovala na opatrný přístup. Colby podle ní pokazil vše, co se dalo.
"Je mi jedno, jak je to dobrý agent," odsekl podrážděně, "Pro mě je to obyčejný vrah, ať si policie říká, co chce." Colby chtěl něco namítnout, ale Megan ho zarazila. "Podle Vás je možná skvělý agent, ale zabil mi mého chlapce. On, Frankie Cohlson, Eddie Fischer a Mike Dormer mého chlapce šikanovali. Vysmívali se mu, brali mu věci, byli ho každý den. Vracel se domů zničený, byl zamlklý. Po jeho smrti se má žena zhroutila. Zemřela krátce po něm. Nic mi nezůstalo. Zničili mi život, celou mou rodinu. Možná ho nestrčili z tý střechy, ale určitě ho na ní dohnali. Ať si policie říká, co chce, pro mě to jsou vrazi mého syna." Pak se na ně podíval a s neskrývaným odporem prohlásil, "Doufám, že umřou. Doufám, že jejich rodiny budou trpět stejně, jako já." S těmi slovy je vyprovodil ven a zabouchl za nimi dveře.
Nasedali do auta. Colby byl podrážděný, "Nic nám neřekl," Nastartoval motor, pořádně ho zatůroval.
"To bych netvrdila," zakroutila hlavou. Zapínala si pás, "řekl nám toho hodně.,"
"Co," odsekl stále podrážděně, "krom toho, že Don je hajzl."
"Například, že je viní z jeho smrti. A řekl nám jména dalších potenciálních obětí." Megan se podívala na Colbyho. Bylo na něm vidět, že celá situace se ho velmi dotýká. "Colby, já," začala opatrně, "nechtěla jsem tě urazit, nebo naštvat, jen si myslím, že bychom neměli přehlížet skutečnosti, které se nám nelíbí."
"Já vím" zakroutil hlavou, "jen, nikdy by mě nenapadlo, jak vše může dopadnout. Víš jak, na střední nikdo nepřemýšlí, že jejich činy mohou mít následky."
"Myslíš na někoho konkrétního?'" zeptala se se zájmem.
"Ne," zavrtěl hlavou. "měli bychom najít ty zbylé dva."
"Jo," souhlasila s ním, "dříve než je najde náš pachatel."

Konec 4 části

Minulost-část 3.

7. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost - 3. část

"Charlie, co je na tom papíře?" naléhala na něj Liz. Charlie se nervózně díval na ní, na Colbyho i na svého otce.
"Nemůžu, Liz," zavrtěl provinile hlavou.
"CHARLIE, DONA UNESLI!" křikl na něj naštvaně jeho otec, "Musíš jim říct všechno, co víš!"
"Nemůžu, tati, promiň." Nejraději by utekl z pokoje. Bojoval s touhou jim vše říct, ale nemohl se přemoc.
"Charlie," Liz vytáhla fotografie první oběti, "tohle ten člověk udělal prví oběti. Chceš, aby se to samé stalo Donovi?"
Charlie se podíval na fotografie, žaludek se mu svíral, dělalo s emu zle, "Ne, nechci, ale…"
"Jaký ale?" odsekl Alan, "řekni jim vše, co víš."
"Tati," začal Charlie opatrně, "je hodně věcí, co o Donovi nevíš. Co Don dělal, a vy jste to nevěděli, nebo ani nechtěli vědět."
"To je teď vedlejší!" Alan byl čím dál podrážděnější. Dona unesli, vše naznačuje, že je syn Don možná udělal něco, za co se mu někdo chce pomstít a Charlie odmítá říct cokoliv, co by jim pomohlo.
"Je to těžší, než si myslíš." Podíval se na něj, pak na Colbyho a Liz, "řeknu Vám vše, ale ne tady." Podíval se na svého otce, "nechci, abys byl u toho."

"Tak, o co jde?" začal Colby. Teď už seděli v Donově kanceláři. Výslechu se ujal Colby. Věděl, že Charlie před Alanem nic neřekne. Doufal, že pohled na Donovi věci rozváže Charliemu jazyk.
"Ten papír." Začal opatrně, "tu šifru jsem si udělal už na střední. Psal jsem v ní vše, co jsem nechtěl, aby někdo četl."
"Fajn, ale co to má co dělat s Donem." Dál ho Colby vyslýchal.
"Já, já, psal jsem si deník," koktal ze sebe, "kdo co udělal, kdo co neudělal, co jsem zažil a taky…" koktal stále. Těžko hledal slova proto, co chce říct, "a taky ty, které bych nejraději viděl mrtvé." Sklopil oči ke stolu, "jména těch, co mě na střední šikanovali."
"Kdo vše byl na seznamu?" Naléhal Colby. Začínal ztrácet trpělivost. Don byl nezvěstný, David stále v nemocnici. Liz a Megan se snažili v terénu zjistit co nejvíce informací.
"Docela hodně lidí," Charlie se na Colbyho stále nepodíval.
"Buď konkrétní, Charlie!" vyjel na ně, "Tvůj bratr je v nebezpečí a ty nás tady jen zdržuješ." Ujely mu nervy, "Ať se mezi tebou a Donem stalo cokoliv, je to dávno. Tak na to na chvíli zapomeň a snaž se nám pomoct!"
"Já se snažím," odsekl stejně podrážděně Charlie, "ale musíš pochopit, pro mě to taky není lehké. Nechci, aby se Donovi cokoliv stalo, ale taky mu nedokážu jen tak odpustit. Je to jakoby se všechno vrátilo. Jakoby to bylo včera."
"Charlie," snažil se už mírněji Colby. Věděl, že pro Charlieho to taky není moc jednoduché. "Prosím tě, řekni vše, co by nám mohlo pomoct."
"Dobře," Charlie polkl, "řeknu ti vše."

"Tak, co máme?" rekapitulovala Megan. Měla obrovský strach o Colbyho.
"Projíždíme DNA z místa činu. Technici porovnávají otisky. Stále se nám nepodařilo nic zjistit. Kresbu od Davida porovnáváme se systémem na rozpoznávání obličejů." Informoval jí jeden z přidělených agentů. Tento případ byl pro všechny prioritou číslo jedna.
"Jak pokročil Colby," Liz pohlédla směrem k Donově kanceláři, kde právě Colby vyslýchal Charlieho. "Doufám, že alespoň on něco má." Obě dvě pozorovali Charlieho a Colbyho do doby, než se Colby zvedl od stolu. Charlie se na něj podíval. Jeho pohled se na pár vteřin střetl s Meganiným, pak Charlie opět sklopil zrak.
"Co Charlie?" zeptala se Liz.
"Pověděl mi o šifře. Psal jí on. Neví, jak se k ní pachatel dostal." začal Colby.
"Co je na tom papíře?"
"Jména osob. Kterým se někdo chtěl pomstít. Některé jména Charlie znal. Jsou to jeho spolužáci ze střední. Jsou to ti, co ho šikanovali," Colby znovu pohlédl směrem k Charliemu, "na seznamu je i Donovo jméno. Podle Charlieho, je Don vedl."
"Tomu nevěřím," zakroutila ihned hlavou Liz, "ne Don. Charlie lže."
Ani Megan a Colby tomu nechtěli věřit. "Nemůžeme to ignorovat. Musíme projít všechny Charlieho a Donovy spolužáky. Prověřit vše, co se stalo na škole."
Liz ani Megan se do toho nechtělo. Nechtěli si ničit iluzi o jejich šéfovi. Všichni pokládali Dona za čestného člověka, který by nikdy nikomu neublížil. Nelíbila se jim představa, že jejich přítel mohl vést partu středoškoláků, které šikanovala ostatní.
"Jo," jako první se ujala slova Megan, "Nemůžeme to ignorovat. Ale je tu ještě jedna věc." Znovu pohlédla směrem k Charliemu, Liz i Colby pochopily co tím myslí. Momentálně byl Charlie jejich jediný a hlavní podezřelý. "Má alibi?"
"Ne." Odpověděl podrážděně Colby.


"Nic," informovala Amita. "Software na rozpoznávání obličejů nenašel žádnou shodu." Nejraději by šla za Charliem, obejmula ho, ale nemohla. Vzhledem k vyšetřování a tomu, že Charlie byl jediný podezřelý, nesměla s ním mít teď žádný kontakt.
"Nemohla bych…" začala opatrně směrem k Liz, "aspoň na chvilku."
"Promiň," zavrtěla Liz hlavou, "teď to opravdu nejde."
"Já vím," ukápla jí slza, "ale snad si opravdu nemyslíš," polkla, "snad nevěříš, že by Charlie, že by, že by, opravdu mohl…"
"Ne, nevěřím," ujišťovala jí Liz, "Ale je teď hlavní podezřelý. Je to jeho šifra, zná jména na seznamu, neví, jak by se k ní mohl kdokoliv jiný dostat. Vše ukazuje na něj."
"Jo, ale…"
"Máme shodu DNA!" vlítl do kanceláře David.
"Skvělé!" křikla Liz, pak se zarazila, "tebe už pustili z nemocnice?"
"Ehh," zakuckal se David, "jo, Jsem prý v nejlepším pořádku!" začervenal se.
"Opravdu?" zasmála se, "Myslím, že od doktora si to opravdu slízneš."
"To asi jo, ale podařilo se nám identifikovat mrtvého."
"Kdo to je?" zeptali se všichni najednou.
"Jmenuje se Frankie Cohlson. Několikrát zatčen pro opilství a veřejné pohoršování. Střední dokončil ve stejném roce jako Don a Charlie. Hlášený jako pohřešovaný. Cca před 8 týdny. Žil na ulici, proto to policie nejspíše odložila"
"Je na seznamu?" Megan popadla seznam jmen, který jim dal Charlie. "Jo, je."
"Musíme o něm zjistit vše, co se dá." Liz posadila Amitu zpět k počítači, "zkus najít vše, co se dá." Pak se podívala na Colbyho, "Ty znovu vyslechni Charlieho."

"Charlie," podal mu Colby hrnek s kávou.
"Našli jste Dona?" podíval se na něj s nadějí, ale Colby jen zavrtěl hlavou. "Je mi to líto," pohodil Charlie hlavou, "Nikdy jsem si nepřál Donovu smrt."
"Dal jsi ho na seznam." Řekl Colby až příliš tvrdě.
"Jo," přitakal Charlie, "ale byl jsem dítě. Bylo mi jen 13. Nemyslel jsem to tak. Prostě jsem ho jen, jen…"
"nenáviděl." Doplnil za něj Colby.
"Jo. Chápej," v Charlieho očích se zaleskly slzy, "To co mi Don a ostatní dělali, já… já nevěděl jsem, jak je zastavit. Mlátili mě, ponižovali, zavírali do díry. Ano, nenáviděl jsem ho. Ale, to bylo tehdy…"
"Znáš toho muže?" podal mu Colby fotografii. Při pohledu na ní se Charlie roztřásl. Přikývl. "Jo, je to Frankie Cohlson. On a Don byli přátelé. To je ten mrtvý?"
"Ano," přikývl Colby, "dal jsi ho na seznam?"
"Jo," Charlie se podíval na Colbyho, v jeho očích se mísil strach, hněv, zklamání i bolest. "Je tu jedna věc…." Netušil jak začít, "ale na škole. Byl tam jeden kluk, a on, on…" nedokončil větu.
"On, co?" naléhal Colby.
"Spáchal sebevraždu." Charliemu se po tvářích kutálely slzy.
"Ty myslíš, že Don a Frankie ho k ní dohnaly?" zeptal se přímo.
"Ne." Odpověděl stejně přímo Charlie, "Zabili ho."

Konec 3 části

Minulost-část 2.

5. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
Minulost- 2 část

"Oh," David mžhoural, do očí mu svítilo prudké světlo, přivřel oči, ve spáncích cítil tepavou bolest, bolel ho i hrudník, dýchalo se mu těžce.
"Budete v pořádku, agente Sinclaire," uslyšel hlas doktora, ještě stále měl rozmazané vidění.
"Co, co se stalo?" promnul si hlavu. Z ruky mu trčela kapačka.
"Měl jste dopravní nehodu. Ale budete v pořádku." Snažil se jej doktor uklidnit. Baterkou mu posvítil nejdříve do jednoho oka, pak do druhého.
"Bude to dobré, Davide," usmála se Megan, "tebe jen tak něco neskolí."
"Nic mi není," snažil se vyškubnout svou ruku z doktorova sevření, který mu kontroloval tep. "Co, Don?"
"Don?" podívala se na něj nechápavě Megan. "Don na místě nehody nebyl."
"Ne, ne," David divoce šermoval rukama, "Don řídil, musí tam být."
"Davide, Davide," snažila se ho Megan uklidnit.
"Ne, Don řídil…"
"Agente Sinclaire," doktor se podíval na monitor. Davidův tep se zrychloval, "uklidněte se, jinak Vám budu muset dát sedativa."
"Jsem klidný," odsekl, "Musíte Dona najít."

"CO?" Liz telefonovala s Megan. "Hned to znovu prověříme."
"Co se děje?" zajímal se Colby.
"Don," zavrtěla hlavou Liz, "V tom autě byl i Don."
"Ale Dona jsme nikde neviděli," nechápavě kroutil hlavou Colby, "Chceš říct, že…"
"Jo." Odtušila, co chce říct, "Máme tady únos federálního agenta." Křikla na všechny okolo. V kanceláři se atmosféra rázem proměnila. Všichni zpozorněli, zahleděli se na Liz a Colbyho. "Fajn, my dva se vrátíme na místo činu. Ještě jednou ho projdem." Pak se otočila na dva agenty, kteří čekali na rozkazy, "Projděte všechny důkaz. Zatlačte na laborku, výsledky chci co nejdříve."
"Ehm, Liz," koktal Colby, "Někdo by měl informovat Charlieho a Alana."
Liz souhlasně přikývla. Tuhle část práce nenáviděla. Informovat příbuzné, že jejich člen rodiny se pohřešuji, nebo hůř, že je mrtvý. Ještě horší byl fakt, že je znala osobně. "Až budeme vědět víc."

"Neboj," Megan mu položila ruku na rameno, "znovu pročešeme okolí. Ale od tebe potřebuju vědět, co se přesně stalo."
Doktor se na ní nesouhlasně podíval, vůbec se mu nelíbilo, že by Megan měla jeho pacienta teď vyslýchat. Megan jeho pohled hned zachytila.
"Máme nezvěstného agenta," řekla jen. Doktor pochopil, a ihned kapituloval. "Pokud však jeho tep stoupne, rozhovor ukončíte." Megan a David přikývli.
"Fajn, co si pamatuješ?" začala Megan. Vytáhla diktafon a zapla nahrávání.
"Jeli jsme s Donem v autě…"
"Kdo řídil?"
"Don. My…," přivřel oči, aby si vše líp vybavil, "mluvili jsme o případu. "Zastavili jsme na červenou a mluvili jsme o případu. Pak naskočila zelená. Pak si už nic nepamatuju."
"Pamatuješ si ten náraz?"
David zavrtěl hlavou.
"No, tak, něco si pamatuješ." Naléhala Megan. "Zkus se soustředit."
"Nic si fakt nepamatuju." Vrtěl hlavou. Jeho tep se nepatrně zvýšil.
"Fajn, zavři oči úplně." Instruovala ho, "jsi v autě, vedle tebe je Don. Řídí. Hraje hudba?"
"Ne, povídáme si."
"O čem?"
"O případu. Don chce, ať projdeme nemocnice. Zkusíme identifikovat neznámého podle léků."
"Fajn, co bylo pak?"
"Zastavili jsme na červenou. Pořád si povídáme, pak naskočila zelená, ozvala se rána a nic víc nevím."
"Dobře," položila mu ruku na rameno, "Narazil do vás automobil. Viděl jsi světla?"
"Ne, ne, nic si nepamatuju, bolelo mě celé tělo,"
"Vidíš, aspoň něco si pamatuješ. Zkus se soustředit, narazil do Vás auťák. Cítil si bolest, co ještě?"
David se musel soustředit. Jeho tep se nebezpečně zrychloval, urputně se snažil vzpomenout si na cokoliv, co by jim pomohlo. "Slyšel jsem kroky, někdo k nám šel, myslel jsem, že nám jde pomoc. Otevřel dveře, vytáhla Dona. Nehýbal se."
"Výborně, co ještě" naléhala. Doktor nervózně sledoval ukazatel tepové frekvence, nejraději by výslech přerušil, ale Megan ho jediným pohledem zarazila, "jde ti to skvěle. Co dál? Viděl jsi ho?"
"Ne, ne" vrtěl hlavou David, pak se zarazil, "Znám ho. Nevím odkud, ale viděl jsem ho. Nevím kdo to je, ale vím, jak vypadá!"
"Skvělé, Davide," usmála se Megan, "zavolám portrétistu."


"Oh, Liz, Colby," usmál se Alan. "Don ještě není doma."
"Víme, Alane," Liz se podívala bokem, "smíme dál?"
"Jistě," znervózněl, "jistě pojďte dál." Zavedl je do obývacího pokoje. "Co se stalo?"
"Ehm," Liz i Colby se dívali jeden na druhého, nevěděli, jak začít. "Don a David měli dopravní nehodu."
"Proboha," Alan si šokem přiložil ruku k hrudi, "jsou v pořádku?"
"No," Colby zakroutil hlavou, "David je v nemocnici. Není to nic vážného, ale…"
"Don?" skočil mu Alan do řeči v předtuše toho nejhoršího.
"Nevíme." Odpověděl Colby.
"nevíte?" Alan byl dočista zmatený, "jak nevíte?"
"Dona jsme nenašli. Unesli ho." Doplnila Colbyho Liz.
Alan jen na sucho polkl, "unesli? Kdo? Proč?" hlavou se mu honilo snad tisíc myšlenek.
"To nevíme, proto jsme tady." Slova se ujal opět Colby, "prověřujeme všechny případy, kdo měl největší motivaci se Donovi pomstít. Nebyl poslední dobou jiný?"
"Jiný?" zakroutil Alan hlavou.
"Netrápilo ho něco?"
"Ne, ne," zavrtěl odmítavě, "Byl naprosto v pohodě."
"Na místě činu říkal, že moc nespal. Netrápilo ho něco?" zajímala se Liz.
"Na nic si nestěžoval. Alespoň mi ne," pohlédl na Charlieho, který právě dorazil. Colby a Liz jej informovali o tom, co se stalo.
"Charlie," začala opatrně Liz, "dneska, když jsi viděl ten papír s šifrou. Řekls, že na tom nemůžeš dělat. Proč?"
Charlie se na ní neochotně podíval. Dobrou minutu bylo hrobové ticho, Charlie přemýšlel, jak nejlépe odpovědět.
"Ty šifry. Znám je. Jsou to moje šifry." Odpověděl, a uhnul pohledem. To co se chystal říct, jej vůbec netěšilo. "Je to seznam osob, kterým se někdo chce pomstít."
"Kdo? A proč používá tvou šifru? Jak k ní přišel?" tlačila na něj Liz.
"To nevím, ale jestli jde o pomstu," na chvíli se zarazil, pohlédl na Alana, "pak si jí Don zaslouží. Udělal hrozné věci."

Konec 2 části.

Minulost-část 1.

3. května 2013 v 8:00 | Ája |  Povídky od vás
TMinulost - 1 část

"Tak co máme?" zajímal se Don. Dorazil na místo činu až po Liz a Megan, a tak je nechal, aby ho uvedly do obrazu.
"Totožnost zatím neznáme," ujala se slova jako první Liz, "ale podle oblečení, stavu chrupu, nebo alespoň z toho co zbylo, a špíně na těle, usuzujeme, že žil nějakou dobu na ulici."
"A proč to dali nám?" nechápal Don. FBI většinou nevyšetřovala vraždy bezdomovců. To dělala místní policie.
"Proto," Megan přešla k tělu zakrytého plachtou a odhrnula jí. Donovi se naskytl pohled na tělo, kterému chyběli obě ruce i nohy. Obličej rozmlácený k nepoznání, do hrudníku vyřezaný nápis Jidáš." Neměl u sebe žádné doklady, nic podle čeho bychom ho mohli identifikovat. Počkáme na DNA, ale nejsem si jistá, zda to k něčemu bude."
"Jo, ten kdo to udělal, se snažil o to, aby nám to co nejvíc ztížil. Projděte všechny útulky pro bezdomovce, jestli někoho nepostrádají."
"Dobře," Megan se podívala na Dona, "Jsi v pořádku?"
"Jo, jo," zakroutil hlavou, "jen jsem málo spal."
"Našli jsme pár věci, vše je zabalené a zaevidované," informovala jej dál. "Ale tohle je zajímavé," podala mu stránku s podivnými kliky háky, úhledně zabalenou v důkazním sáčku.
"Vypadá to, jako nějaká šifra." Otočil papír na druhou stranu. Znaky mu nic nepřipomínali.
"Zkusím zavolat Charliemu," navrhla Megan, "třebas nám pomůže."
"Jo," přikývl Don. "Jak ho znám, jen na to koukne a hned řekne, co se tam píše."
"Jo, jo," usmívala se Liz, "náš malý genius. Víš, někdy bych fakt chtěla vědět, jak ten jeho mozek vlastně funguje."
"To asi všichni," souhlasil s ní Don, rukama si promnul spánky.
"Vážně ti nic není?" zajímala se Megan.
"ne," zavrtěl hlavou, "jsem jen unavený. Musíme rychle zjistit, kdo to je. Ten, co mu to udělal se asi jen tak nezastaví."
Don stále stál nad mrtvým tělem. Cítil podivný pocit kolem žaludku, dost podobný pocitům, které míval na vysoké před každou zkouškou. To ještě nevěděl, že tento pocit bude možná ten nejlepší, co v následujících dnech zažije.

"Doktorko, už víte, na co ten muž zemřel?" David s Donem stáli na pitevně. Donovi nemohlo uniknout, že i v tak chladném prostředí, jako je pitevna, má David dobrou náladu. Chvíli ho pozoroval, když si myslel, že jej nevidí. Nemohly mu uniknout letmé úsměvy pokaždé, kdy se na sebe David s doktorkou Andreovou podívali. Ti dva spolu určitě něco maj, myslel si sám pro sebe, nahlas to ale neřekl. Ani se Davida na to nezeptal. Byla to jeho a doktorčina soukromá věc. Jemu do toho nic není.
"Zemřel na vnitřní zranění, ten člověk musel neskutečně trpět, ale popořádku," doktorka zakryla tělo a přešla ke svému stolu. Chvíli se na něm přehrabovala, než našla pitevní protokol. "Tak předně, váš muž žil nějakou dobu na ulici…"
"To víme," přikývli David s Donem současně. Doktorka Andreová na ně vrhla pohled, jaký vrhají paní učitelky na zlobivé děti. Oba se instinktivně stáhli a nechali jí hovořit.
"Určitě byl závislý na alkoholu, játra jsou zvětšena, došlo k fibrózním změnám, což svědčí o počínající cirhóze. Měl vředy na střevech, které musely mnohokrát krvácet, trpěl anemii, nedostatkem vápníku a železa. Typické pro lidi, kteří žijí na ulici. Také trpěl rakovinou v posledním stádiu."
"A příčina smrti?" Don byl netrpělivý. Tísnivý pocit kolem žaludku jej neopouštěl.
"Jak jsem řekla, vnitřní zranění. Ten, kdo mu to udělal, zkrátil jeho utrpení jen o pár měsíců," pak se zarazila, "i když to není to správné slovo."
"Co tím myslíte?" zajímal se Don.
"Že ten, kdo ho zabil, jej před smrti mučil. A to docela brutálním způsobem, jsou zde spáleniny od elektřiny, zlomená holenní kost na pravé noze, řezné rány, lil do nich nějakou tekutinu, zřejmě ocet nebo kyselinu, ale s jistotou to budeme vědět po rozboru, spousta oděrek, hematomů po celém těle, zlomená čelist. A jiné zranění. Podrobně to budete mít ve spisech."
"A ty ruce a nohy," David se znovu podíval na tělo přikryté plachtou. Na svrchní straně plachty byla přišpendlena cedulka se jménem John Smith. Označení neznámé osoby. Normálně by tělo mělo tuto cedulku připevněnou k palci u nohy, tomuto tělu však noha chyběla.
"Vidíte ten spálený pruh?" znovu odkryla část prostěradla nad dolní končetinou, "je to od škrtidla."
"Takže," dedukoval Don, "mu nohu amputoval několik dní nebo týdnů před smrtí."
"Přesněji řečeno, šest až osm týdnů před smrtí. Rána již granulovala, což svědčí o procesu hojení."
"Co za normálního člověka tohle může udělat?" I po tolika letech je dokázala krutost některých lidí překvapit.
"To je vaše práce," podala jim pitevní zprávu a vyprovodila je z pitevny pryč.

"Řekni mi," David se pohodlně opřel do sedadla služebního vozu, "co za magora tohle může udělat?"
"To netuším, ale jedno je jisté." Přemýšlel nahlas Don.
"Co?"
"Něco po něm chtěl,"
"Jo, ale to nám v určení totožnosti nepomůže," rozhodil rukama, "Nejsme o moc dál, než předtím."
Don však nesouhlasně vrtěl hlavou, "ale stopu přece jen máme." Jednou rukou podal Davidovi pitevní protokol, "měl rakovinu. Bral léky, Takže…"
"Takže máme obejít všechny ordinace a nemocnice ve městě a zjistit, komu chybí pacient se stejným typem rakoviny a stejnými léky, jako náš mrtvý." Dokončil za něj David.
"Když budem vědět, kdo je oběť, budeme blíže k vrahovi a tomu co hledal."
Don zastavil na červenou. Přeřadil na jedničku, neměl rád auta s automatickou převodovkou. Podle něj, si člověk řízení neužije, když za něj řadí stroj. Rád si řídil po svém. Občas úmyslně motor túroval, miloval ten zvuk motoru a vůni benzínu. Oranžová, Don několikrát sešlápl plyn, nohu stále na spojce. Čekal na zelenou. Konečně, sešlápl plyn a vyrazil přes křižovatku.
"DONE!" stačil jen křiknout David, než se ozvala rána, cinkot tříštícího se skla a mačkání plechů. Pak už jen hrobové ticho.

"Ahoj," pozdravil je Charlie, měl veselou náladu.
"Ahoj," usmála se Liz. "Fajn, že jsi přišel. Máme pro tebe práci."
Charliemu se rozzářili oči, "Super, už dlouho jste mi nic nedali. Myslel jsem, že jste na mě zapomněli," podíval se na Liz trochu vyčítavě, nebo se alespoň o tenhle pohled snažil.
"Věř mi," usmála se na něj, "na tebe se nedá zapomenout."
"Tak fajn, co máte?"
Liz mu podala kopii důkazu, "Je to kopie. Originál je v laborce. Říká ti to něco?"
Charlie se na ní podíval. V tu chvíli byla jeho nálada na bodu mrazu. Moc dobře znal písmo na papíře, a moc dobře věděl, co je na něm napsané.
"Nemůžu na tom dělat," zavrtěl hlavou. "Promiň, nemůžu." Vrazil jí papír zpátky do ruky a rychle odešel.
Liz na něj jen nechápavě koukala.
KONEC 1 ČÁSTI

O povídkách

1. května 2013 v 11:24 | Ája |  Zprávičky
Tak, nějak se nám to tu zase rozjelo, ale to je dobře. Jak již Evka informovala, poslala mi kompletní novou povídku. Nechtěla jsem ji ale zveřejňovat najednou, dle mého názoru je lepší, když máte nějaký čas na to, aby se vám věci usadili v hlavě a myšlenky mohly dotvářet vaše vlastní pokračování. Protože bych na to ale určitě zapomněla, rozhodla jsem se to přednastavit. Každé dva dny tedy bude zveřejněn další kousek povídky. Vyhovuje vám to tak?

Realitha

1. května 2013 v 9:50 | Ája |  Povídky od vás
1.díl (Vrah)
Ten den byla celkem teplá noc. Za rušným velkoměstem se tyčil kopec. Na tom kopci stála mladá dívka. Nehybně pozorovala tu scenérii. Otočila se. Na druhé straně měla skvělý výhled na tmavé moře. Vlny jen jemně ošplouchávaly útesy. Moře šeptalo. Snažila se zaposlouchat do hlasů toho tajemna. Hlučící velkoměsto bohužel zvítězilo. Povzdechla si. Najednou zavál opravdu chladný větřík. Naskočila jí husí kůže. Baterkou mávala kolem sebe. K tomu všemu se ještě přidaly zvuky, praskání, bubnování, houkání?! Obvykle nebojácné dívčině běhal mráz po zádech. Strachem rychle oddechovala. Co já tady vůbec dělám?! I přes vlivné počasí jí začala bití zima. Zvuky ustály.
"Thomasi!!" Konečně se ten pitomec ukázal. Přiložil si prst na ústa a naznačil, že má mluvit potichu. Usmál se. Měl krásný úsměv. Ten mu ale brzy stuhl, když viděl jak se Jenn třese. Sundal si mikinu a přehodil ji přes ni. Thomas Eppes byl vysoký, krásný a milý šestnáctiletý kluk. Vážný turista a cyklista. Když řekne, že se jde projít nebo projet vyjde v šest ráno a vrátí se v šest večer. Thomas si nemusel hrát na frajera, on jím byl a prahly po něm holky z celé školy. Měly smůlu. S Jennifer se znali už od školky. Ovšem teď na, střední se, jejich vztah začal zostřovat. Snad to chápete. Oba milují historii a přírodu. Měli toho více společného.
" Co tady děláme?
" Říkalas, že ráda riskuješ" řekl a v jeho hnědých očích vzplanul šibalský ohníček. " Chci ti něco ukázat" Podal jí svou ruku, trochu zaváhala, ale potom jí ovládla touha po dobrodružství. Vedl jí kolem tmavého lesa, až došli k cestičce vedoucí do něj. Zastavili se. Jenn hluboce dýchala.
" Jestli máš strach, můžeme se vrátit"
" Tak to ani náhodou!" Šibalsky se na něj usmála. Thomas shodil batoh ne zem a začal v něm hrabat.
" Říká se tomu Geocaching," vysvětlovat při hledání. " Znáš?"
" To je to hledání pokladů pomocí GPS?" Odpověděla tiše.
"Takže znáš" Vytáhl z batohu malou žlutou krabičku a zapnul ji. Displey se rozzářil a zanedlouho se na něm objevila mapa s malou šipečkou.
" A jeden z těch pokladů, je na nádherném místě" Opět jí podal ruku. " Jdeš do toho?"
"A Kam?" Pohlédla na něj. Z jejích krásných modrých očí šel cítit strach.
" Tam" Ukázal směrem do lesa. Váhala. Tohle nikdy nedělala. Byla drzá a sebejistá. Nebála se říct komukoliv, co si o něm myslí. Nebála se jít k okraji útesu a podívat se dolů. Teď váhala.
" Jo" Chytila ho za ruku a spolu vešli do lesa.
Jennifer Edgertonová byla dnes nějaká nesvá. Nelíbilo se jí to a nevěděla proč. BUM! Ozvalo se jí za zády. Lekla se a přitiskla se k Thomasovi. Objal ji.
" Já myslel, že se ničeho nebojíš?" Provokoval.
" Já myslela, že mě chceš sbalit." Na všechno měla svou odpověď. Zaskočilo ho to. Ale v jistém smyslu měla pravdu.
" A asi se mi to nedaří co?" usmál se.
" Ne, ale pokračuj" Opětovala mu úsměv a šli dál. Došli až ke skále, která vedla celkem prudce vzhůru. Ale ne tak prudce aby se po ní nedalo vyjít. Jennifer začala vyskakovat na první větší kameny. Tohle měla ráda. Thomas ji následoval, doběhnout se ale nedala. Pak zmizela nahoře. On se zastavil.
"Thome? "
" Jo, jo vždyť už letím"
" Přeji šťastný let" Ano, opravdu znala odpověď na vše.
Ta scéna, která se jím naskytla, byla neuvěřitelná. Poklad už dávno našli. Teď spolu leželi na loučce, vedle sebe, pozorovali hvězdy. Bylo jim krásně. Opravdu to bylo nádherné místo. Bylo to jako byste byli stovky kilometrů od jakékoliv civilizace, přitom bylo jedno velkoměsto hned za lesem. Z tohoto pohledu na oblohu šel strach, tajmeno, síla, krása, no prostě nepopsatelné pocity. Jenn se pomalu posouvala směrem k němu.
" Tohle je krásný" šeptla a podívala se na něj.
" To tedy je" Stále pozoroval hvězdy. V hlavě se mu honilo
" Ale já vím, jak by to mohlo být krásnější" Jeho pohled sjel k ní. Zahleděli se hluboko do svých očí navzájem. Doufal, že myslím to samé co on. Pomalu se k ní přisunul. Její oči se zaměřily na jeho rty. Položila mu ruce kolem krku. Natočila hlavu do prava a zavřela oči. Špičky jejich nosů se dotkly. BUM! Ucukla. Oba vylekaně otevřeli oči.
" Co to proboha bylo?!" šeptl.
"Pšt…" Postavila se. " Slyšíš to?!" Zvláštní zvuky se ozývaly kdesi za pod kopcem. Popošla blíž. Thomas vstal, vzal jejich batohy a přidal se k ní.
" Takže teď už se nebojíš?" Hodil jí batoh. Šibalsky se usmála a chytila se ho za ruku.
" Omrkneme to" Thomase nebavil život nějakého nudného šprta. Byl sice chytrý to ano, nejspíš po rodičích, ale rád riskoval, pyskoval a zkrátka, dělal věci které šroti nedělají. Hned na to kývl.
Zvuky teď byli hlasitější a více rozeznatelnější. Pořád byli dost daleko. Hudba, praskání, bubnování, hlasy, řvaní motorů. Nějaká párty? V lese?
Došli až k malé vyvíšenince. Odsud měli skvělý výhled na …… Závody aut? Oba se skrčili do vysoké trávy. Vytáhli dalekohledy a chtěli se podívat, s čím vlastně mají tu čest. Opravdu, na velké pláni byla rozestavěná drahá a moderní auta. Bylo jich šest. Řidiči aut byli doslova ověšení zlatem a kochali se přítomností krásných slečen v útlých oblečcích. Až na jednoho. Stál opodál a kouřil jednu cigaretu za druhou. Vypadalo to jako by měl z něčeho obavy, ale i tak se snažil tvářit sebejistě. Jedna z přítomných mladých dam měla zakrytou tvář zvláštní rajcovní maskou.
" šílený" Hlesl.
" A oni závodí, nebo se jen frajeří?"
" Pochybuji, že ví, jak se to vůbec startuje"
Teď ale přijelo mnohem lepší auto. Ne přeplácané jako ty ostatní. Bylo béžové a po kapotě mělo jen zlatavé plameny. Bylo nádherné. Ale ostatním závodníkům se zřejmě nelíbilo. První dva zareagovali okamžitě, nasedli do aut a zmizeli. Ti ostatní nechápali.
" Takže to ví" Dělal si legraci. Thomas se chytil za pulzující kapsu. Někdo mu volal. Odplazil se dál a hovor přijal. Jenn zase zvedla dalekohled. Auto zastavilo a z auta vystoupil muž. Byl jí povědomý, až moc. Ne, znala ho, jen nemohla uvěřit svým očím.
" Thome!!" Křikla.
" Musím končit, ale už jdeme." Odhodil mobil a vzal si zpátky dalekohled.
" Není to tvůj táta?!" Muž s kudrnatými vlasy pomalu vystupoval z auta. Řidiči se dali na útěk. Dle jejich vyděšených výrazů se dalo soudit, že to byl známý závodník.
" Pane bože…" Thomas ho taky poznal." … To přece ne… Takové auto nemáme"
" Klid možná se nám to jen zdá" Nedokázali odtrhnout oči od dalekohledu. Muž, v zelených kalhotech a kožené bundě, vystoupil, v ruce třímal zvláštní černou věc.



Všichni už se rozjížděli. I smyslné ženy naskákaly do jejich aut. Až na jednu žena s maskou se připojila k našemu neznámému. Samotář, který stále vyhuloval, odhodil cigaretu a nechápavě se ohlédl za ostatními. To ještě nevěděl, že tato cigareta byla jeho poslední. Dvojice neznámých ho začala pražit svými pohledy. Muž se rozeběhl ke svému autu. V tuto chvíli měla Jenn pocit že by měla Thomase odtrhnout, ale neudělala to. Neznámý natáhl pravou ruku a vystřelil.
" Kur… co? Ty vole…" řekl Thomas vyděšeně. Otočil se na ni. " Mizíme, hned!"
Dvojice se nezajímala o umírajícího samotáře. Spokojeně nastoupili a odjeli.


Seděl na schodech, a pozoroval dveře. Nemohl tomu věřit. Hodin ukazovaly 00:03, když k domu přijelo auto. Jeho táta opravdu nebil doma. Nahoře spala matka a jeho dvě sestry. Vyděšenou Jenn odvedl domů. Nevěřil tomu. Bylo to šílené. Ne, nemohlo se to stát. A pokud ano, nemohl to udělat on! NE! Sen, byl to jen sen! Nervozitou se začal potit. Neusnul by, proto čekal, kdy se táta vrátí domů. Klíče v zámku zarachotili. Thomas natáhl hlavu. Očekával, že se to vše vyjasní, že se vyspí a bude to v pořádku. Dveře se otevřely a situace se ještě zhoršila. Byl to on! Ty kučeravé černé vlasy, zelené džínsy a tmavá kožená bunda. Přesně jako neznámý muž. Jako kopie. Thomasovi se udělalo zle. Vstal a vyběhl nahoru. Ani nezareagoval na pozdrav svého otce, Charlese.
Tak a pokračování? To předávám do ruk vám. Uděláme to zajímavější. Dohodneme se, kdo napíše další dílek. Jsem zvědavá, jak se nám to vyvine. ( já si pokračování vždycky pokazím)

Střelba-část 8.

28. dubna 2013 v 12:56 | Ája |  Povídky od vás
Střelba - 8. Část

"Jak je to sakra možné?!" Don zuřil. Ne na Megan, ale na neznámého vraha, který jim stále unikal.
"Charlie, budu muset jít." Podíval se na svého bratra.
"Done," Charlie se na něj podíval se strachem., "co, co se děje?"
Don chvíli váhal, přemýšlel, zda to má bratrovi říct. Charlie si toho zažil v poslední době hodně, nechtěl jej dále rozčilovat, ale nakonec se rozhodl, že ano.
"Nebyla to Elena. Na skleničce s léky, se nenašly otisky jejich prstů. Někdo jí ty léky dal vypít násilím."
"Bože," Charlie vstal, vtrhl si kapačku z ruky….
"Hej, hej," snažil se jej zastavit, "kam myslíš, že jdeš?"
"Pryč odsud." Mávl rukou, "Nebudu tu ležet, když ten magor je stále venku."
Don věděl, že to Charliemu nerozmluví, "Asi si to od té sestry odskáču," podíval se s obavami na sestru ve dveřích, která jej před chvíli napomínala.

"Takže jsme zase na začátku," Don přecházel po kanceláři sem a tam.
"máme otisky prstů, máme dopis na rozloučenou…"
"Ten je nastrčený," přerušil Megan David.
"ne tak nutně," zavrtěla Megan hlavou. Všichni se nechápavě otočili směrem k nim. "Myslím, že i když se snažila vinu shodit…"
"Snažila?" Don se na ní podíval.
"Ano, snažila," přitakala Megan. Patřila k jedním z nejlepších profilovačů, jaké Don znal. "Myslím si, že tím vrahem je žena, žena, která má k Charliemu silný vztah. Ten dopis podle mne byl podvrh, ale ne úplně. Podle mne, to byly skutečné city. Její city."
"Fajn, ale to nám nepomůže," odsekl podrážděně Charlie, "jak nám tohle může pomoct? Další cvok, co mne miluje!" křičel. Pak si uvědomil, že Megan za to nemůže. Chtěl se jí omluvit, ale Megan jen mávla rukou.
"Tak jo. Sleduje tě. Musí tě znát, musí znát i Elenu. Musela znát její minulost. Takže bude přibližně stejně stará. Bude tebou posedlá, takže ti bude chtít být stále na blízku. Nebude tak nadaná, jako ostatní studenti. Nebo to alespoň předstírá…"
"proč by to předstírala?"
"Je zamilovaná, přímo posedlá. Ale nikdy Charlieho neoslovila. Takže nechce dát své city najevo. Nebo alespoň nechtěla. Něco se muselo změnit, co jí vyprovokovalo k takovým činům. Protože je nesmělá, nebude přehnaně aktivní. Bude se držet v povzdáli, aby mohla Charlieho pozorovat. Možná i opakovala ročník, aby byla pořád s Charliem…"
"Takže je ode mě z kurzu. Někdo, koho jsem možná vyhodil u zkoušky, v hodině se neprojevuje! Dej mi ten dopis!" křikl Charlie a začal se přehrabovat Megan na stole.
"Počkej, tady je!" podala mu ho.
"Zajedu do kanclu. Mám archivované všechny písemky. Podívám se, zda se písmo neshoduje. Psala to ona, ne?" Megan přikývla.
"Ozvu se, jestli na něco přijdu." Křikl přes rameno a vydal se k sobě do CalSci.
"Jsem fakt rád, že tě mám v týmu," Don se po dlouhé době usmál.

Charlie se přehraboval ve svých písemkách. Byly jí snad stovky, tentokrát se v duchu smál on Amitě, která se často jeho zálibě schovávat si všechny písemky. Teď se hodily.
"Tady to je!" písmo se shodovalo. Podíval se na jméno. "Emma Dehmová. Dehmová, Dehmová" opakoval si dokola. To jméno mu bylo hodně povědomé. "Dehmová….AMITA!"
Vytáhl telefon, "Done!" křičel, "Je to Emma Dehmová. Chodí ke mně na kombinatoriku, komplexní čísla, aplikovanou matematiku."
"Skvělé Charlie," poslouchal hlas svého bratra, "nechám jí ihned hledat!"
"Done!" Charlie byl nervózní, "Amita dneska učí za mě. Je to učebna 303, v křídle B. Jdu teď tam."
"NE, CHARLIE, NE!" ale zbytek Charlie neslyšel. Strach o Amitu byl mnohem silnější.


"Idiot," zaklel Don. Jeho zlepšená nálada byla ta tam. Měl strach, že Charlie udělá nějakou hloupost. Vlastně si tím byl jist.
"Chci zásahovku. CalSci, křídlo B, učebna 303. Pošli mi mapu do mobilu, já jedu napřed."
"Jedu s tebou," připojil se k němu David.
Seděli už v autě, uháněli směrem ke CalSci, když Donovi zazvonil telefon. "Megan?"
Don přikyvoval, sem tam zaklel. "Díky."
"Co je?" Zajímal se David.
"V CalSci se rekonstruuje. Výuka je v suterénu 303. Je to sklepní místnost…"
"Je vidět, že matika je tam oblíbená," usmál se kysele David.
"Jo, a má jen malé zatemněná okna." Don si promnul krk, "nemůžeme tam vtrhnout. Neuvidíme do místnosti. Budeme muset jít na slepo."
"Jestli je tam, jestli má zbraň, může to skončit katastrofou." Podotkl David, i když moc dobře věděl, že nemusí.
"Já vím, já vím," Don doufal, že alespoň tentokrát jim bude přít štěstí.

"Done!" Charlie utíkal ke svému bratrovi. "Je tam," ukázal směrem ke dveřím. Je zamčeno, má zbraň."
"Klid," podstrčil Charlie stranou, pěstí zabouchal na dveře, "Emmo!" křikl.
Nic, z učebny se nikdo neozval. Don to zkusil ještě jednou, "Emmo!"
"Jděte pryč," křičela, "jděte pryč, jinak všechny zastřelím!"
"Emmo, je po všem!" Don si zoufale přál, aby konečně dorazila Megan, ve vyjednávání byla lepší než on.
"Říkám to naposled!" křičela Emma skrz zavřené dveře. V jejím hlase zněla hysterie, "Vypadněte, jinak všechny zastřelím. Vy víte, že jsem toho schopná!"
"Ano vím, Emmo," Don nervózně přešlapoval na místě, "musíme se nějak domluvit. Jak to všechno ukončit!"
Chvíli bylo ticho, Don myslel na nejhorší, "Chci Charlieho!"
"To nejde, Emmo!" Don se podíval na svého bratra, zavrtěl hlavou, "Charlie je v nemocnici."
"Lžete!" hysterie v jejím hlase byla stále zřetelnější, "Chci, aby sem přišel. Chci být s ním. Jestli nepřijde, zastřelím tu jeho couru Amitu!"
Charlie se vrhl ke dveřím, ale Don jej chytil a dotáhl.
"Done, já musím dovnitř" prosil ho. V tuto chvíli by udělal vše, jen aby se Amitě nic nestalo.
"Nedám mu další rukojmí, Charlie," důrazně protestoval, "Nemůžeš jít dovnitř. Je to vrah. Klidně tě zastřelí."
"Mě miluje," protestoval Charlie, "Mě nezastřelí"
"Ne" rozhodl rázně Don.
"Pusť ho tam." Řekla klidně Megan, která konečně dorazila. "Je jím posedlá. Bude střílet." Megan zachytila Donův pohled, "Vím, že je to proti pravidlům, ale ona se vymyká všemu, s čím jsme měli co dělat. Bude střílet, jestli s ní Charlie nepromluví. A myslím, že jemu ona fakt neublíží."
"Jdu tam," řekl Charlie. Don ho chtěl zastavit, ale Charlie mu nedal šanci, "Emmo, otevři!" křikl, "Jdu dovnitř."

"Byla to chyba, strašná chyba," Don nervózně přecházel sem a tam. Bál se o Charlieho, o Amitu i všechny studenty. Neustále svíral pažbu své pistole, připraven kdykoliv vyrazit.
"Ona mu neublíží, Done," snažila se ho uklidnit Megan, ale i ona byla nervózní. Pustit Charlieho dovnitř byl risk. Risk, za který si ponese následky, pokud se cokoliv zvrtne.
"Neměli jsme ho pouštět," všichni přítomní byly myšlenkami u Charlieho. Přemýšleli, zda to zvládne. Přece jen, byl to učitel matematiky a ne policejní vyjednávač. Přestože spolupracoval s FBI několik let, agentem nebyl. Nebyl trénovaný na situace, jako je tahle. Nebyli si jistí, zda Charlie udrží nervy na uzdě, když se konečně střetl tváří v tvář s ženou, která mu zabila přátele.


"Jsem tady," Charlie nervózně pohlédl na Amitu. Bála se. Vlastně více než to, byla vyděšena k smrti.
"Tys přišel," usmála se. V ruce držela pistoli, mířila na hlavu Amity. "Já věděla, že přijdeš,"
"Co chceš," Charlie nevěděl, co by měl říct. Věděl, že musí něco udělat, ale absolutně netušil, co by to mělo být. Bál se, očima sledoval Amitu, chtěl by jí odtud dostat.
"Ty nevíš?" začala zběsile šermovat rukama, "vše jsem dělala pro tebe. A ty nevíš?"
"Ne," zakroutil hlavou, v krku a ústech mu vysychalo. Věděl, že stačí jediné špatné slovo, a může zastřelit Amitu, "proč jsi je zabíjela?"
"Ubližovali ti," odpověděla, jakoby to bylo zřejmé, "všichni do jednoho."
"Larry?" řekl nevěřícně Charlie, "Larry, Colby, byli to mojí přátelé, a ten obchodník, nikdy jsem s ním neměl žádný problém."
"Larry tě zradil." Popošla blíže k Amitě.
"Larry mě nikdy nezradil!" vykřikl Charlie.
"Ale ano, ano," kývla, "Napsal článek. A konzultoval ho s profesorem Stinem, ne s tebou. Zradil tě, dal ti najevo, že ti nevěří. Měl to konzultovat s tebou."
Charlie nevěřil vlastním uším, Larry zemřel kvůli takové maličkosti. Protože použil výpočty jiného matematika, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
"A ten obchodník. Byla jsem tam. Okradl tě. Měl ti vrátit dvacet dolarů, ale vrátil ti jen deset. Zbytek si nechal."
"Jen se spletl!" křikl Charlie, vše mu připadalo neskutečné. "Colby?"
"Jen kvůli němu jsi byl tak dlouho pryč. Musela jsem být bez tebe!" oči se jí zalili slzami, "ani nevíš, jak strašné to bylo!" Pak se podívala na Amitu, "Ale jí to nevadilo!" řekla zhnuseně. "Hned na tebe zapomněla. Já pro tebe trpěla, ale ona to hodila za hlavu!" Natáhla kohoutek zbraně.
"NE!" křikli Amita i Charlie najednou.
"ALE ANO! Klidně si tu chodila, usmívala se, dělala, jakoby se nic nestalo. Já nemohla spát, jíst, ale ona, ona…" zabořila pistoli Amitě ke krku, "Ona je ze všech nejhorší!"
"Jestli jí zabiješ, ublížíš mi!" řekl Charlie chladně. Bylo to to první, co jej napadlo.
"Ne," zavrtěla hlavou, "zachráním tě, a pak můžeme být jen spolu!"
Charlie se na ní podíval. V jeho očích byl strach, zděšení i zloba. "Miluju ji. A ona mě. Když jí zabiješ, nikdy ti to neodpustím."
"Ne!" začínala být rozzuřená, "vše jsem dělala pro nás. Pro tebe. Abychom mohli být spolu," po tvářích jí tekly slzy, "nedovolím jí, aby to zničila."
"Ona to nezničila, to ty." Přistoupil k nim blíž. Pořád očima těkal mezi ní, Amitou a zbraní.
"Ne, ne, všechno jsem dělala jen pro nás," rozbrečela se.
"I to, že jsi zabila Elenu?"
"To, ona, to ona," koktala, "podváděla, a tohle jsem nemohla dovolit. Nikdo tě nebude podvádět!"
"Ne, tys podváděla," řekl ostře, "Snažila ses na ní hodit vinu."
"Ne, ona je blázen!" zaryla pistoli Amitě víc do krku, "byla cvok. Každý by uvěřil, že to udělala ona. A mohli jsme být spolu, ale, ale…"
"Ale co," nepřestával Charlie, "ale já to zničil?"
"Ne, ne," kroutila hlavou.
Charlie pochopil, že tohle je jediný způsob, jak to vše ukončit, "Ale ano. Zničil. Zabíjelas je pro mě, a já si to nevážím."
"Ne, ne" protestovala
"Ale ano. Měla bys mě taky zabít, ale tím mi ublížíš a pak budeš muset zabít sebe. Anebo mi dáš tu zbraň a já ti pomůžu." Přibližoval se stále k ní blíž a blíž. "Vlastně jsi mi ublížila…"
"NE, TO NIKDY!" rozkřikla se. Ruce se jí třásly, nervózně popošla trochu od Amity. To byl okamžik, na který Charlie čekal. Rychle přiskočil a postavil se mezi ní a Amitu.
"Ale ano, zabilas mé přátelé, zabilas mou studentku a teď na mě míříš zbraní."
"ne, ne," opakovala stále dokola. Byla úplně mimo sebe, "Ne, ne, nikdy jsem ti nechtěla ublížit, vše bylo jen pro nás, měli jsme se spolu mít dobře."
"Ne, nikdy se nebudeme mít dobře. Nikdy ti to nemůžu odpustit." Podíval se na ní, ruku položil na Amitu, která se strachy třásla, "Vyděsila jsi mou přítelkyni, a všechny tady," ukázal směrem na studenty, kteří se tísnili v rohu učebny.
Podívala se na něj, viděla, jak brání Amitu, s jakou zlobou a nenávistí se na ní dívá.
"Miluji tě," šeptla, přiložila si zbraň ke spánku, naposledy se podívala na Charlieho.
"Ne" křikl ve stejný okamžik, kdy zmáčkla kohoutek. Charlie nevěřícně koukal na kaluž krve, které se zvětšovala kolem její hlavy.

Stáli na hřbitově, smutně hleděli na Colbyho rakev. Nemohli tomu uvěřit. Po tvářích jim stékaly slzy. V tak krátké době přišli už o druhého blízkého člověka. Nejhůře to asi nesl Charlie. Vyčítal si Colbyho smrt, stejně jako Larryho a všech ostatních. Nechápal, co se stalo. Podíval se na Dona, který zrovna pokládal na rakev medaili za statečnost. "Sbohem," zašeptal Don, "budeš nám chybět."

tou dobou jinde…
"Myslíš, že to vyjde?" podíval se na svého společníka.
"Určitě," pokývl hlavou "Všichni si myslí, že je mrtvý. Nebudou ho hledat."
"Vsadím se," usmál se druhý z nich, "že si za chvíli bude přát, aby byl mrtvý." podíval se směrem dozadu.
Colby, připoutaný k lehátku se na ně díval s neskrývanou hrůzou. Přesně věděl kam jedou a věděl, že má naprostou pravdu. Věděl, co ho čeká a skutečně si přál, být teď raději mrtvý.

KONEC

Další články


Kam dál