Zemětřesení

20. července 2009 v 17:00 | Cinka |  Povídky
Překvapilo mě, kolik komentářů měla první povídka. Vůbec jsem to nečekala a bylo to moc milé. Jsem ráda, že se vám tak líbila. Rozhodla jsem se tedy napsat další jednorázovou povídku. Tu dnešní bych chtěla věnovat mojí nejlepší kamarádce Kačence, která má dnes narozeniny. Všechno nejlepší, zlatíčko. :-*

Kráčeli po chodníku k černému chevroletu tahoe. Už se těšili, až odjedou na ústředí a dají si pořádné kafe. Tohohle výslechu měli plné zuby a stejně jim nic nepřinesl. Jediné štěstí bylo, že ten chlap nechtěl právníka. Tím by se jim to ještě víc zkomplikovalo. O to neměli zájem. Už tak to nebylo vůbec jednoduché.
"Ty, Megan," promluvil Don poprvé od doby, co toho chlapa opustili, "myslíš, že něco ví, nebo si s náma jen hrál?"
"Kecat umí, to se musí nechat. Ale vlastně neřekl vůbec nic. Souhlasím s tebou, byla to jen ztráta času. Ovšem udělat se to muselo."
"Jo. To je fakt. Další zamotanej případ. A ještě k tomu to zemětřesení. Aspoň že není extrémně silné."
"To zvládneme. Všechno. Ale měl by ses trochu prospat. Vypadáš unaveně." Když ale viděla jeho zamítavý pohled, upravila to: "Tak si aspoň zajedeme pro něco k jídlu."
Přikývl na souhlas. Usedl za volant a počkal až nastoupí. Zařadil zpátečku a vyjel na silnici. Vydali se k nejbližšímu bufetu, kde dělali dobré sendviče. Na pořádný oběd nebyl čas. Policajti jedli koblihy, oni sendviče.
V bufetu si objednali dva pořádné sendviče a pití. Když čekali na zhotovení, zachvěla se jim země pod nohama. Podívali se na sebe a pokrčili rameny. Nebylo to nijak strašné. Byli na to zvyklí. Jakmile ale dostali zabalené sendviče, zachvěla se zem znovu. Tentokrát už chrastily poskakující židle a stoly. Cinkaly skleničky. Chvěla se skla ve výloze. Tohle už bylo horší.
Zákazníci v bufetu rychle dojídali a platili. Nechtěli se zdržovat v budově pro případ, že by se zemětřesení zhoršilo. I když na něj byli zvyklí, nehodlali riskovat.
"Měli bychom jít," řekla Megan.
"Jo, začíná to být ošklivý," přitakal Don.
"Za celý týden, co jsou ty otřesy, byl tenhle asi nejsilnější."
Vyšli ven, ušli pár kroků, když těsně vedle nich spadl kus komínu. Začínalo to být zlé. Rychlou chůzí se vydali k autu. Ozvala se rána. Na přední sklo a kapotu dopadla hromada cihel.
"Moje auto," konstatoval Don překvapeně. Vzápětí se vzpamatoval. Popadl Megan za ruku a rozeběhli se. Kličkovali mezi padajícími komíny, tříštícími se výlohami a lámajícími se větvemi stromů. Potřebovali najít místo, kde by se mohli ukrýt a přečkat řádění přírodního živlu.
Don běžel první, Megan ho těsně následovala. Propletli se mezi dalšími lidmi, snažících se zachránit si život. Začalo to být opravdu nebezpečné. Síla zemětřesení se zvětšovala. Domy se otřásaly v základech. Některé se hroutili jako domečky z karet.
Náhle se Don zarazil. Z jedné strany uslyšel charakteristický zvuk lámajícího se stromu. Z druhé strany se na domu objevily obrovské pukliny. Don se rychle rozhlédl a okamžitě se rozhodl. Popadl nejbližší poklop a po chvíli zápolení ho otevřel.
"Megan, dolů!" zavelel nekompromisně.
Aniž by se vyptávala, beze slova ho poslechla. Začala sestupovat po železném žebříku, zasazeného do zdi šachty. Byla to několikametrová hloubka. Don stál u poklopu a čekal, až se Megan ocitne až na dně. Díky otevřené šachtě měla na lezení aspoň trochu světla. On sám se chystal slézt kousek a potom poklop zavřít, aby na ně nic nespadlo.
Jakmile byla dole, postavila se na stranu a čekala, až k ní sestoupí Don. Náhle se ozvala obrovská rána. Těsně na to uslyšela výmluvný svist něčeho padajícího. Uskočila. U nohou jí přistál Don.
"Ježíši, Done!" vyjekla. Poklekla vedle něj a snažila se zjistit, jaká zranění si způsobil. Všimla si, že se nepatrně pohnul. Úlevou si vydechla. Byla ráda, že žije.
"Sakra, to bolí," ozval se po chvilce nekonečného ticha.
Megan se rozesmála. "Ty nemůžeš dělat nic jednoduše, viď."
Opatrně se posadil a prohmatával si tělo. Hledal, které kosti nejsou na svém místě a co se chová jinak, než by mělo. Celou dobu se u toho šklebil bolestí. Nakonec usoudil, že má naražená žebra, jedno dvě zlomené, spoustu modřin, odřenin a vyvrknutý kotník. Rovněž levé zápěstí ho bolelo.
"Kosti jsou více méně na svém místě," konstatoval. "Jen s tím smíchem bych to neměl přehánět."
"Vyděsil jsi mě. Příště mě varuj dopředu, až se budeš k nějaké podobné ptákovitě chystat. Co se vlastně stalo?"
"ten strom spadl dřív, než jsem počítal," odpověděl a opřel se o stěnu.


David, Colby, Charlie i Larry postávali nedaleko centrály FBI. Při zemětřesení byla celá evakuovaná. Teď, když bylo po všem, sjelo se k budově několik hasičských a záchranných vozidel. Udělali si z toho stanoviště a pustili se do práce. Hasiči se vydali prozkoumávat sesypané domy, jestli tam někdo nezůstal. Záchranáři se začali starat o zraněné.
Čtyři muži to vše mlčky sledovali. Sami byli špinaví a plní odřenin, jak se snažili pomoct ostatním lidem. Byli nezraněni, jen otřeseni tou spouští, kterou stihlo způsobit zemětřesení, jež trvalo jen pár minut.
"Kde že je Megan?" zeptal se Larry ustaraným hlasem.
"Jela s Donem za jedním chlápkem. Určitě se někde schovali, aby se jim nic nestalo," odpověděl David. Uklidňoval tím nejen Larryho, ale taky Charlieho.
"Zavolám jí," navrhl Colby. Larry stále neměl telefon, takže to sám nemohl udělat. Teď tedy netrpělivě čekal, až to Megan Colbymu zvedne.
"Nemůžu se dovolat. Asi nemá signál. Zkusím i Dona, uvidíme." Ale ani jemu se nepodařilo dovolat.
"Co teď?" zeptal se Charlie.
"No, víme, kam jeli, můžeme se tam zajet podívat. Třeba budou někde poblíž," navrhl David.
"To je bezva nápad," souhlasil Charlie. Ačkoli se to snažil nedávat najevo, dělal si o bratra starosti.


Don stále seděl opřený o stěnu. Vyražený dech se mu už srovnal, takže nemluvil tak přerývavě. Ale pořád se cítil jako by ho přejel tank. Věděl ovšem, že se musí brzy zvednout a dostat se někam, kde by byl východ z podzemí. Bylo jasné, že ten, kterým se sem dostali, už nemůžou použít.
"Nemám signál," konstatovala Megan, poté, co zkontrolovala telefon.
Don vytáhl svůj a zjistil, že je na tom stejně.
"Tak, jakej je plán?" zeptala se Megan.
"Dostat se odtud," oznámil Don. S námahou se postavil a rozhlédl se. Nakonec s Megan zvolili jednu cestu a vydali se po ní. Doufali, že dojdou někam, odkud by mohli vylézt na povrch.


Charlie, David, Larry a Colby nasedli do jednoho služebního auta a vydali se na místo o kterém věděli, že tam byl Don s Megan naposledy. Doufali, že je zemětřesení zastihlo někde poblíž, aby měli lepší vyhlídky na hledání. A také se modlili, aby nebyli zranění. Na Larrym bylo vidět, že se hodně bojí.
"Neboj se Larry, Megan bude v pořádku. Je skvělá agentka, dokáže se o sebe postarat. Navíc je s Donem. Zvládnou to," snažil se ho David utěšit.
"Tohle zemětřesení je tak malicherné s porovnáním vzniku supernovy, ale přesto bych je rád našel," odvětil Larry nepřítomně.
Colby a David si vyměnili nechápavé pohledy, ale rozhodli se to neřešit. Stejně už byli na místě. Agenti vystoupili z auta a šli se toho muže zeptat, jestli neví něco o jejich kolezích. Bylo s podivem, že dům stojí, ale neležel v epicentru zemětřesení. Měl vysypaná skla, spadlý komín a popraskanou omítku. Jinak se zdál neporušen.

"Prý odjeli ještě před prvními záchvěvy," řekl Colby, když se s Davidem vrátili do auta.
"Kudy by to bylo nejblíže na centrálu?" zeptal se Charlie a zapnul notebook.
"Chceš vypočítat, kde by mohli být?" zeptal se David.
"Nebudu sedět se založenýma rukama," odvětil.


Don se pomalým krokem ploužil podél stěny. Cítil, že má koník hodně nateklý. Navíc se mu kvůli žebrům hůř dýchalo. Byl ale rád, že ho Megan nijak nelituje. Měla soucit v očích, ale nic neříkala. Ani jeden neměl ponětí, kolik už ušli, ani kde se nachází.
"Kam myslíš, že dojdeme?" zeptala se Megan. Potřebovala mluvit. To ticho na ní působilo tíživým dojmem. Navíc chtěla Dona trochu rozptýlit. Vypadalo to, že ho to hodně bolí. Ale neřekla ani slovo. Věděla, že nechce, aby zmiňovala jeho stav. Určitě se tím zabýval víc než dost.
"No, uvítal bych nemocnici," odvětil s nádechem úsměvu. Nenápadně se dotkl žeber. Byl Megan vděčný, když se tvářila, že si toho nevšimla.
"Zajímalo by mě, jak to nahoře vypadá. Musí být spousta zraněných lidí," řekla Megan.
Chvíli se o tom bavili. Don mezitím odhodlaně kulhal dálo. Megan přizpůsobila chůzi jeho tempu. Kdykoli se opřel o zeď, aby si odpočinul a dopřál kotníku odpočinek, zastavila se s ním. Ani jednou nedala najevo, že jí zdržuje, nebo že by ho tam nejradši nechala a šla hledat pomoc sama. Nemohla ho opustit. Jelikož ale nechtěl pomoc, dodávala mu alespoň morální podporu tím, že se mu přizpůsobovala. Byl jí vděčný.


Mezitím ostatní čtyři jejich přátelé se je snažili najít. Nebylo to ale jednoduché. Silnice byly rozpraskané, zapadané kusy zdiva a jinými troskami a často neprůjezdné. I když se Charlie snažil určit trasu Donova auta, při téhle katastrofě neměl šanci. Na to byla i matematika prozatím krátká.
"Mám nápad," řekl Charlie a když si získal pozornost všech, pokračoval: "Co zkusit najít Donovo auto pomocí GPS?"
"Charlie, ty jsi génius," vyhrkl David. "Zvládneš to přes svůj notebook?"
"Zkusím to."


"Myslíš, že nás hledají?" zeptala se Megan. Oba teď seděli, aby mohl Don nabrat trochu sil. Bylo vidět, že ho ta chůze vyčerpává a dýchá se mu čím dál hůř. Že potřeboval do nemocnice, bylo víc než jasné.
"Charlie určitě. Počítám, že do toho zatáhl i Davida a Colbyho. A Larry? To musíš říct ty. Znáš ho líp."
"Máš pocit, že se k sobě nehodíme?"
"To jsem neřekl," ohradil se Don. "Jen jste zvláštní pár. Ale to není pro vztah podstatné."
"Je to zvláštní, ale nikdy bych nevěřila, že mě bude bavit poslouchat vznik supernovy nebo objevy černých děr. Ale Larry o tom mluví tak zaníceně, že nejde neposlouchat a neobdivovat se té zapálenosti," svěřovala se Megan.
Don se jen usmál. Moc to Megan přál.


Charliemu se s pomocí technika FBI, se kterým se spojil Colby, povedlo najít místo Donova auta. Ještě že si Charlie vzpomněl na GPS, protože jinak by mohli hledat do nekonečna. Auto stálo mimo trasu k centrále, jenž Charlie označil za nejrychlejší.
Jakmile Charlie oznámil adresu nalezeného auta, vyhrkl Larry: "Tam je bufet se skvělými sendviči." Když spatřil pohledy ostatních, pokračoval: "Megan to tam má ráda."
"Asi si zajeli pro jídlo," poznamenal David od volantu. Začal se autem proplétat mezi troskami, aby se tam dostal co nejdříve. Měli další možnost, kde by jejich přátelé mohli být.
"To je Donovo auto," vyhrkl Colby, sedící na místě spolujezdce. Jako první spatřil vůz, i v jakém je stavu. "Nikdo není uvnitř," hlásil okamžitě, aby ostatní uklidnil.
"Ale byli tu,ů poznamenal Charlie.
"Musíme je najít, můžou být zranění," řekl Larry. Dělal si starosti především o Megan. "Nešlo by je najít přes GPS v mobilu?" navrhl.
Colby se otočil na sedačce a zadíval se na Larryho sedícího za ním. "To je dobrej nápad. Ale nedělej si velkou naději, jsou bez signálu. Kdo ví, kde jsou a jestli se dostali někam, kde by byl signál dostatečně dlouhý na zaměření."
"Musíme to zkusit," prohlásil Charlie a už se spojoval s technikem, aby jim pomohl s hledáním. "Může nechat zapnuté vyhledávání a až se dostanou k dosahu signálu, najdeme je."


"Pořád jsi bez signálu?" zeptal se Don, když se po několikáté podíval na displej mobilu.
Megan jen přikývla. Kontrolovala ho před chvílí. Uvažovala o tom, kam se vlastně dostanou, pokud ovšem chodba někam vede. Přišlo jí, že tu bloumají už hodně dlouho. Ale bylo to hlavně tím, že Don musel chodit pomalu a postupem času musel ještě zpomalit. Dělala si o něj starosti. Snažil se to nedávat najevo, ale dýchal čím dál hůř a i chůze mu dělala problémy. Doufala, že už brzy najdou místo, kde by mohli vylézt.


"Máme signál!" vykřikl vzrušeně Charlie.
"Kde?" chtěl vědět David.
Sotva mu stačil Charlie odpovědět, signál opět zmizel. Byl nepatrný, ale byl. Okamžitě se tam rozjeli.


Don s Megan se zastavili. Zaraženě se na sebe podívali. Ten zvuk se jim pranic nelíbil. V tom Donovi došlo, co se děje. Strhl Megan na zem. Stihl to akorát. Z konce trubky, trčící ze zdi, se vyvalila vařící pára. Nejspíš se zemětřesením někde rozbil parovod. Zasáhnout to jednoho z nic, zbyly by z něj jen uškvařené kosti.


Dojeli na místo, odkud zaznamenali signál. Zmateně se na sebe podívali. Byla tam rozpraskaná silnice, nic víc.
"Šachta," vyhrkl Colby. "Třeba se schovali do šachty a teď hledají východ."
"To je dobrá hypotéza," odvětil David. "Jenže ty chodby jsou nekonečné a ne všechny jsou zaznamenaná na mapách."
"Někde být musí a je na nás, abychom je našli," odsekl Charlie.


"Jsi v pořádku?" zeptal se Don.
Megan se opatrně posadila a protáhla se. "Jo, řekla bych, že jo. Ale ty ne. Krvácíš."
Don se prohlédl a objevil šrám na paži. Trochu z něj tekla krev. Roztrhl si tričko, aby si to mohl zavázat. Ale bylo to na pravé ruce a levou mu ovazování vůbec nešlo.
"Ukaž," řekla Megan. Vzala si od něj pruh látky a zavázala mu to. "Vypadáš příšerně."
"Děkuju," zašklebil se v odpověď. "Měli bychom pokračovat."


Měli štěstí, znovu se jim objevil signál. Vydali se tam pěšky. Bylo to pro ně schůdnější, autem se do všech ulic nedostali, jelikož byly zavalené troskami. Charlie nesl svůj notebook a udržoval spojení s FBI.
"Jsou blízko, vím to," ozval se Larry.
"Musíme najít nějaký poklop, kterým bychom se dostali dolů," řekl Colby.


Megan šla o několik metrů napřed. Bylo to na Donovo přání. Zřejmě nechtěl, aby viděla, jak moc ho každý krok bolí. Rozhlédla se kolem a uvažovala, co bude dělat, jestli Donovi vypoví tělo službu. Věděla, že se to může stát každou chvíli. Jen se jí nechtělo nechávat ho samotného. Zároveň ale věděla, že mu pomůže jen okamžitá lékařská pomoc.
"Done, je tu šachta!" vyhrkla náhle. "Vylezu nahoru a najdu pomoc."


"Hele lidi, šachta. Slezeme dolů a zkusíme je najít. Snad to k něčemu bude," řekl Colby. Popadl za poklop a po chvíli lomcování ho otevřel. "Jdu první," oznámil ještě.
Krátce po něm se dolů spustil David.


Megan se vyšplhala nahoru. Povedlo se jí otevřít poklop. Když vylezla ze šachty, rozhlédla se kolem. Náhle se zarazila. To, co viděla, jí na chvilku vyvedlo z míry. Vzápětí se vzpamatovala a rozeběhla se.
"Larry! Charlie!" zakřičela z plných plic. Neslyšeli jí. Rozeběhla se rychleji. Na sutinách jí podjela noha a upadla. Okamžitě se zvedla a pokračovala v běhu, nedbajíc ostré bolesti v boku. Snažila se vybírat tu nejschůdnější cestu. Podívala se před sebe a viděla, že i Charlie pomalu sestupuje.
"Larry!" zvolala z posledních sil.
Konečně jí uslyšel. Zvedl hlavu a strnul. Byla špinavá, odřená a zakrvácená. "Megan, hledáme vás," vydechl posléze.
Charlie ho zasechl. Zavolal tu zprávu na Davida a Colbyho. Sám vylezl těch několik příček, po kterých předtím slezl.
"Kde je Don?" zeptal se, když ho nikde nespatřil.
Megan mu vysvětlila, co se stalo a v jakém stavu se Don nachází. Jen co domluvila, vylezli nahoru i Colby s Davidem, takže jim to musela zopakovat.
"Pomůžeme mu," řekl David.
Charlie mezitím studoval mapu podzemí, kterou získal od technika FBI. "Mám nápad," vyhrkl po chvilce. "Nedaleko odtud se dá do podzemí dobře dostat. Když seženeme nějaký lehátko, vyneseme Dona na nějm."
Ostatní ten nápad odsouhlasili. Domluvili se, že Colby a David slezou za Donem a Larry, Megan a Charlie najdou něco, na čem by Dona vynesli. Pošlou jim to potom dolů a sejdou se u schůdnějšího výstupu z podzemí. Po rozdělení úkolů se pustili do práce.


Konečně bylo po všem. Don ležel na nosítkách a paramedici se ho chystali naložit do sanitky. David a Colby ho našli vyčerpaného nedaleko šachty, kterou Megan použila. Té se s ostatními povedlo najít provizorní lehátko, které pak spustili agentům. Charlie mezitím zavolal záchranářům a poslal je k východu z podzemí, kde se měl Don objevit.
Megan se s bolestivým úšklebkem opřela o Larryho a zadívala se na bledého Dona. Zbytek záchranného týmu se rovněž shromáždil okolo jeho nosítek.
"Lepší tým bych si nemohl přát," poznamenal Don, když je přejel pohledem.
"My taky nechceme jiného šéfa," odpověděla s úsměvem Megan. Potom i ona nastoupila do sanitky, aby mohla být ošetřena.

THE END.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lúca Lúca | E-mail | Web | 20. července 2009 v 18:53 | Reagovat

super,mooooc hezkááá a taky mooc napínavá doufám,že napíšeš ještě další. nechtěla bys spřátelit blog??

2 revange revange | Web | 20. července 2009 v 18:57 | Reagovat

zase moooc pěkný fakt..:-D

3 Jana Jana | 20. července 2009 v 21:41 | Reagovat

To je krásný. Že to byla ale inspirativní ptákovina ten film na kterej jsme koukaly co?

4 uda-chester uda-chester | Web | 21. července 2009 v 10:26 | Reagovat

Fakt hezká povídka moc se mi líbila doufám že brzy bude další

5 denca19 denca19 | 21. července 2009 v 20:17 | Reagovat

moc pekný:)) strašně mě udivuje jak tohle můžeš napsat tohle bych nikdy nezvládla opravdu smekám :))

6  [Lady]..Ł€NDUŁK@ [Lady]..Ł€NDUŁK@ | Web | 22. července 2009 v 12:46 | Reagovat

moc pěkná povídka a ta minulá byla taky pěkná.........doufám,že brzo napíšeš další

7 Sunny Sunny | 23. července 2009 v 16:49 | Reagovat

Opravdu nádhera... Máš neuvěřitelný talent, nechápu, jak takovou úžasnou povídku někdo dokáže napsat...
vím, že jsem asi otravná, ale nechtěla bys napsat nějakou povídku, v které by byl hlavně Colby? Myslím, že potěšena bych byla nejen já;-)

8 Ramka Ramka | 27. července 2009 v 9:01 | Reagovat

Musím říct, že i tahle povídka se ti moc povedla. Je opravdu super. Jen tak dál!

9 Marťa Marťa | 30. července 2009 v 15:39 | Reagovat

Tak to se ti opravdu povedlo! Už se těším na další:-)

10 anicekkk anicekkk | 11. srpna 2009 v 10:11 | Reagovat

krááááááááááásný..... jen tak dál!

11 prostepitomec prostepitomec | 25. července 2011 v 18:15 | Reagovat

supeeeer moc sikovna...... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama