close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídka

13. srpna 2009 v 14:00 | Cinka |  Povídky od vás
Dalším odvážlivcem, který byl tak smělý a napsal povídku, je Markéta. Musím říct, že je to hezky napsaný a dobře se to čte. Věřím, že se vám bude líbit. Nezapomeňte, že se zapojit může každý. ;-)


"Tak, Done, co je naším úkolem?" ozval se Charlie, sehnul se pro tašku a začal v ní hledat zápisník a tužku. Don podal ruku Amitě, aby jí pomohl seskočit z černé dodávky. Amita tiše poděkovala.
"Vidíte tu opuštěnou továrnu?" zeptal se Don a ukázal na rozlehlý areál. Amita i Charlie přikývli.
"Dostali jsme hlášení o podezřelém pohybu," řekl Don, "doufali jsme, že bychom tu mohli najít ty překupníky drog, ale podle Colbyho už tu nikdo není. Nějak se dozvěděli, že se sem chystáme. Už budou dávno pryč," dodal Don a utáhl si přesky na neprůstřelné vestě. Amita zavrtěla hlavou.
"Co tedy máme s Charliem udělat?" Don pokrčil rameny.
"Je mi to hloupé, ale potřeboval bych, abyste to s námi prošli... je to obrovský areál, a já mám málo lidí..."
Amita se usmála, když viděla, jak se Charlie tváří.
"Ty po nás chceš, abychom hledali důkazy a stopy po pachatelích?" řekl Charlie a prohlížel si Dona nechápavým pohledem.
"Promiň, brácho, neměl jsem tě sem tahat...ale můžeš si cestou spočítat, kolik metrů trubek bylo potřeba k postavení téhle továrny," řekl Don jízlivě a strčil mu prsem do ramene. Amita se rozesmála. Popadla Charlieho za ruku a táhla ho směrem ke dveřím továrny.
"Já mám spoustu práce, musím se připravit na přednášky!" namítal Charlie a snažil se to zavolat tak nahlas, aby ho Don slyšel, ale ten rychlou chůzí mířil ke skupině ostatních federálních agentů.
"No tak, pojď, vezmeme to jako rande," řekla Amita tiše, "stejně vím, že bych tě večer na to rande nevytáhla, zase by ses na něco vymluvil." Charlie se zamračil.
"Neříkej, kolik rande s tebou jsem odmítnul?"
"Procentuálně? Pět procent," řekla Amita a pohladila ho po vlasech. Charlie ještě chvíli předstíral silné rozhořčení, pak se ale oba začali hlasitě smát.

"Davide, Meg, vy půjdete zleva, já a Colby si vezmeme zadní část budovy. Charlieho a Amitu jsem poslal zprava - "
"Oni taky prohledávají?" vyhrkl Colby překvapeně, "Jak si Charlieho donutil, člověče?"
"Ten se musel pěkně vzpouzet," dodala Megan pobaveně. David se ale tolik nadšeně netvářil.
"Done," řekl, "tohle neni správný, nemají tam co dělat, tohle je čistě federální vyšetřování - "
"Neblázni, Davide," přerušila ho Megan, "Charlie má nejvyšší prověření, oba jsou vysoce vzdělaní
a můžeme jim důveřovat - " David nenechal Megan domluvit a skočil jí do řeči.
"Co budete dělat, jestli poškodí nějaký důkaz a přijde se na to, že jsme poslali do terénu dva profesory? Tuhle práci máme dělat my, ne oni..."
"Davide, uznej, že pozemek téhle velikosti se nám bude lépe a rychleji prohledávat v šesti, než ve čtyřech," řekl Don.
"Jak myslíte," zamumlal David rozčileně, prosmekl se kolem Dona a rychlým krokem se ubíral k továrně.
"Dave, počkej na mě!" křikla za ním Megan, ale ani se neohlédnul. Megan si rychle oblékla neprůstřelnou vestu, vrhla po Colbym a Donovi omluvný pohled a dodala: "On to nemyslel zle, jen se o ně bojí."

Vzduch v továrně byl mrazivě ledový, vlhký a byl nasycen nepříjemným pachem rzi a hniloby. Charlie byl fascinován. Vysoký strop se vznášel asi tři destítky metrů nad jejich hlavami, byl celý pokryt trubkami a kabely. Taková souhra všeho - představoval si, jak to tu muselo vypadat v době, kdy továrna byla v plném provozu.
Charlie a Amita procházeli úzkou uličkou, museli jít za sebou, aby nezavadili o těžké konstrukce, které je svírali z obou stran.
"Charlie?" ozvala se Amita a lapala po dechu, "Zpomal, nestačím ti. Kam tolik spěcháš? Ženeš se, jak kdyby před tebou byl zlatý poklad," mumlala Amita a dívala se pod nohy, aby nezakopla o trubku tu a tam vyčnívající z podlahy. Charlie ji ale nevyslyšel a stále pokračoval rychlým tempem vpřed.
"Podívej se na tohle všechno, je to nádherné," řekl Charlie zamyšleně a zastavil se na malém prostoru uprostřed té ohromné konstrukce.
"Charlie, nechápu, jak tě může něco jako tohle ohromovat, je to odporné. Představa, kolik splodin tahle továrna vyprodukovala a kolik energie za svoji činnost spolkla, mě naprosto znechucuje... A co udělali, když jim továrna přestala vynášet? Nechali to tady zreznout, shnít, a čekají, že se to milosrdně propadne do země... to je nenapadlo, že pokud to postavili, musí to pak zbourat a rozebrat?" stěžovala si Amita vztekle a rozhlížela se kolem sebe. "Pak to akorát slouží nějakým dealerům a překupníkům jako jejich útočiště..."
Odpovědí jí bylo ticho.
"Opravdu to nechápu," obrátila se Amita k Charliemu a podívala se na něho. Ten mlčky stál opřený o zaprášený kotel a díval se do země.
"Co myslíš?" zeptala se Amita a postoupila k Charliemu o krok blíž. Dívala se mu do tváře.
"Charlie, no tak, co se děje?" zeptala se znovu, ale opět se jí nedostalo odpovědi. Udělala pár kroků přímo před něj a posadila se na bobek, aby zachytila jeho pohled. On se ale stále díval do toho samého bodu na podlaze.
"O čem přemýšlíš?"
"Víš o čem - o čem přemýšlím?" ozval se z ničeho nic, oční kontakt však stále nenavázal. "Přemýšlím o tom, proč mě stále dokola ponižuješ..."
Amita se z jeho slov posadila. Zírala na něj a nedokázala pochopit, proč tohle řekl. Zbláznil se?
"Co - cože? Charlie, co to říkáš?" vydala ze sebe omámeně. Charlie se na ni ani teď nepodíval.
"Nedoceňuješ moji práci, moji individualitu, moje já..." povzdechl si a hlavu skonil níž, "ale nejhorší na tom je, že to děláš pořád... předevčírem před Larrym, včera při té večeři s tátou a teď zase..."
Amita mlčela a prohlížela si Charlieho od hlavy po paty. Snažila se pochopit, co jí říká. Ta slova nebyla pravdivá, vždyť to co říkal, není -
"To není pravda!" namítla Amita pohoršeně, "Já nic takového nedělám!"
"Děláš," řekl Charlie a stále se díval stranou.
"No dobře!" vykřikla Amita, stoupla si na nohy a popošla kus do strany, "Když jsme u výčitek, taky ti něco předhodím," řekla Amita o něco klidněji než předtím. "Víš co mi vadí? Že je ti všechno jedno! Jakou odpověď dostanu, když se tě na něco zeptám? Tobě je to jedno! Tobě je jedno naprosto všechno - co koupíme Alanovi k narozeneninám, co uvaříme Donovi a Liz, když přijdou na večeři..." posteskla si Amita, "A když jsme u Dona a Liz, víš co mi vadí nejvíc? Že jim závidím. To, jaký mají vztah, jak se k sobě chovají... proč nejsi jako Don..." dodala posmutněle.
Po poslední větě Charlie zvedl oči. Podíval se na Amitu vyčítavým pohledem.
"Nejsem jako Don, protože nejsem Don," řekl Charlie a v očích mu vzplály plameny. "Tak proč si nezačala randit s ním, když - " Charlie přestal mluvit, když viděl Amitin vyděšený pohled.
"Amito, co se děje?" zeptal se a rozhlédl se kolem sebe.
"Slyšel jsi to?" špitla Amita a hlas se jí chvěl. Charlie neodpovídal a ani nepokládal zpětnou otázku. Odpověď přišla vzápětí. Několik metrů od nich se ozval výstřel.
Amita přiběhla k Charliemu a chytila ho za ruce.
"Musíme odsud pryč, nemáme absolutně žádnou možnost, jak se bránit," hlesl Charlie a Amita horlivě přikývla. "Tudy!"
"Done! DONE!" ozývalo se naléhavé volání o pomoc. Byla to Megan. "Tady jsou!"
Střelba se znásobila, teď už neslyšeli své kroky, ale jen ohlušující výstřely. Charlie Amitu křečovitě držel za ruku a utíkal tím směrem, kterým přišli. Jenže po několika metrech poznal, že se spletli.
"Colby! Colby!"
Charlie se zmateně rozlížel kolem sebe. Nevěděl, co má dělat. Střelba sílila, křik agentů se rozléhal po celé továrně. Charlie se podíval na Amitu. V očích se jí leskl strach a zděšení. Tohle si nikdy nepřál vidět.
Opět se rozběhli. Nevěděli, kam ta ulička vede, ale Charlie chtěl za každou cenu dostat Amitu pryč.
Přiběhli na rozcestí.
"Charlie, kam teď?" vydechla Amita. Charlie se chytil za hlavu a přešel párkrát sem a tam, ale mozek mu vypověděl službu. Marně si snažil vybavit, kudy procházeli, všechny uličky, kam zatáčeli, cokoli, co by mu poradilo, kudy se mají vydat teď...
"Tudy!" Charlie chytil Amitu za ruku a rozběhl se, ale Amita stála jako přikovaná a přitáhla ho zpátky k sobě. Charlie se za ní otočil. Pak se podíval tam, kam se dívala Amita.
Ruce mu okamžitě vystřelily vzhůru a bezděky udělal krok a svým tělem zastínil Amitu. Před nimi stál mladík, očividně mu nebylo ještě ani dvacet let. Byl slušně oblečený, oholený, dlouhé bloňdaté vlasy mu padaly do obličeje. V dlouhých křehkých prstech svíral pistoli a mířil na ně. Celý se nervozitou třásl.
"My jsme - my jsme civilisté, nemáme zbraně, nemůžeme vám ublížit - "
"CHARLIE!" ozvalo se z dáli, hlas zřejmě patřil Donovi. Jakmile Charlie uslyšel svoje jméno, otočil hlavu, aby zjistil, odkud Don volal.
A vzduch prořízly dva po sobě následující výstřely. Amita se zděšeně rozhlížela kolem sebe, všechno se odehrálo během mrknutí oka. Mladík už nestál na nohou. Ležel na zemi, z temena mu vytékala krev a barvila světlé vlasy do ruda.
"Done!" vydechla Amita, když viděla, jak se vyřítil zpoza rohu. Don k nim rychle přiběhl.
"Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?" ptal se naléhavě. Z čela mu stékaly potůčky potu a na rukou měl četné škrábance a cákance od krve.
"Charlie, brácho, jsi v pohodě?"
Charlie pokýval hlavou.
"Já - já..." zamumlal tiše. Položil Donovi ruku na rameno, podlomily se mu kolena a padl na zem.
"Charlie! Co ti je?" vykřikla Amita, klekla si na kolena a podepřela mu hlavu. Don Charliemu vyhrnul černé tričko. Z rány pár centimetrů pod žebry se mu valila krev.
"Charlie!" vzlykala Amita a třesoucí se rukou přidržovala Charliemu tričko nahoře. Don utrhl kus látky ze svých kalhot, pevně ji zmačkal a přiložil Charliemu na ránu.
"Brácho, budeš v pohodě!" křičel Don a pevně držel látku na ráně. Charlie seděl, hlavu měl položenou na Amitině hrudníku, oči zavřené.
Don Charlieho odtáhl do tmavého koutu.
"Done, zavolej pomoc!" ječela Amita a rukou tlačila na ránu. Don chytil Amitu za ramena.
"Posily tady budou hned, záchranka taky. Počkejte tady s Charliem, udržuj ho při vědomí, mluv na něj! Počkejte, až to skončí, pak vás odsud oba dostaneme! Hlavně nikam nechoďte!" křičel Don. Amita přikývla.
Znovu se ozvaly výstřely. Don neváhal a rozběhl se tam, odkud se ozývaly.
Amita se posadila vedle Charlieho a stále mu tlačila na ránu. Látka už ale přestala velké množství krve přijímat a ta začala stékat Charliemu po bocích.
"Charlie, promiň mi to, promiň mi to všechno..." plakala Amita a po tvářích se jí valily slzy. Charlie malátně nastevřel oči. Chtěl ji pohladit po tváři, ale nešlo to. Nebyl schopný pohybu. Vysílal veškerou svou sílu do paže, ale ta zůstala bezmocně ležet na studené zemi.
"A - ami," zašeptal Charlie. Amita se pokusila o úsměv. "Copak, zlato?" Charlie už neodpověděl. Jen ústa se mu mírně pohybovala. Amita se k němu sklonila tak, že se jeho rty dotýkaly její tváře.
Pozorně poslouchala. Charlie opakoval jednu větu stále dokola. Trvalo jí delší chvíli, než tu větu přes hlučné výstřely rozluštila.

Říkal: "Mami, ještě ne."

Charlie upadl do bezvědomí. A Amita začala pochybovat, jestli tu má zůstat. Už dlouhou chvíli nic neslyšela. Žádné výstřely, výkřiky, zásahová jednotka jistě ještě nepřijela, ani zvuk policejní sirény nezaslechla.
Chvíli přemýšlela, pak se zvedla ze země, opřela Charlieho o stěnu a sehnula se k němu: "Miláčku vydrž, hned budu zpátky," políbila ho na čelo a rozběhla se pryč.
Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Nevěděla, co dělá, co hledá, co potřebuje. Jen doufala, že ji to napadne co nejdřív.
"Byli tady, byli tady! Tom to dostal do hlavy! Byla tu holka a černovlasej kluk, najdi mi je!" ozval se hluboký mužský hlas. Amitě začalo bušit srdce. Už věděla, co musí udělat.
Utíkala zpátky k Charliemu, utrhla si kus plátěné tuniky, a obvázala ho kolem Charlieho pasu. Chytila ho za paže a táhla ho po zemi pryč.
Nevěděla, proč si myslela, že dělá správnou věc. Na podlaze, po které Charlieho táhla, po něm zůstávala táhla krvavá stopa. Ale co věděla je, že nemohla sedět v tom koutě, a nic nedělat. Co chtěla bylo, aby Charlieho odtud co nejrychleji dostala. Hned. Teď!

Byla vyčerpaná, ale stále pokračovala. Bylo štěstí, když narazila na zapáčené dveře. Trhla klikou, dveře se s velkým vrzáním otevřely a Amita padla na zem. Na hlavu jí mířily dvě hlavně.
"Amita! Je to Amita s Charliem!"


Seděla v nemocniční hale, vedle ní Colby a držel ji za ruku. Snažil se ji utěšit. Říkal fráze o tom, že Charlie bude v pořádku, že je silný, že se z toho dostane. Amita ale nechtěla slyšet nic z toho. Byly to jenom hloupé řeči. Všechno teď bylo na Charliem...
"Amito, tady máš kafe," ozvalo se kus od ní. Stála tam Megan a David. Oba se snažili předstírat úsměvy, ale vůbec jim to nešlo.
Amita si od Megan vzala kafe a napila se. V hlavě se jí hemžilo tolik myšlenek, ale žádnou nemohla přečíst, žádnou z nich nemohla uchopit...
Nemocniční dveře se rozrazily a do chodby vběhnul Alan. Všechny oči byly upřeny k němu. Amita ani nevěděla, jak se zvedla ze sedačky. Pomalým krokem k němu mířila. Zastavila se však, když viděla Alanův nenávistný pohled.
"Pane Eppesi, já - "
"Jdi mi z očí! Kde je Don?"
"Já nevím, pane Eppesi - "
"Nemluv na mě, rozumíš?" rozkřikl se na ni Alan, "Doktor říkal, že kdybys ho netahala po té špinavé zemi, neměl by teď Charlie v té ráně infekci a neztratil by tolik krve! Nemusel by teď bojovat o život!"
Amitě se do očí hnaly slzy. "Já jen chtěla - " Alan už ji neposlouchal. Rychlým krokem se rozběhl k pánským záchodům, odkud vycházel Don. Ten měl obvázané ruce a celé tělo polepené náplastmi.
Zastavil se, když viděl, jak se k němu blíží jeho otec. Colby a David vytušili, co se snaží Alan udělat, vyskočili ze sedaček a rozběhli se za ním.
"Tati - " začal Don.
"Ty parchante!" zakřičel Alan a vrazil Donovi facku. Don se chytil za pulzující tvář a ustoupil o krok zpět.
"Pane Eppesi, přestaňte, tímhle nic nevyřešíte!" vykřikli David i Colby současně, každý chytil Alana za loket a odtáhli ho Dona.
"Říkal jsem ti to pořád! Neber ho tam! Teď tam kvůli tobě a tomu tvýmu pitomýmu nápadu umírá!" křičel Alan na Dona. Ten stál před ním, rukou si přidržoval tvář a hlavu měl sklopenou na hrudi.
"Tati, moc mě to mrzí..." zamumlal Don. "Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo..."
Alan se rozplakal. Sedl si na lavičku, lokty se opřel do stehen a hlavu si složil do rukou.
"Nejdřív žena, a pak syn..." zaštkal Alan.


Amita seděla v nemocniční jídelně, před ní ležel zeleninový salát, ještě nedotknutý. Celé čtyři hodiny. Poslali ji sem, aby se najedla. Aby nabrala sílu. Ale jí chyběla ta duševní. O tu fyzickou přece vůbec nešlo...
"Amito?" ozvalo se vedle ní. Zvedla oči, přicházel k ní Don. Přikývla.
"Je ti lépe?" zeptal se Don, a posadil se naproti ní. Amita zavrtěla hlavou. Don roztrhl sáček se zálivkou, otevřel krabičku se salátem a zalil ho. Promíchal ho a posunul před Amitu. Ta se ho ale vůbec nedotkla.
"Amito, mám ti dojít pro pití? Chceš kolu, nebo - " Amita zavrtěla hlavou a chytla Dona za ruku. Ten se na ni důležitě podíval.
"Done, víš, co mě mrzí? Těsně předtím, než Charlieho postřelili, jsme se pohádali... kvůli naprosté hlouposti - jenom kvůli tomu na nás přišli... a jestli Charlie, Charlie..." Amitě selhal hlas. Musela zadržovat slzy, aby nepropukla v pláč. "Jestli se mu něco stane, už mu nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamená..."
Don sklonil hlavu a zavřel oči. Nevěděl co má říct. Jen Amitě silněji stiskl ruku.
"Amito, Done, pojďte, už přišel doktor!" zavolala Megan. Amita a Don se za ní rozběhli.

"Pane Eppesi, paní Ramanujanová, operace se zdařila, ale pan Eppes po několika desítkách minut upadl do komatu. Je nám to velmi líto," řekl doktor omluvně, potřásl hlavou a odešel.
Amita se zděšeně rozhlédla po všech přítomných. Colby ji chytil kolem ramen a objal ji.
"Ne, to ne..." plakala Amita.

***

Černovlasá žena pomalu otevřela dveře od pokoje a pokynula malému chlapci, aby vešel dovnitř. Přiložila si ukazováček na rty a malý chlapec přikývl na srozuměnou. Potichu vcupital dovnitř a počkal na ni. Zavřela dveře, dala malému chlapci do dlaní kytici a tiše mu špitla do ucha.
Malý chlapec udělal několik kroků k posteli a položil na noční stolek kytici. Mladá žena se široce usmála. Od stolku přisunula k posteli židli, chlapce chytila v podpaží a posadila si ho na stehna.
"Ahoj Charlie, tak jsme zase tady," usmála se Amita a malý chlapec se rozhlížel po pokoji. "Moc se nám po tobě stýská..." řekla Amita a chytila Charlieho za ruku. Vypadal tak klidně. Vyrovnaně.
"Mami?" ozval se chlapec, " proč tatínek pořád spí?" Amita se usmála, vstala, chlapce posadila na židli a mlčky došla do koupelny. Opřela se o umyvadlo a podívala se do zrcadla. Pravou rukou smetla z tváří slzy, do kelímku nalila vodu a z poličky sebrala pěnu na holení a žiletku.
"Víš," řekla klidně, když se vrátila zpět do pokoje, " tatínek byl hodně unavený, tak to musí dospat." Malý chlapec chápavě přikývl.
"Pojď tatínkovi natřít bradu, ať je hezký, až přijde děda." Chlapec svižně seskočil ze židle a vzal si od maminky pěnu.

Bylo něco kolem půl desáté večer, Amita seděla u stolu, přemýšlela. Náhle zazvonil zvonek u dveří.
Amita se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi stál Colby, v ruce držel kytici růží.
"Ahoj, můžu dál?" zeptal se. Amita se usmála a pokynula mu, aby vešel.
"Posaď se," prohodila ke Colbymu, "mám tady víno, dáš si?"
"Jistě, máš tady vývrtku?" zeptal se Colby. Amita přikývla, otevřela skříňku a hledala ji. Na boku náhle ucítila Colbyho dlaň.
Colby zašeptal její jméno, přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal. Pak ji něžně políbil.
"Colby," špitla Amita a mírně se od něj odtáhla. "Počkej... já nemůžu takhle rychle... Netlač na mě, prosím..."
Colby přikývl a pohladil ji po vlasech.

Don seděl na gauči, sledoval televizi. Zase dávali nějaký nudný televizní film, vlastně nechápal, proč se na něj dívá. Nesledoval ho, nevnímal ho. Myslel na práci, na Liz, na Charlieho. V klíně měl položenou misku s popkornem, v levé ruce držel láhev piva.
Náhle zazvonil telefon. Seděl dál, nechtěl ho zvedat. Dnes už se s nikým nechtěl vybavovat.
Telefon se ale nevzdával a vytrvale zvonil dál. Don se zamračil, zvedl se a došel k telefonu.
"Tady Eppes, co se děje?"
"Dobrý večer, pane Eppesi, tady sestřička Wonderová, nemocnice Los Angeles. Mohl byste okamžitě přijet?"
Donovi se rozbušilo srdce. V předtuše nejhoršího.
"Co se stalo?"
"Váš bratr se probral."

Konec.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 cornellca cornellca | 13. srpna 2009 v 21:53 | Reagovat

hmmm, divné, nedává mi to souvislost a logiku, ale o pokus o stojí!!! =)

2 uda-chester uda-chester | Web | 14. srpna 2009 v 7:46 | Reagovat

tak teda musím říct že ta povídka je fakt moc moc úžasná prostě nemá chybu

3 Liz Liz | Web | 14. srpna 2009 v 23:23 | Reagovat

skončí v nejlepším a tak to má být :)

4 Markéta Markéta | 16. srpna 2009 v 13:44 | Reagovat

Děkuju moc za komenty, mám radost, že se Vám ta povídka líbila =)

5 Lada Lada | 16. srpna 2009 v 16:41 | Reagovat

tomu říkam povídka!!

6 Andy Andy | 17. října 2009 v 16:28 | Reagovat

tohle je úúúžasně smutná povídka!!!

7 Andy Andy | 19. října 2009 v 19:17 | Reagovat

krásná povídka,ale proč skoro ve všech povídkách co tu jsou je Charlie zraněnej??

8 Stormate Stormate | 25. listopadu 2011 v 13:41 | Reagovat

[7]: Protože v seriálu se mu nikdy nic nestane. Je to něco co lidem chybí, autoři mají tendenci ho zranit a pak ho z toho vytáhnout ;)

9 Anet Anet | 3. ledna 2012 v 18:55 | Reagovat

Suuuperr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama