close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Proč se to muselo stát?

18. listopadu 2009 v 7:37 | Cinka |  Povídky od vás
Další odvážlivec se svojí povídkou. Tentokrát je to Miška a já pevně věřím, že se vám povídka bude líbit a napíšete k ní spoustu komentářů. :-))


Když se ráno probudil, už krásně svítilo sluníčko. Podíval se na místo vedle sebe a usmál se. Vedle něho ležela jeho žena a vedle v dětském pokoji spal jejich malý syn. Potichu, aby ji nevzbudil, vstal a šel udělat snídani. Vůně čerstvé kávy ji probudila a ona se za chvíli objevila za ním v kuchyni. Měla na sobě jeho starou košili, kterou už dávno nenosil. "Myslel jsem, že tě překvapím snídaní do postele a ty jsi zatím překvapila mě." Ten den šli do práce ruku v ruce a oba se na sebe usmívali jako dva zamilovaní teenageři. To ale ještě ani jeden z nich netušil, že to bude jeden z jejich nejhorších dnů v životě. Ne-li ten nejhorší.
Mezitím už v kancelářích FBI jeho bratr Don svolával všechny své kolegy. Dostaly případ, na který bylo třeba nasadit všechny agenty. Jednalo se o drogovou mafii, která sem vozila drogy z Mexika. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se neschovávali za diplomatickou imunitu. Don zrovna rozděloval úkoly, když mu zazvonil telefon: "Agent Eppes." "Agente Eppesi. Jenom bych vám chtěl říct, že váš bratr je v ohrožení. Na univerzitě je bomba. Nesnažte se budovu evakuovat, jinak ji odpálím. Přijeďte a nikomu se nic nestane. Rozuměl jste mi?" Mezitím, co Don mluvil s neznámým mužem, Megan Donovi ukazovala záběry z bezpečnostních kamer budovy FBI. Někdo nechal na recepci kufřík, na kterém bylo jeho jméno napsané tak, aby bylo vidět kamerou. "Hned tam jedu. Hlavně mu nic neudělejte!" Don poslal k tomu kufříku Colbyho a Davida a s sebou si vzal Megan. Cestou jí řekl a podivném telefonátu s neznámým.
Když přijeli na univerzitu, stála tam akorát Amita a plakala. "Co se stalo, Amito?" ptal se Don rychle. " Akorát jsme s Charliem připravovali přednášku, kdy do jeho kanceláře přišel nějaký chlap a řekl mi, ať jdu ven z budovy a nikomu nevolám a nikomu to neříkám. Vzal mi telefon a zavřel za mnou dveře. "Jak je to dlouho?" " Před deseti minutami jsem vyšla ven, Done co se děje. Udělej něco. Dostaň Charlieho pryč." Don Amitu objal. V tu chvíli mu zazvonil telefon. "Pospíšil jste si agente Eppesi. Vám na bratrovi hodně záleží, že? To bylo první a poslední varování. Dejte ruce pryč od našich obchodů. "Kdo jste? A o jaké obchody jde?" Ale to už mluvil do hluchého telefonu.
Mezitím v recepci budovy FBI Colby s Davidem objevili v kufříku bombu. Byl na ní displej, který ukazoval, kolik času zbývá do detonace. " Davide, to pyrotechnici nestihnou. Je to moc málo času." " Tak co chceš dělat? Sami to nezneškodníme." " A co to odnést do nějakého kontejneru? Někam daleko od budovy a od lidí" "Za deset minut? To se nestihneme vrátit. To je sebevražda, Colby." " Ale zkusit to musíme. Nemusíš se mnou chodit. Já to risknu. Když to nestihnu, pamatuj, že se mi s vámi dělalo dobře." "Počkej. Jdu s tebou. Přece tě v tom nenechám samotného, kdyby to bouchlo. Jdeme. Máme už jenom osm minut a padesát pět sekund."
Asi pět sekund po tom, co odhodili kufřík do kontejneru, se ozvala
ohlušující rána. Nejprve bylo jenom ticho, ale pak se ozval křik nějaké ženy, ke které se přidali další lidé. David, kterého to pouze odhodilo na nejbližší budovu, byl celkem v pořádku, až na pár oděrek. Hned začal hledat Colbyho, ale nikde ho neviděl. Usoudil teda, že se mu asi nic nestalo a někomu někde pomáhá. David šel teda za zdrojem toho křiku. Když se dostal blíž, to co spatřil, mu vyrazilo dech. Ale rychle se v něm probudil agent FBI, kterého jen tak něco nerozhází. I když tady by se za emoce nemusel stydět ani ten nejotrlejší člověk. To co spatřil, byl totiž Colby, který klopýtl zrovna ve chvíli, kdy bomba bouchla. David zavolal, ať někdo volá sanitku. Mezitím se snažil svého kamaráda udržet na živu. V tu chvíli si ani neuvědomil, že mu není zrovna nejlíp. Začal zrovna vnitřně krvácet. Sanitka tu naštěstí byla brzy a Colbyho rychle odvezla. Davida vzali s sebou na ošetření. Až když odvezli Colbyho na sál, teprve potom se nechal David ošetřit. Když se mu mladá sestřička snažila zašít tržnou ránu na ruce, upadl David do bezvědomí. Ihned k němu byl přivolán lékař. Ten přikázal jet s ním ihned na sál.
Na univerzitu se zatím sjelo několik agentů, kteří se snažili zjistit něco o neznámém volajícím. Zrovna když Don mluvil s jedním z techniků, zazvonil mu telefon. Ihned přispěchal technik, který měl na starosti monitorování hovorů. "Eppes." "Ahoj Done, Liz. Mám pro tebe špatnou zprávu. Je tam s tebou někdo?" Don se bezděky rozhlédl kolem sebe. Megan byla poblíž a jeho pohledu si všimla, Don na ni kývl, aby šla k němu. Když přišla, pokračoval: " Ano, je tu Megan. Pokračuj." "Pamatuješ na ten kufřík ve vestibulu? Poslal jsi tam Colbyho s Davidem. Pyrotechnici by to nestihli, tak ten kufřík odnesli do kontejneru. Mysleli si, že utečou, ale nestihli to dost daleko. Neděs se, nejsou mrtví. Žijí, ale oba jsou v kritickém stavu v nemocnici. Colby s popáleninami a zlomeninami. David se zdál být v pořádku, ale v nemocnici omdlel. Objevili mu vnitřní krvácení. Oba jsou stále na sále." To už ale Don neslyšel. Když se dozvěděl, že v tom kufříku byla bomba, sesunul se k zemi. Megan, která nevěděla, co se děje, měla o Dona strach. Ten se ale po chvíli sám probral. Byl ve tváři úplně bledý. Megan se ho vyděšeně ptala, co se stalo. Ani jí to nestačil říct a kousek od nich vybouchla další bomba.
O pět hodin později
Colbyho už odvezli ze sálu na pokoj JIP. Měl popáleniny druhého a třetího stupně na 60 % těla. Navíc měl zlomená nějaká žebra. Byl v narkóze. Měl prý spát ještě asi 12 hodin a pak se uvidí.
David byl na tom zdánlivě lépe. Krvácení mu způsobila natržená slezina. Lékaři mu ji sice museli vzít, ale to na tom nebylo to nejhorší. Náraz o stěnu mu zlomil několik žeber a jedno z nich mu propíchlo plíci. Lékaři ho bohužel museli uvést do umělého spánku.
Mezitím u univerzity hasiči odklízeli pozůstatky výbuchu. V tom nejhorším se z budovy vypotácel Charlie se zbraní v ruce. Rychle k němu přiběhla Liz. Pistoli mu vzala a posadila ho do auta. Stále ještě se nemohl vzpamatovat z výbuchu. Nevěděl, že pro jeho bratra a Megan musel přiletět vrtulník, že David a Colby jsou v nemocnici. Nevěděl nic. Ptal se Liz, co měl znamenat ten výbuch. Všechno mu vysvětlila. Charlie byl v šoku. Od Liz se dozvěděl, že Don sice ještě stihl Megan strhnout pod sebe, ale ani tak ji neuchránil od vážných zranění. Oba agenti byli převezeni do stejné nemocnice jako Colby a David. A ani jeden z nich o tom neměl nejmenší tušení.
Amita seděla na chodbě už od doby, kdy sem přivezli Dona a Megan. Liz jí dala klíčky od Donova auta a ona jela do nemocnice, aby mohla Liz zavolat, kdyby bylo něco nového. Už to bylo nějakých 5 hodin, ale jí se nechtělo domů. Don i Megan byli ještě stále na sále. Amita se zrovna dívala z okna a plakala, když k ní přišel Charlie a ze zadu ji objal. Lekla se, ale když ko uviděla, slzy smutku se změnili v slzy radosti. Sedlo si společně s Liz na lavičku a Amita za chvíli usnula s hlavou opřenou o Charlieho rameno. Zrovna vyšel doktor ze sálu. Jeho výraz nevěstil nic dobrého. " Profesor Eppes? Doktor Smith. Operoval jsem agentku Reevsovou i vašeho bratra." Ještě než stihl pokračovat, vyhrkl Charlie: " Jak jsou na tom?" " Agentka Reevsová má mnohočetné zlomeniny končetin a žeber. Tlaková vlna jí zlomila pánev. Má také silný otřes mozku. A…" " A Don? Jak je na tom on?" " Váš bratr leží v kritickém stavu na ARO. Je v komatu." "A přežije to?" Doktor mu viděl na očích, jak moc by chtěl slyšet kladnou odpověď. Ale co mu měl říct? Že jeho bratr má popáleniny na 80% těla a je vůbec zázrak, že to přežil? Nebo že měl střepinu zabodnutou v hlavě a možná bude mít poškozený mozek? Tyhle situace neměl rád. " Mám k vám být upřímný? Jestli se váš bratr dožije rána, bude to zázrak. Je mi to opravdu líto, profesore. Vím, jak vám na vašem bratrovi záleží. Budu vám všem držet palce." S tím se rozloučil a odešel. Amita se po chvíli vzbudila a nejprve ani nechápala, kde je. Pak si to ale všechno uvědomila. "Jak je Donovi? A co Megan, Colby a David? Jak jim je?" " Upřímně řečeno, na ně jsem se ani neptal. Megan má mnohočetné zlomeniny končetin a žeber. Tlaková vlna jí prý zlomila pánev a taky má silný otřes mozku." Už to Amitu vyděsilo, ale to nejhorší mělo teprve přijít. "Don leží v kritickém stavu na ARO. Když jsem se doktora ptal, jestli to přežije, řekl mi, že by byl zázrak, kdyby se dožil rána. A navíc je v komatu."
V tu dobu k nim přišla Liz. " Ahoj Charlie, ahoj Amito. Byla jsem za lékaři, kteří je operovali. O Donovi nejspíš víte." "Víme i, jak je na tom Megan. Ale nevíme, jak jsou na tom Colby a David." " Byla jsem se zeptat na všechny. Colby má popáleniny na 60% těla a několik zlomených žeber. Je ještě v narkóze a pak ho nejspíš uvedou do umělého spánku. David je na tom bohužel hůř. Nejdřív sem jel jenom s Colbym, ale když mu sestra chtěla zašít tržnou ránu, David prý najednou omdlel. Objevili mu vnitřní krvácení, za které může natržená slezina. Museli mu ji vzít. To na tom ale není to nejhorší. Náraz do stěny, kam ho odhodila tlaková vlna, mu zlomil několik žeber. Jedno z nich mu bohužel propíchlo plíci. Je v umělém spánku." Když to dořekla, Amita si uvědomila, že Alan vlastně ještě vůbec nic neví. Pak si ale uvědomila trpkou skutečnost. Alan před třemi lety zemřel. Amitě to ale nedalo a musela se Liz zeptat na něco, co jí už dlouho vrtalo hlavou. "Liz, mohla bych se tě na něco zeptat?" "No jasně, ptej se." " Jak je možné, že Colby a Don mají popáleniny skoro na celém těle, David taky nějaké má, ale Megan nemá žádné? Nebo ses o nich jenom nezmínila?" "Na to jsem se lékaře ptala taky a on mi řekl něco, co mi vyrazilo dech. Megan nemá žádné popáleniny z jednoho prostého důvodu. Don ji chránil vlastním tělem. Schytal to všechno za ni. Bohužel."
Druhý den šla do nemocnice jenom Liz. Potřebovala přemýšlet a to v kanceláři nešlo. Byla tam spousta lidí. Ti co věděli, že má vztah s Donem, se na ni soucitně dívali. Musela zmizet. K Donovi ji nepustili, šla se teda alespoň podívat na Colbyho. Byl sice vzhůru, ale nejspíš ji moc nevnímal. Jenom co tam přišla, musela zase odejít. Sestřička ji odvedla alespoň za Davidem. Nebyl sice ještě vzhůru, ale jemu nemohla ublížit její přítomnost. Neměl tak rozsáhlé popáleniny jako Colby. Měl naštěstí popálené jenom ruce. I když věděla, že ji neslyší, začala mu všechno vyprávět. Už zjistili, kdo dal do recepce kufřík. Zjistili dokonce, kdo Donovi volal a držel Charlieho v jeho kanceláři. Jediné, co nevěděli bylo,jak se dostal z budovy. Tak totiž nebyl. Věděli to , ale nemohli ho zatknout, protože nevěděli, kde je. Byl na něho vydán mezinárodní zatykač. Seděla tam asi hodinu a stále se jí nechtělo domů. Věděla, že tam na ni nikdo nečeká. To ona čekala. Na Dona, jestli se uzdraví. Na Davida, až ho probudí z umělého spánku, na Colbyho. Měla je všechny ráda. Byla to vlastně její rodina. A většina z nich teď ležela v nemocnici. Někteří dokonce bojují o to nejdražší, co mají. O holý život. Jak tam tak seděla u Davidovy postele, najednou ji přepadla hrozná únava. Schoulila se v křesle, ve kterém seděla a usnula. Když přišla sestřička Davida zkontrolovat, našla ji tam tak, jak usnula. Bylo jí té mladé ženy líto. Věděla, že to jsou všechno její kolegové. A dokonce věděla, že ten mladý muž na ARO je její přítel. Věděla, že by ji teď měla vzbudit, ale bylo jí ji líto. Došla tedy na sesternu pro deku a opatrně, aby ji nevzbudila, ji přikryla. Liz se jenom nepatrně pohnula a spala dál. Při tom jednom pootočení sestřička uslyšela, jak něco říká ze spánku. Volala Dona.
Ten večer Charlie nevěděl, co by měl dělat, aby alespoň na chvíli nemyslel na Dona. Chvilku seděl, chvíli zase chodil po domě. Jak se mu najednou zdál prázdný. Vzpomínal na doby, kdy ještě žil jeho otec. Don měl sice svůj byt, ale v tomto domě byl snad častěji. Charlie vzpomínal na společné večeře, kdy často přišli i Megan, David, Colby a Larry. Vždycky se jich tu sešlo dost. Jak se vždycky nasmáli. Najednou si vzpomněl i na ostatní. Jak se asi teď daří Megan? A jestlipak se už Colby probral? A jak je na tom David? A co asi teď dělá Liz? Hlavou se mu honila spousta otázek, ale jenom jedna se mu stále vracela. Proč to ten parchant udělal? Bylo mu líto i Amity, která musela snášet jeho špatnou náladu, která ho neopustila od doby, kdy vybouchla ta bomba. Zrovna když myslel na Amitu, objevila se za ním a zezadu ho objala. Otočil se čelem k ní a políbil ji. Už dávno mu chtěla něco říct, ale nikdy k tomu nenašla odvahu. Teď si myslela, že by mohla být vhodná chvíle. Myslela si, že ho to alespoň na chvíli odvede od jeho chmurných myšlenek. Nenápadně se začala přesouvat k pohovce. "Lásko, musím ti něco říct." "Hmmm." "Je to důležité. Poslouchej mě. Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale nenašla jsem odvahu a vlastně jsem to nevěděla jistě. Teď to vím na 100%. Budeme mít miminko, Charlie." "Hm." A dál sledoval ten jeden stejný bod na stěně. Amita byla zoufalá. Jak mu to proboha mám říct? Zkusila to tedy razantněji. Zatřásla s ním a vykřikla: "Budeme mít miminko!" Nejprve to s Charliem ani nepohnulo, ale po chvilce se na svou ženu podíval a ona v jeho očích uviděla slzy. Snad poprvé od chvíle, co se znali, uviděla v jeho očích slzy. "Nezlob se miláčku. Já jsem tě slyšel už předtím. Jenom jsem si vzpomněl na Dona, jak reagoval, když jsme mu řekli, že bude strýček. Byl tak šťastný jako snad nikdy. A teď se toho možná ani nedočká." "Ale dočká, uvidíš. A dočká se i vlastních dětí. Vím, že by si je moc přál. Budeme zase jedna velká, šťastná rodina."
V tu samou dobu, kdy se Charlie dozvěděl tu šťastnou novinu, Liz už byla vzhůru a stála u okna Davidova pokoje. Nechtělo se jí odtud. Když uviděla deku, kterou byla přikrytá, uvědomila si, že o ní musí někdo vědět. Ale to by mě snad vzbudili. Právě přemýšlela nad tím, jak jsou tu k ní hodní, když do pokoje nakoukla sestra. "Agentka Wornerová? Máte telefon." "A nevíte, kdo volá?" "Tak to bohužel ne." Liz poděkovala a šla to zjistit. Volal jí Charlie. "Myslel jsem si, že tam budeš. Nechce se ti domů, že jo? A nechceš přijet sem? My taky nespíme. Pořád na ně musíme myslet. A chtěli bychom ti něco říct. Co? Přijedeš?" Vlastně čekal zápornou odpověď, ale cítil, že jí musí alespoň zavolat. "Přijedu ráda. Jenom se rozloučím a hned jedu."
Byla u nich za necelých patnáct minut. Oba už na ni čekali. Amita ještě připravila něco malého k jídlu, protože věděla, že Liz se určitě nešla ani najíst. Když k nim Liz přijela, byla na ní znát únava. "Ahoj Liz. Pojď dál. Promiň, ale vypadáš hrozně. Pojď si sednout. Připravila jsem ti něco malého k jídlu." Liz se ani nevzmohla na nějaké protesty. Připadala si jako by z ní cesta sem vysála poslední zbytky energie. Když si sedla a uviděla, jak Charlie drží Amitu za ruku, najednou ji píchlo u srdce. Když viděli, kam se dívá, rychle se pustili. Liz si vzala trochu z talíře, který před ni postavila Amita. Poděkovala a chtěla jít, ale Charlie ji chytil za ruku. "Liz, nechoď domů. Co bys tam sama dělala? Akorát by ses užírala tím, že tam Don není s tebou. Nebude ti tady líp? Jestli ne, pochopíme, když budeš chtít jet domů. Ale je na tobě vidět, že by se ti hodila sprcha a dlouhý spánek. Nebo se pletu?" "Nepleteš Charlie, ale já tady nemám nic na sebe. Nemám tu ani kartáček na zuby. Nemám tu pyžamo, nemám tu nic. A doma mám alespoň Donovo triko, které bych si mohla vzít na sebe a vzpomínat na něho." Poslední věty už říkala s pláčem. Vlastně neplakala za celou dobu, co byla v nemocnici. "Liz, já to chápu. Kartáček ti můžeme půjčit, Donovo triko se tady taky určitě někde najde. Vždyť tady byl častěji než doma. A spát můžeš u nás. Ale jestli nechceš, nebudeme tě nutit. Ale oba bychom byli raději, kdybys tu s námi zůstala." Vlastně se jí domů vůbec nechtělo. "Tak dobře. Ale potřebuju opravdu dlouhou sprchu." "Kde je koupelna víš a o nic jiného se nestarej." "Děkuju." Rychle zašla do koupelny. Všechno, co měla na sobě, shodila na zem a vlezla do sprchy. Nechala na sebe padat proudy vody. Půjčila si Amitin šampon a umyla si vlasy. Když vylezla ze sprchy, zabalila se do velké osušky, která visela na věšáčku. Vešla do obývacího pokoje. "Tady jsem ti přinesla nějaké věci. Jsou to jenom tepláky, tričko a mikina. Jestli ti to teda nevadí." "Proč by mi to mělo vadit? Vždyť jste pro mě udělali už tolik." Vzala si od Amity ty věci a šla se do koupelny obléct. Když si natahovala kalhoty, v kapse něco zašustilo. Strčila ruku do kapsy a tam našla kus papíru. Stálo tam: "Liz, jak bych se tě jenom měl zeptat? To bylo přeškrtané a pod tím bylo napsáno "Chodíme spolu už dlouho a mě už dlouho jde hlavou otázka…. I to bylo přeškrtané, ale pod tím bylo něco, co škrtnuto nebylo: "Milá Liz, zeptám se tě na rovinu. Chceš si mě vzít? Rychle si vzala tričko a mikinu a šla zpátky do obýváku. Sedla si do křesla a podal Amitě lístek, který našla v kapse. Když si ho Amita přečetla, řekla Liz něco, co ji šokovalo. "Tyhle kalhoty měl na sobě Don před třemi dny, když si hrál s malým Alanem. Když šel Alan spát, Don si šel zaběhat. Když se vrátil, převlékl se a tyhle kalhoty dal do skříně. Já jsem je jenom teď vzala a dala jsem ti je. Je mi to líto, že ti to nestihl říct." Amita svou skoro švagrovou upřímně litovala. Skoro všichni, které má ráda, jsou v nemocnici. " Víš," řekla najednou, "mě nejvíc mrzí, že já jsem mu něco nestihla říct. Zjistila jsem to teprve v den, kdy… kdy skončil v nemocnici. Byla jsem u lékaře a ten mi oznámil, že budeme mít miminko. A on to neví." "Víš, my jsme ti volali hlavně proto, abychom ti řekli to samé, co jsi teď řekla ty nám. Ale báli jsme se, jak to přijmeš." "Tak to je teda gól! My budeme mít děti stejně staré. Jenom aby se toho dožil Don. Vím, jak byl rád, když jste mu řekli, že bude strýček."
Stála tam v bílých šatech a čekala, až přijde k oltáři a řeknou si své ano. Najednou se ozvala rána. Tlaková vlna jí ho odhodila k nohám… Když se vzbudila, instinktivně se podívala na místo vedle sebe. Bylo prázdné. Vstala z postele a šla se do kuchyně napít. Tam seděl Charlie a popíjel sodovku. "Taky nemůžeš spát?" Lekl se tak, až se polil. Liz od doby, co Don ležel v nemocnici, bydlela u jeho bratra v domě. Spala v jeho posteli, nosila jeho mikinu a všude, kam se podívala, ho viděla. Byly to už čtyři měsíce. David už na tom byl relativně dobře. Vzbudili ho měsíc po operaci. Ještě stále se mu špatně dýchalo a nemohl moc mluvit, ale už byl při vědomí. Colby už byl také vzhůru, ale ještě stále k němu nikdo nemohl. Ale alespoň si s ním mohla povídat přes sklo speciálním telefonem. I megan se už dařilo lépe. Skoro všechny kosti, kromě pravé ruky, už měla srostlé. Jenom po otřesu mozku jí zbyla ošklivá památka. Nic si nepamatovala. Liz jí ale všechno trpělivě vysvětlovala a vyprávěla.
Zrovna dnes šla za Colbym. Chtěla ho vidět. Mluvili spolu asi půl hodiny. Pak odešla za lékařem, aby se jako jindy zeptala, jak to s jejími kolegy vlastně je. "Pan Granger už je na tom znatelně lépe, než když ho sem přivezli. Popáleniny se mu jako zázrakem hojí dobře. I ta zlomená žebra už jsou v pořádku. Pan Sinclair už by mol jít domů, ale jak jsem se dozvěděl, bydlí sám. A to by nebylo moc dobré, aby byl doma sám. Takže ho, bohužel, nemůžeme ještě pustit. A paní Reevsová je na tom taky dobře. Ruku už má relativně v pořádku a pánev taky. Ale zase. Je doma sama a ze začátku by bylo dobré, aby s nimi někdo byl." "Když jste mluvil o Davidovi, myslela jsem si, že bych se k němu mohla jednoduše nastěhovat a pomoci mu, ale když říkáte, že ani Megan by neměla být sama, už nevím, jak bych to měla udělat. Já sama teď nebydlím doma. Bydlím u bratra mého přítele." "Promiňte, že se ptám, ale proč nebydlíte u svého přítele? Proč bydlíte u jeho bratra?" "Protože můj přítel leží tady u vás na JIP. Agent Don Eppes." "Promiňte, to jsem netušil. Myslel jsem si, že je to jenom váš kolega. Je mi to líto." " To nic. A jak je na tom vlastně Don?" "Pan Eppes už neleží na ARO, ale na JIP, jak víte. Ale je stále v komatu. Popáleniny se mu už zdárně hojí. I po neurologické stránce je na tom lépe. Myslím teď tu střepinu." " A jaká je šance, že se probudí bez následků?" Podívala se na něho očima plnýma smutku. " Já bych to řekl takhle. Že se probudí, je šance asi 1:5. Že se probudí bez následků je šance asi 1:10. Ale není to nemožné." Tím ji úplně ochromil. Byla na něco podobného připravená. Vlastně to věděla už od začátku, ale teď ji to málem srazilo na kolena. Lékaři poděkovala a šla ještě za ostatními. Megan se stála u okna a dívala se ven. "Ahoj. Tak jak se vede?" Byla to vlastně zbytečná otázka vzhledem k tomu, že sem chodí skoro každý den. Megan se na ni otočila a Liz uviděla na jejích tvářích stopy po pláči. "Co se stalo, Megan?" Megan se na ni podívala a řekla: " Víš, já jsem si vzpomněla. Na všechno. Na práci, na Larryho, na Dona, na všechno." "A proč teda pláčeš?" "To nejsou slzy smutku, liz. To jsou slzy štěstí." Alespoň někdo je tady šťastný, pomyslela si. Megan to asi došlo a rychle se zeptala, jak je na tom Don. "Stále je v komatu. Ale jinak na tom stejně není moc dobře. Pro něho je to možná lepší." Megan nechápala. "Co je pro něho lepší?" Liz si povzdychla. "Víš, jak Don nesnášel jakékoli omezování? Tohle by asi nesnesl. Jenom tak čtyři měsíce ležet a nemoci nic dělat. Na to on není. Ale na vás všech je vidět, že už se těšíte domů. Jenom nevím, jak by se to dalo udělat." "A co?" "No, teď jsem mluvila s doktorem. Colbyho by si tady ještě rádi nechali, ale už ho přestěhují na normální pokoj. Davida by pustili domů, ale někdo by s ním musel být, kdyby se mu náhodou něco přihodilo. Ještě na tom není úplně nejlíp. Pořád se mu špatně dýchá. Musí ležet a nemá nikoho, kdo by se o něho alespoň chvíli staral. Tebe by taky pustili domů, ale samotnou ne. Taky by s tebou prý měl někdo být. Když mi doktor řekl o Davidovi, hned mě napadlo, že bych se k němu mohla třeba nastěhovat a chvíli u něho bydlet a pomoct mu. Ale když potom mluvil ještě o tobě, už to nešlo. Bylo by to nespravedlivé."
"Dnes je to přesně osm měsíců, co tě sem přivezli. David i Megan už jsou doma dávno. Colby půjde domů za chvíli. Konečně mě za tebou pustili. Nemohla jsem sem, abych ti sem nepřinesla nějakou infekci. Konečně ti můžu říct to, co jsem ti chtěla říct v den, kdy se ti to stalo. Budeš táta, Done! A Charlie s Amitou budou mít taky miminko. Takže budeš i strýček. To už snad je dostatečný důvod k tomu, aby ses probudil. Prosím, Done, vzbuď se alespoň na chvíli. Všichni na tebe myslí a stále se mě na tebe ptají. Ale co jim mám pořád říkat? Víš, jak moc bych jim chtěla říct, že ses probral? Že se mnou mluvíš? Víš, že už si na normálním pokoji? Miluju tě a budu na tebe čekat, jak dlouho to bude nutné. Ale neopovažuj se umřít. Čtyři měsíce jsem bydlela u tvého bratra. Byli na mě sice moc hodní, ale na mě to tam všechno hrozně padalo. Všude jsem tě viděla. Spala jsem ve tvém pokoji, nosila tvoje oblečení. Ale hrozně moc bych tě chtěla obejmout. Už musím jít, ale zase se stavím. Miluju tě." S těmito slovy odešla. Colby už na ni čekal ve svém pokoji připravený jít po osmi měsících konečně domů. Měl ale jedno přání. Sejít se někde s ostatními a Charliem a Amitou a popovídat si. Byla domluvená s Charliem, že dojede pro Davida, který ještě nesmí řídit, zavolá Megan a ona tam přijede s Colbym a popovídají si. Seděli tam dlouho do večera a celou tu dobu si povídali. Hlavně vzpomínali. Na Dona, který jim všem mnohokrát zachránil život, na Alana a Larryho, kteří zemřeli spolu. Ten večer nebyl vůbec veselý, jak by někdo mohl předpokládat u shledání po tak dlouhé době. Ale všichni se shodli, že ze sebe alespoň částečně dostali ten smutek. Nikomu se nechtělo domů, tak všichni zůstali. Druhý den spali dlouho. První se probudila Liz, která spala v jednom pokoji s Davidem. Když se vzbudila, lekla se mokré skvrny na posteli. Pak jí to došlo. Praskla jí plodová voda. "Davide, mohl bys dojít pro Charlieho? Potřebuju odvézt do nemocnice. Už je to tady." David vstal tak rychle, jak mu to jeho žebra dovolila. Charlie tu byl hned a šokoval je hned první větou, kterou řekl. " Amita bude taky rodit. Tak rychle jedeme." David se rozhodl, že zůstane v domě a později to řekne Megan a Colbymu.
Všichni byli v pokoji, ve kterém ležely Amita a Liz. Oběma se narodili synové. "Tak jak se budou jmenovat?" "Já jsem ho pojmenovala po mém otci. Bude jmenovat John Alan Eppes." Když to Liz dořekla, pokračovala Amita: "My jsme se dohodli, že našeho syna pojmenujete vy. Ale musíte se shodnout." "Don!" zaznělo pokojem jednohlasně. Amita se podívala na Liz, která se po dlouhé době zase usmívala. "Dobře, bude to Don. Don Eppes," ukončil to Charlie. V tu chvíli se o patro níž stal snad největší zázrak roku. Charliemu zazvonil telefon. Zvedl ho a ani se nestihl představit. Všichni se na něho dívali. Když hovor ukončil, byl v obličeji tak bledý, že si musel sednout. "Co se děje? Něco se stalo?" ptala se ho Megan. "Don, on…" nedořekl a Liz se rozplakala. "To ne. To se nemělo stát." Charlie, jakoby Liz neslyšel, pokračoval. "Don, on se probral. Právě před chvílí."

O půl roku později
Happy birthday to you! Happy birthday to you! Neslo se domem. Byl to pro všechny šťastný den. Dnes Dona propustili z nemocnice. Pustili ho v den jeho narozenin. Dlouhý spánek na něm bohužel zanechal následky, ale lékaři tvrdili, že to se časem spraví. Následkem komatu Dona zatím nemohl hýbat levou rukou, kterou teď měl zavěšenou na šátku. Ale ani jemu to moc nevadilo. Byl rád, že už je doma. Že je u své rodiny. Už v nemocnici se s Liz domluvili, že jejich byt prodají a nastěhují se k Charliemu do domu. On i Amita byli rádi. Alespoň už v tak velkém domě nebudou sami a Don nebude mít čas myslet na návrat do práce. Bude mít kolem sebe tři děti, které má tak rád. A hlavně svojí ženu, kterou miloval jako žádnou jinou. Svého synovce, kterého viděl vyrůstat a tak rád si s ním hrál. A svého mladšího bratra, bez kterého si neuměl představit svůj život. Co víc si jenom mohl přát? Snad jen aby se brzy vrátil do práce.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lúca Lúca | Web | 18. listopadu 2009 v 20:09 | Reagovat

mocinky hezké,napínavé až do konce,fakt hezké

2 lolo lolo | 19. listopadu 2009 v 16:47 | Reagovat

opravdu moc hezé,jenom trochu rchlé ale jinak fakticky hezkéé

3 cornellca cornellca | 21. listopadu 2009 v 19:50 | Reagovat

nooooo, teda přehnaný smutek, já nemám ráda,když se hlavním  hrdinům něco stane, krom toho, že Alan s Larrym nežili, a, že to došlo daleko, že byla svatba a děti...ale jinak dobrý

4 Anne FBI Anne FBI | Web | 22. listopadu 2009 v 12:42 | Reagovat

moc hezké, ale podle mě je toho celkem moc, možná by bylo dobrý kdyby to bylo spíš na pokračování, trochu některé věci rozvést... taky souhlasím stím, že je to moc rychlé =) ale jinak hrozně hezké

5 Michaela Michaela | E-mail | 22. listopadu 2009 v 12:49 | Reagovat

Kdybych to měla rozvádět, nevím, jestli by se to někomu chtělo číst. Každopádně děkuju za komentáře. jsou inspirativní. Ale znáte to: Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

6 cornellca cornellca | 22. listopadu 2009 v 19:16 | Reagovat

s tím souhlasím.... =o)

7 fůník fůník | Web | 29. listopadu 2009 v 13:13 | Reagovat

Ahoj.. koukni se prosím na můj blog :) a dyžtak přihod pár komentů :** díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama