close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Záchrana Los Angeles

3. listopadu 2009 v 9:42 | Cinka |  Povídky
Po hodně hodně dlouhý době je tu zase můj jednorázový výtvor. Doufám, že se vám bude líbit a napíšete aspoň nějakej ten komentík. Budu vděčná. :-)
P.S. Není Terry jako Terry. Tahle Terry není Lake, ale je to jméno na přání kamarádky, pro kterou jsem původně tu povídku napsala. ;-)

Don stál v kanceláři před plátnem zobrazujícím mapu celého LA. Upřeně jí pozoroval a rukou se nevědomky škrábal ve vlasech. Už po několikáté zauvažoval nad případem, který mu teď spadl do klína. Ukradená jaderná hlavice byla obrovská hrozba nejen pro celé město, ale i pro jižní Kalifornii. Nikdo nevěděl jistě, co s ní teroristé konkrétně zamýšlejí, ani to, kde by í chtěli případně použít.
"Pane podplukovníku, jste si tím opravdu jistý?" zeptal se Don posléze. Narážel na rozhovor, který před chvílí vedli.
"Víc než to, agente," odpověděl. "Buď jí chtějí použít tady v Kalifornii, nejlépe v LA, nebo jí převezou do Mexika. Jelikož na hranicích s Mexikem je zvýšená pohotovost o dvě stě procent, zůstanou tady."
"A protože Charlie pracoval pro NSA a já vedu pobočku FBI tady v LA, děláme na tom s váma. To jste mi už vysvětlil. Já chci vědět, jak dlouho máme na to, abychom jí našli."
"Čím dřív, tím líp. Obávám se, že lépe vám to neřeknu."
V tom dovnitř jako vítr vběhla Terry. "Done, něco máme!" vyhrkla. Vzápětí se zarazila, když zjistila, že není sám. Přelítla návštěvníkovu uniformu a hned si ho zařadila.
"Pane podplukovníku," řekla, ale dál si ho nevšímala.
Don se nezdržoval s představováním a následoval Terry do vedlejší kanceláře, kde se kolem Charlieho shromáždili ostatní. Byl zvědavý, na co jeho mladší bratr přišel. Přeci jen neměli tolik informací a ani čas, aby je pro něj mohl obstarat. Přesto věděl, že si Charlie dokázal poradit i s málem. Teď ale pochyboval.
"Done, podle informací pana podplukovníka a toho, co jste mi dali vy, se mi povedla vymezit oblast, kde by ta hlavice mohla být." Zobrazil na svém notebooku mapu města a postupně se zaměřil jen na tu oblast, kterou vytyčil. Než kdokoli stačil namítnout, že je to velká oblast, pokračoval: "Vyloučil jsem místa, kde tu hlavici nemůžou přechovávat. Jako třeba rodinné domy, úřady a podobně. Jako nejpravděpodobnější se jeví tohle," ukázal prstem na mapu.
"Co je to?" zeptal se podplukovník.
"Bunkr," vyhrkli unisono David a Colby.
"Ideální místo," poznamenala Megan. Ostatní s ní jen mlčky souhlasili.
Podplukovník si odešel zavolat. Don se svým týmem podnikli bleskovou poradu a shodli se na tom, že nemůžou čekat, až dorazí armáda. Vyrazí hned. V otázce byla budoucnost celého města. Nechali na Charliem, aby to řekl podplukovníkovi, který pořád volal. Sami se sebrali a rozeběhli se ven.

Vypadalo, to, že jejich tip vyjde. Doufali, že se Charlie nezmýlil, protože by to byla osudová chyba. Nezbylo jim nic jiného, než tomu věřit. Na místo vyrazil celý tým, bylo to v zájmu bezpečnosti. Navíc nikdo nevěděl, co tam na ně čeká. Chtěli být připraveni. Don se mezitím, co Terry řídila, spojil s podplukovníkem. Jelikož se armáda nedokázala dostat včas na místo určení, bylo to jen na nich. Don tedy dostal podrobné instrukce, jak deaktivovat jadernou hlavici. Bylo mu jasné, že to nebude vůbec jednoduché. Rozhodl se, že to udělá sám.
Přijeli na místo, kde se nacházel bunkr. Zastavili nedaleko od něj, auta schovali za zídkou, aby je hned neprozradila. Všichni se sešli u kapoty jednoho auta. Díky Charliemu měli aspoň v hrubých obrysech mapu bunkru. Jejich úkol nebyl vůbec jednoduchý.
"Tak jo," ujal se slova Don, "uděláme to následovně. David a Megan prohledají první patro a zajistí ho. Colby s Terry půjdou o poschodí níž a taky ho zajistí. Já sejdu až dolů, kde by ta hlavice měla být. Na prohledání a zajištění vám dám tři minuty. Pak z toho bunkru vypadnete, jasný? A námitky neberu."
"Půjdu s tebou," řekla Terry.
"Na to zapomeň. Jdu tam sám. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít. Ale už jsem rozhodl a nepřemluvíš mě. Instrukce mám já a chci tam být sám, abych se mohl soustředit."
"Kdo ti bude krýt záda?" zeptala se Terry.
"Od toho to teď půjdete vyčistit. Já si dokážu poradit. Prostě to uděláme po mém. Dál se o tom nehodlám bavit. Colby, jsi starší, tak na ní dohlídneš," odvětil Don. Naprosto ignoroval Terrynin spalující pohled.
"Jsme připravení," oznámil za všechny David.
Všichni se oblékli do kevlarových vest. Zkontrolovali si své karabiny M14. Překontrolovali si zásobníky ve služebních zbraních. Vyzkoušeli, zda jsou v kontaktu přes vysílačky. Když shledali, že jsou opravdu připravení, naposledy se na sebe podívali a rázně přikývli.
Mlčky se vydali na cestu. Šli přikrčeni a udržovali rozestup, aby nebyli snadný cíl. Žádné překvapení na ně ovšem nečekalo. Došli až ke vstupním dveřím. Přitiskli se ke stěně a David prudce otevřel. Megan vstoupila jako první, David jí následoval. Postupně začali zajišťovat celé patro. V patách jim byl Colby s Terry. Ti se co nejdříve přesunuli ke schodům a střídavě začali sestupovat. Navzájem si přitom kryli záda. Zatím se očekávaná palba nestrhla. Znamenalo to, že teroristé o jejich příjezdu neměli nejmenší tušení. To se jim hodilo.
Jako poslední vešel Don. Nerozhlížel se po ostatních. Jen napínal uši, kdy uslyší případnou střelbu. Seběhl po schodech do patra, které měli na starosti Colby s Terry. Ani tady neslyšel zvuk střelby. Pokračoval tedy dál. Seběhl další schody a rozhlížel se, kde jí uvidí.

Zvládl to. Našel jadernou hlavici. Teď jí jen musel deaktivovat. Pořád si musel v duchu přehrávat postup, který mu byl před chvílí předán vysílačkou. Tady, v podzemní části bunkru, žádný signál nebyl. Musel se spolehnout sám na sebe. Nepřestával se divit, jak se on, agent FBI, mohl připlést k práci, která byla spíše pro armádu. Ale události se vyvíjely nečekaně rychle. Neměl na vybranou. Musel se přizpůsobit.
Došel k hlavici, podíval se nad její vršek a spatřil kus nebe. Neustále si uvědomoval, co by se stalo, kdyby selhal. Z Los Angeles by se stalo město duchů. Nebo spíše jen trosky. Zatřásl hlavou, aby takové myšlenky vypudil a mohl se soustředit na nejdůležitější úkol, jež ho bezprostředně čekal.
Vybavil si instrukce a začal podle nich jednat. Nebylo to nic jednoduchého, musel se plně soustředit na to, co dělá. V koutku duše si uvědomoval, že má v rukou osud celého města. Tep se mu zrychlil. Čelo se mu orosilo potem. Dával si záležet, aby provedl vše podle instrukcí. Zdálo se mu, že se čas zastavil. Když se ale podíval na hodinky, málem se mu zastavilo srdce. Uvědomil si, že čas letí jako splašený. Už mu moc nezbývalo. Musel si pospíšit, aby to zvládl. Věděl, co jinak hrozí.
Konečně bylo hotovo. Ani netušil, jak se mu to povedlo. Čekal, že konec své práce nějak pozná, ale došlo mu to až po chvíli. Ještě jednou vše zkontroloval, než si uvědomil, že je opravdu hotový. Byl čas přemýšlet o vlastní záchraně. Pořád nemohl uvěřit svému úspěchu.
Rozeběhl se pryč. Snažil se najít nejrychlejší cestu ven. Netušil, jestli tu na něj nečekají nějaké překážky v podobě teroristů, kteří chtěli jadernou hlavici použít. Věděl, že vršek bude čistý díky jeho týmu. Ale nařídil jim konkrétní čas, kdy mají objekt opustit. Doufal, že ho všichni poslechli, protože ten čas již uplynul. Především myslel na Terry, která byla hrozně tvrdohlavá a nerada ho poslouchala.
Náhle se zarazil. Uslyšel charakteristický zvuk zaklapnutí zásobníku. A od pistole nebyl. Popadl svou M14, kterou měl doteď přehozenou přes záda a vyčkával. Neslyšel nic, tak opatrně vykročil. Dával si pozor, aby jeho gumové podrážky nenadělaly žádný hluk. Opatrně nahlédl za roh, oči měl v úrovni pasu případného útočníka. Doufal, že by ho tím na okamžik zmátl. Naštěstí ho útočník neočekával. Skolil ho jednou krátkou dávkou a rozeběhl se. Potřeboval urazit co největší vzdálenost. Tou střelbou na sebe mohl upozornit ostatní.
Ocitl se na křižovatce dvou cest. Na okamžik zaváhal, kudy má jít. Pak se ale rozpomněl. Znovu si zkontroloval cestu. Tentokrát na něj žádné překvapení nečekalo. Snad to byla jen poslední hlídka a o ostatní se stihl postarat jeho tým. Přesto nepolevil v ostražitosti. Což se mu nakonec vyplatilo. Nečekaně narazil na dalšího teroristu.
Během sekundy, jež se zdála nekonečnou, se na sebe upřeně dívali. Náhle oba popadli své zbraně a vystřelili. Teroristova hlava se rozprskla v neforemnou kaši. Dona naštěstí kulky minuly, až na jednu, která trefila okraj kevlarové vesty. Až ho to posadilo na zadek. Cítil se jako po nakopnutí koněm. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval.
Čekaly ho schody. Musel se chytit zábradlí, aby je vyšel. Bok ho šíleně bolel, ale věděl, že teď na fňukání není čas. Potřeboval co nejrychleji vypadnout. Zatnul zuby a odhodlaně pokračoval dál. Pořád byl v nejvyšší pohotovosti. Netušil, co ho čeká, ale pořád měl dojem, že to všechno proběhlo moc hladce. Měl dojem, že ještě něco přijde.
Jeho obavy se naplnily nedaleko východu. Ozvala se obrovská rána. Vyšlehly plameny a začaly vše olizovat. Tlaková vlna ho srazila na břicho. Měl dojem, že je konec. Zavřel oči a čekal, co přijde. Náhle se v něm zjevila myšlenka na rodinu, na tým. Nemohl to vzdát.
S vypětím všech sil se postavil. Nohy měl jako z papíru, uši zalehlé, ruce se mu třásly, krvácel. Udělal zkušební krok. Celým tělem mu projela ostrá bolest. Do očí mu vyhrkly slzy. Ale nevzdal se. Stále musel myslet na ty lidi venku. Na tátu, Charlieho, kteří na něj čekali doma. Vypotácel se ze dveří, v zádech plameny a žár ohně. Povedlo se mu ujít ještě pár metrů. Náhle mu celé tělo vypovědělo službu. Z rukou mu vyklouzla zbraň. Zarachotila o asfalt. Padl na kolena. Zatmělo se mu před očima. Neviděl, že se k němu rozeběhla jedna postava. Neslyšel jí volat své jméno. V hlavě měl prázdno. Veškeré pocity a myšlenky byly pryč. Padl dopředu. Povedlo se mu dát před sebe ruce, ale ty sotva zmírnily dopad. Tvrdě dopadl na zem, ale už to necítil. Necítil už vůbec nic.
"Done! Né!! Done!!" křičela Terry, když ho viděla vypotácet se ze dveří a padnout na kolena. Rozeběhla se k němu. David a Colby se jí snažili zadržet. Marně. Vytrhla se jim. Přiběhla k němu a se slzami v očích poklekla vedle něj. Bála se pomyslet na nejhorší. Dívala se na něj a rvalo jí to srdce.
"Done, prosím…" zašeptala zoufale. Přes příval slz sotva viděla. Pohladila ho po vlasech, po tváři. Opatrně ho přetočila na záda. Položila si jeho hlavu do klína. Zadívala se na jeho špinavou tvář. Jemně mu otřela šmouhy od kouře. Byl bledý.
Náhle se malinko zachvěl. O Terry se začaly pokoušet mdloby. Sáhla mu na krk a nahmatala puls. Chvíli to trvalo. Byl strašně nepatrný a nitkovitý.
"Sanitku! Sežeňte někdo sanitku! Rychle!" zvolala, když si konečně uvědomila, že stále žije. Ovšem ten život visel na vlásku. Přála si, aby otevřel oči a pohlédl na ni svýma temně hnědýma očima. Aby řekl, že to zranění nestojí za řeč, i když by oba věděli, že je to lež. Největším přáním ale bylo, aby přežil.
Zadívala se na něj a pohladila ho po vlasech. Jemně vzala jeho dlaň do svých. Přitom jí celou dobu kanuly slzy. Na okamžik ucítila jemný stisk své ruky. Věřila, že to zvládne. Nikdy se nevzdával.

THE END.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anne FBI Anne FBI | Web | 3. listopadu 2009 v 13:30 | Reagovat

napínavý od začátku do konce! zajímalo by mě jestli bude Don v pořádku ...

2 Lúca Lúca | Web | 3. listopadu 2009 v 19:24 | Reagovat

napínavý,hezký,ale doufám,že to Don zvládne

3 Hani Hani | 3. listopadu 2009 v 20:26 | Reagovat

Myslím že se dočkáme pokračování :-)

4 Molly Molly | E-mail | 3. listopadu 2009 v 20:49 | Reagovat

Mohu se zeptat, jestli k této povídce napíšeš ještě něco? Třeba, mě by potěšilo, kdybys tam napsala ještě donovu operaci, a jak prostě probíhal jeho pobyt v nemocnici.

5 cornellca cornellca | 6. listopadu 2009 v 19:19 | Reagovat

hmmmmm, jo

6 Michaela Michaela | 8. listopadu 2009 v 11:06 | Reagovat

Ahoj! Tahle povídka se mi moc líbila a stejně jako ostatní doufám, že se dočkáme pokračování. A ohledně těch povídek jsem se chtěla zeptat, jak je možné publikovat svoje výtvory. Děkuji za odpověď.

7 Evka Evka | 8. listopadu 2009 v 15:47 | Reagovat

Ahoj, povídka super. Už se těším na další. Jinak, mám nějaké pěkné fotečky Roba, tak pokud bys je chtěla, řekni kam je mám poslat.

8 Cinka Cinka | Web | 8. listopadu 2009 v 17:04 | Reagovat

[4]: Pokračování nechystám, tohle byla jednorázová povídka. Schválně jsem nechala otevřený konec a je na každém z vás, aby si domyslel, jak to s Donem dopadne. ;-)

[6]: Svoje povídky mi můžeš poslat na mail a já je pak zveřejním. Pošli je prosím jako přílohu word.

[7]: Za fotečky budu moc ráda, pošli je prosím na mail a já je pak dám na blog.

9 Evka Evka | 11. listopadu 2009 v 14:21 | Reagovat

AHoj, ráda ti je pošlu, ale nějka nemůžu najít tvůj email. Ani nevím jestli je tady nebo nee. Pokud chceš, napiš mi na můj : kure.eva@seznam.cz Pošlu ti ty fotky, a odkaz na stránky Roba (Dona), spřátelili jsme se na facebooku, tak pokud chceš, tak ti na něj pošlu odkaz.

10 Michaela Michaela | E-mail | 13. listopadu 2009 v 16:31 | Reagovat

Ahoj! Tvůj e-mail jsem tady nikde nenašla. Pokud máš zájem o povídku, třeba mě můžeš kontaktovat na mém. Potom ti povídku pošlu. Děkuju moc.

11 Michaela Michaela | E-mail | 16. listopadu 2009 v 14:42 | Reagovat

Ahoj! Poslala jsem i tu povídku, pamatuješ? Mohla bys mi alespoň napsat, proč jsi ji sem nedala?

12 vackarova.veronika vackarova.veronika | E-mail | 18. května 2019 v 12:33 | Reagovat

Je to docela zajímavé.

13 vackarova.veronika vackarova.veronika | E-mail | 18. května 2019 v 12:35 | Reagovat

Vážně ty povídky jsou dobre

14 vackarova.veronika vackarova.veronika | E-mail | 18. května 2019 v 12:36 | Reagovat

Jakože tam je s Terry i Colby když on s ní už tam nebyl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama