Sériový vrah

10. února 2010 v 19:23 | Cinka |  Povídky
Ahojky lidičky, už hodně dlouho tu nebyla žádná povídka od mé maličkosti. Tak mě napadlo, že bych mohla zase něco zveřejnit. Tentokrát to není jednorázovka, ale povídka na pokračování. Dávám sem jako ochutnávku první část a pokud se vám bude líbit, můžu v tom pokračovat. Záleží jen na vašich komentářích. ;-) Teď už dost povídání, jde se na to. :-)

Probudila se, protáhla se a zamžourala na budík. Půl sedmý pryč. Zaspala. Ale pořád měla dost času, aby všechno stihla. Jen bude muset vynechat ranní běh. No co, jednou se svět ne­zboří. Vylezla z postele a odštrachala se do koupelny, kde na sebe ve sprše pustila vlažnou vodu, aby se probrala. Měla neklidné spaní, takže se pořádně nevyspala.
Jakmile vylezla ze sprchy, uslyšela telefon. Zněl naléhavě. Zabalila se do osušky a vydala se do ložnice, aby zjistila, kdo ji tak naléhavě shání. Podívala se na displej. Don Eppes. Zatra­ceně, pomyslela si, a je po klidu.
Po krátkém telefonátu, kdy volajícího ujistila, že bude na místě do dvaceti minut, zamířila zpět do koupelny, aby se trochu upravila. Ani nasnídat se nestihla. Měli nový případ a bylo třeba, aby se co nejrychleji dostala na místo činu.
Jakmile dorazila na místo určení, vystoupila z auta, David jí vyšel vstříc. Pozdravila se s ním a zadívala se na rodinný dům, jenž už byl obehnán žlutou páskou. Bok po boku vstoupili dovnitř. Vešli do obývacího pokoje a tam se Elena zarazila.
Don klečel u jedné mrtvé mladé dívky. Postřehl jejich příchod a zvedl se.
"Čtyři mrtvé dívky ve věku 16-18 let. Pobodal je a podřezal hrdla. Musel vědět, že je tu najde. Rodiče tu nejsou, prý jsou na služební cestě. Volal nám bratr jedné z nich. Rozsypal se a za­tím nebyl schopnej něco říct."
Mezitím si Elena procházela místo činu a pozorně ho studovala. Už při prvním pohledu v ní hrklo, ovšem nedala to na sobě znát. Nesměla, pokud se chtěla účastnit vyšetřování. A to mu­sela, když jí dohnala minulost.
"Promluvím si s tím klukem," řekla posléze.
"Nevím, jestli ti něco řekne, od toho telefonátu s nikým nekomunikuje," odpověděl Don.
Neodpověděla a zamířila k mladému muži, který postával opodál. Tipovala mu tak dvacet let. Doufala, že ho rozpovídá, potřebovala všechny detaily, které by jí mohly pomoct. Odvedla ho do kuchyně, aby se nemusel dívat na mrtvá děvčata a v duchu si říkala, proč to někoho nena­padlo dřív.
"Jsem agentka Rossová, potřebovala bych tvojí pomoc. Chápu tě, že je tohle pro tebe ne­smírně obtížný, ale čím víc mi toho povíš, tím rychleji můžeme chytit toho, kdo to tvojí sestře a jejím kamarádkám provedl."
Neřekl vůbec nic, jen se na ní podíval prázdnýma očima. Nehodlala to vzdát. Udělala mu čaj a pokynula mu, aby se posadil. Sundala si sako a nasadila neformální tón.
"Jamesi, ty si vyčítáš, že můžeš za to, co se stalo, viď? Řekla bych, že tě sestra poprosila, abys jim nekazil dámskou jízdu. Jako správnej bratr jsi vyhověl. A teď si říkáš, že to byla obrovská chyba. Povím ti smutnou pravdu, nezabránil bys tomu. Ale můžeš nám pomoct. Určitě ty děvčata znáš a můžeš nám říct jejich jména. Čím dřív kontaktujeme jejich rodiny, tím líp. Pomůže nám to při vyšetřování." Odmlčela se a nechala působit ticho. Doufala, že si to v hlavě přebere a nakonec se rozmluví. Seděli potichu dobrých pět minut, a když už chtěla promluvit, ozval se sám.
"Je to tak, jak jste řekla. Všechno. Šel jsem ven s klukama a vrátil se… já nevím, někdy ráno. Sue… Bože, nikdy jsem neviděl tolik krve. Volal jsem 911, a pak se tu vyrojili policajti a vy a… Já jí neochránil. Svou malou sestřičku." Složil hlavu do dlaní a snažil se potlačit vzlykot, který se mu dral z hrdla.
Elena ho chápala. Věděla, že si to bude vyčítat do konce života, nešlo tomu zabránit. Ale po­třebovala od něj informace. Jemně mu položila dlaň na předloktí a počkala, až se uklidní. Po chvilce byl schopný pokračovat dál. Vypsal jí jména všech zavražděných děvčat i adresy je­jich bydliště. Připojil i číslo na svoje rodiče. Potom si pro něj ale přišel doktor s tím, že ho musí odvést do nemocnice na vyšetření, že se na něj podívá psycholog.
Vyšla z kuchyně. V obýváku zastihla oba kolegy, jak pečlivě procházejí místo činu. Těla už byla na cestě ke koronerovi.
"Zavolám rodičům, těch sourozenců. Někdo by měl promluvit s rodiči těch ostatních dívek."
"Ještě neznáme jejich identitu," namítl Don.
"Omyl," prohlásila a pozvedla notes, kde měla zapsané informace.
"Ten kluk mluvil?" podivil se David.
"Mám jména těch děvčat, adresy jejich bydliště a číslo na rodiče Sue a Jamese. Jsou na slu­žební cestě v San Franciscu. A můžu potom zajet za rodiči Amie."
"Neobjížděj všechny sama. Zjistím, jak daleko je Megan se svým případem a když tak by se mohla ona nebo Liz taky zapojit," řekl Don.
Přikývla na souhlas. Vzala si mobil a pustila se do vyřizování té nejhorší možné zprávy, kte­rou jako agentka mohla říkat. Ačkoli jí v Quanticu nabádali k tomu, aby to nebrala osobně, pokaždé si to připouštěla k srdci víc, než je zdrávo. Nedokázala se od toho úplně distancovat. A už vůbec ne v tomto případě.
Jakmile domluvila s rodiči, vyrazila za dalšími. Potřebovala jejich pomoc, aby se případ po­sunul kupředu. Ještě horší než telefonování bylo, oznamovat to pozůstalým přímo. Tohle na své práci nesnášela. Když viděla ty emoce, jak to rodina prožívá, připadala si jako ten nejhorší vetřelec. Stejně jako dnes. Nejdřív v očích viděla zmatek a nevěřícnost. Když z jejího obličeje vyčetli, že je to opravdu skutečné, vyhrkli jim slzy. Matka se v slzách zhroutila na gauč, muž si přisedl k ní a objal jí. Mladší dcera si sedla vedle matky a také jí tekly slzy. Přesto ale v jejích očích Elena spatřila něco neobvyklého. Ačkoli jí to dělalo problémy, nezačala se jí vyptávat, ale slíbila si, že se za nimi brzy zastaví. Měla tušení, že dcera něco ví.


"Tak jo lidi, máme tu pořádného psychopata, který vraždí mladé dívky. Musíme ho najít. Pro­blém je, že nikdo neví, jak vlastně vypadá. Běžte do ulic kolem toho domu a vyptávejte se na cokoli neobvyklého. Musíme o něm něco zjistit dřív, než to zopakuje. Ať už vám řeknou co­koli, prověřte to." Jakmile Don dokončil proslov, lidi se rozešli.
"Máš něco?" kývl na Elenu.
"Možná," odpověděla neurčitě. "Mladší sestra Amie, Melisa, asi něco ví. Nechtěla jsem jí vyslýchat hned potom, co se dozvěděla, že přišla o sestru. Dám jí chvíli klid a vrátím se k ní."
"Myslíte, že to zase zopakuje?" zeptala se Megan.
"Je to cvok, takže jo. Zvlášť, jestli nám bude dlouho trvat, než ho chytneme," odpověděla Liz.
"Musíme počkat na pitevní zprávy, třeba nám to nějak pomůže. Davide, zajdi za Claudií a trochu jí popožeň. Prozatím bude stačit předběžná pitevní zpráva. Potřebujeme informace," nařídil Don.

Mezitím Elena trochu poodešla. Potřebovala si v soukromí vyřídit jeden důležitý telefonát. Volala do New Yorku, odkud si nechala poslat kopie všech zpráv a záznamů o posledním případu, na kterém dělala před svým odchodem do LA. Nikomu o tom z nynějších kolegů neřekla. Chtěla na tom dělat, jenže vědět někdo, jak velký má na tom zájem, nedovolili by jí to. Musela toho parchanta chytit. A ve složkách v New Yorku zůstávaly ukryté odpovědi na nevyřčené otázky. Věděla toho o něm dost, ale neznala jeho podobu.

"Lidi, mám předběžnou zprávu z patologie," oznámil David, jakmile vystoupil z výtahu. "Ale nepomůže nám to. Po rychlém ohledání Claudie konstatovala, že byly všechny pobodány a pak postupně podříznuty. Vypadá to na hodně ostrou čepel, která má na konci vroubkování."
"To má každej správnej taktickej nůž," povzdechl si Colby.
Je zpátky, pomyslela si Elena. Věděla, jakou zbraň používá, jen netušila, jak tu informaci pře­dat kolegům, aniž by jí z něčeho podezřívali. Dostala nápad. Sedla si k počítači a začala vy­hledávat různé nože. Mezi nimi byl i ten vrahův.
Ostatní zatím nahlas diskutovali, jakým směrem se bude dál vyšetřování ubírat. Ani si ne­všimli, že se Elena do rokování nezapojuje. Ta je ale poslouchala, i když jen na půl ucha. Po čase pozvedla oči od monitoru a prohlásila: "Myslím, že vím, čím vraždil."
Rázem na sebe strhla veškerou pozornost.
"Jak to myslíš?" zeptal se Don.
Vytiskla obrázek nože a přilepila ho na tabuli vedle fotky podříznutého hrdla. "Smith and Wesson. Dokonalej taktickej nůž. Dobře sedí v ruce a neklouže. A má u rukojeti vroubkování. Už jsem se s ním setkala. Nejlíp se hodí pro naši vražednou zbraň."
"Tím je tedy vyřešená otázka, jestli se vyzná v nožích," povzdechl si Colby.
"Jo, ale vyvstává další otázka, jestli je to někdo s vojenským výcvikem, nebo někdo s pořádnou dávkou štěstí," řekl David.
"Hm, Megan ani Liz s výslechy rodin taky nepochodily. Budeme za nimi muset zajít znovu. Přeci to není jen tak. Ten vrah věděl, že děvčata budou mít párty, těžko to přiřazovat náhodě. Minimálně s jednou z obětí se musel znát. Musíme to nutně zjistit," uvažoval Don.
"Hodil by se nám vrahův profil, mohlo by to pomoct," nadhodil Colby.
"Zařídím to. A potom zajedu za Melisou. Není času nazbyt a otálet se nemusí vyplatit," řekla Elena rozhodným tónem. Ani nečekala na Donův souhlas a odešla.
"Nějak jí to vzalo. Takhle se ještě nechovala," ozval se David.
Don zamyšleně přikývl. Pozoroval na ní změnu už od té doby, co přijela na místo činu. Jen netušil, čemu by jí měl připisovat. Přemýšlel, jestli by si s ní o tom měl promluvit. Zatím ale odváděla dobrou práci, nechtěl se v tom moc pitvat.


Elena vrahův profil zařizovat nemusela. Už dávno ho měla hotový, ještě z pobytu v New Yorku. Teď mohla předložit složku s popisem profilu jejich vraha a navíc díky Colbymu na sebe nebude strhávat pozornost. Nenavrhla to ona. Potřebovala zůstat mimo podezření co nejdéle, ačkoli věděla, že to jednou praskne. Ale chtěla u toho případu zůstat, dlužila to rodi­nám obětí v New Yorku. Pracovala na něm průběžně už dva a půl roku. Nedával jí spát. Pořád musela myslet na to, co se stalo.
Seděla v autě nedaleko ústředí, a zatímco auto a okolní svět smáčel déšť, procházela si složky, které jí byli expres doručeny. Když narazila na profil, vytáhla ho a začala znovu pročítat. Sice ho znala nazpaměť, ale doufala, že by mohla narazit na něco, čeho si předtím nevšimla. Vě­děla, jak je to bláhové, pomoct si ovšem nemohla.
Po téměř půl hodině pročítání, kdy nenarazila na nic nového, vše uklidila. Rozhodla se, že by mohla zkusit výslech Melisy. Věděla, že by si měla pročistit hlavu, ale nemohla přestat. Už zase jí ten případ pohltil. Opět pojede téměř pořád nonstop a bude doufat, že tentokrát narazí na nějakou drobnost, která jí pomůže dopadnout toho parchanta. Ten případ byl její a nehod­lala se ho vzdát. Obětovala mu mnohé, především svůj osobní život, ale nehodlala to vzdát.
Cestou za Melisou se v myšlenkách probírala vším, co v tomhle případu podnikla. Zkoumala to ze všech stran, rozebírala každý detail. Nenacházela nic, co by jí pomohlo. I po těch letech věděla, že je vrah pořád o pár kroků napřed. Bylo to jako dostih, ovšem hlava hlava to pořád nebylo. Musela vyhrát, porazit ho, zničit. S ničím menším se nespokojí.
Zastavila před malým domkem a zamířila ke dveřím. Ještě než stihla zazvonit, dveře se ote­vřely. Stála v nich Melisa. V prvním okamžiku se agentky lekla, pak jí ale poznala a uklidnila se.
"Jdete za našima?" zeptala se.
"Chtěla bych mluvit s tebou."
Nejistě se zadívala do útrob domku. Rodiče nespatřila. Váhavě se otočila na agentku a nepa­trně přikývla.
"Tak jo, ale ne tady, prosím."
"Mám tu auto, můžeme někam zajet. Anebo se jen projít," dodala, když si všimla velkého zaváhání. Rodiče jí určitě vštěpovali, že s cizími se do auta nesedá.
Dívka se pořád nemohla rozhodnout. Nejistě se otáčela na dům, jako by čekala, že spatří ro­diče dívající se z okna. Nakonec dospěla k rozhodnutí.
"Pojedeme autem. Nechci, aby o tom naši věděli."
Společně tedy nastoupily do vozu a Elena se zařadila do provozu. Neuvažovala nad tím, kam jedou. Potřebovala ji vyslechnout a mohla to udělat i v autě. Doufala, že se při minulé ná­vštěvě nemýlila a Melisa opravdu něco věděla. Koutkem oka se na ní podívala a všimla si, že jí pozoruje. Pousmála se.
"Máš nějaké přání, kam bys chtěla zajet?" zeptala se dívky.
Pokrčila rameny. "Našim jsem řekla, že jdu ven, ale stejně jsem nevěděla, kam půjdu."
Potřebovala si jí získat na svou stranu. Netušila, co všechno ví, ale musela se to dozvědět. Zvlášť pokud to mohlo posunout případ kupředu.
"Zajedeme do Starbucks na čokoládu a potom si sedneme někde na lavičku. Bereš? A pla­tím."
S nesmělým úsměvem přikývla. "To je fajn nápad. Víte už něco o tom, kdo… zabil mou ses­tru?" se zaváháním se zeptala.
"Nevíme přesně, kdo to byl. Víš, chvíli to potrvá, ale my ho najdeme. Právě proto jsem s tebou potřebovala mluvit. Třeba víš něco, co by nám pomohlo a ani si to neuvědomuješ. Odpovíš mi na pár otázek?"
Přikývla.

pokračování příště...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rozvitha Rozvitha | 10. února 2010 v 19:45 | Reagovat

Povídka se mi moc líbila. Už jsem čekala, kdy sem něco dáš. Povedla se Ti a čekám na pokračování.

2 Evka Evka | 10. února 2010 v 20:28 | Reagovat

JJ, pěkný. Tak určitě pokračuj.

3 Lúca Lúca | Web | 12. února 2010 v 14:41 | Reagovat

Máš to pěkný a určo pokračuj v další části

4 kristyna kristyna | E-mail | 20. února 2010 v 15:54 | Reagovat

[1]: byla opravdu moc hezka pokracuj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama