Sériový vrah - II. část

21. února 2010 v 12:02 | Cinka |  Povídky
Další kousek mé povídky. Doufám, že se bude líbit. ;-)

Bylo už dost pozdě odpoledne, když Elena odvezla Melisu domů. Dlouho jí zpovídala, vyptá­vala se na všechno možné, co ji napadlo a třídila si informace, které od ní dostala. Často vy­ptávání prokládaly povídáním na jiná témata, aby na chvíli odlehčily situaci. Chtěla si Melisu získat a měla pocit, že se jí to povedlo. A jako bonus získala informaci, jenž jim mohla hodně pomoct. Zdálo se, že se její sestra znala ze svým vrahem. Rozhodně to stálo za prověření.
Na ústředí dorazila až po šesté hodině. Přesto věřila, že tam ještě někdo bude. Nemýlila se. Většina jich seděla kolem jednoho stolu a živě o něčem diskutovali. Samozřejmě nechyběl Don. Byl to stejný workholik jako ona sama. Počítala, že ho tam najde.
"Mám možného podezřelého," řekla a přerušila tak debatu. Nastalo chvilkové ticho a pohledy všech se na ní upřely.
"Kdo je to?" zeptal se Don jako první.
"Jméno nemám, jen prozatím neumělý popis. Rozhodně je to ale začátek," odpověděla a pus­tila se do vyprávění rozhovoru s Melisou.
Popsala, jak se setkaly a vysvětlila, že to byl neformální výslech, protože jí nechtěla stresovat tím, že by jí přivezla na ústředí. Mluvila o tom, co všechno rozebíraly a jak se snažila Melise pomoct, aby si vzpomněla na nějaké důležité věci. Nakonec se to vyplatilo a dívka si vzpo­mněla, že chvíli před sestřinou smrtí ji vídala s mužem okolo třiceti. Prý se Melise svěřila, že je to její nový přítel a zapřísahala ji, aby to neříkala rodičům. Sestře ho chtěla představit, jenže on byl proti. Ukázala jí ho alespoň z dálky. Moc se chtěla pochlubit, byla jím nadšená.
"Může to být on," zakončila své vyprávění.
"Docela by se hodil ten profil, abychom měli o něm alespoň nějakou představu," nadhodil Colby.
Elena bez váhání položila na stůl vypracovaný profil. Když spatřila Donovo překvapený po­hled, usmála se. Koutkem oka postřehla, jak se Liz zakabonila. Věděla, že spolu nikdy nebu­dou vycházet.
"Odkud to máš?" zeptal se Don podezřívavě.
Zvážněla. Musela ho uchlácholit, aby si nedal dvě a dvě dohromady. Nevěděla, jestli to vyjde. "Mám známé na dobrých místech. Občas se to hodí." Pokrčila rameny a odešla si udělat čaj.
Sotva vešla do kuchyňky, cítila, že jí je Don v patách. Obávala se, že jí lest nevyšla. Jediná možnost teď byla, přesvědčit ho, aby jí nechal na tom případu dělat. Moc s tím ale nepočítala. Pravidla byla daná pro všechny stejně a nedaly se jen tak porušovat.
Don ji mlčky pozoroval a čekal, jestli nezačne mluvit sama. Věděl už najisto, že se něco děje. Nejprve přišla s nožem, který mohl vrah používat, pak přinesla profil, jehož sestavení trvá daleko delší dobu, než jakou Elena evidentně potřebovala. Navíc by profilovač musel alespoň něco málo o vrahovi vědět. A pak měl také pocit, že toho ví víc, než dává najevo. Jak tak nad tím uvažoval, napadlo ho něco zajímavého, až ho to zarazilo, že na to nepřišel dřív.
"Jak dlouho řádil v New Yorku?" zeptal se znenadání. Svým způsobem to byla střelba od boku, ale vše nasvědčovalo tomu, že Elena vraha zná. A její reakce na tuto otázku mu to jen potvrdila.
Když slyšela tu otázku, trhla sebou, až se polila čajem. A je to všechno v háji, pomyslela si trpce. Doufala, že to potrvá trochu déle, ale nedalo se nic dělat. Přišel na to a jí nezbývalo nic jiného, než mu to vysvětlit.
"Tak mluv," vybídl ji.
Rozhlédla se kolem. Spatřila Liz, jak nenuceně změnila směr pohledu. Přesto jí bylo jasné, že je pozorovala. Tady o tom rozhodně mluvit nechtěla. První by o tom měl slyšet Don. Teprve pak se uvidí, jak a koho s tím seznámí.
"Tady ne. Stěny mají uši. Ráda bych to probrala mezi čtyřma očima," řekla a povzdechla si. Vůbec se na to netěšila.
Jelikož sledoval Elenin pohled, rovněž si všiml Liz. Netušil, co ty dvě mezi sebou mají, ale teď to rozhodně řešit nechtěl. Pochopil, že to chce řešit jen s ním. Po chvilce uvažování jí navrhl, že by to mohli probrat u něj.
Váhavě přikývla. "Kdy?"
Podíval se na hodinky. "Za půl hodiny? Koupím pizzu, protože mám takovej dojem, že to bude na dlouho. Vezmi všechny materiály, ať se na to podívám. A chci slyšet všechno, jasný?"
Rezignovaně si povzdechla. "Přinesu všechno a budu tam včas." Sotva si vzpomněla na čaj. Přešla jí chuť. Ale nakonec si ho vzala a roztržitě zamířila ke svému stolu. Měla o čem přemýšlet a než dorazí k Donovi, potřebovala si srovnat myšlenky. Nevnímala tak okolí a nepostřehla Lizin výmluvný pohled. Nakonec si sbalila, rozloučila se s kolegy a zamířila ke svému autu.
Zkontrolovala, jestli má veškeré podklady, které si za těch dva a půl roku nashromáždila. Nebylo toho zrovna málo. Pracovala na tom usilovně dokud jí nadřízení neřekli, aby ho poslala k ledu. Vrah sice přestal v New Yorku působit, ale jak si zjistila, přesídlil do Miami. A její nadřízení jí tam nechtěli poslat. Měla vztek, jenže nemohla nic dělat. Donutili jí, aby předala informace a přestala se tím zabývat. Teď měla možnost vše napravit, ale nakonec to zase ztroskotá na zkostnatělých předpisech úřadu. Tohle na své práci nesnášela.
Konečně se rozhoupala, aby nastartovala. Potřebovala si pročistit hlavu, aby mohla Donovi informace servírovat s klidem a bez emocí. Sice věděla, že jí to nepůjde, ale chtěla se o to pokusit. Zařadila se do provozu a jen tak bezmyšlenkovitě jezdila. Nakonec zamířila k Donovi. Ještě u něj nikdy nebyla, ale adresu znala. Jen se musela dívat po značkách, aby nezabloudila.

Když zastavila před správným domem, zjistila, že jeho auto tam už stojí. Podívala se na hodinky a seznala, že má pár minut zpoždění. Pokrčila rameny, snažila se pobrat své materiály a auto pořádně zamkla. S velkou krabicí v náruči přešla silnici a vstoupila do chodby domu. Podle schránek si spočítala, že bude muset jít do čtvrtého patra. Pěšky. Výtahy se v tomhle baráku nevedly.
S povzdechem si lépe upravila krabici v náruči a vydala se do schodů. Doufala jen, že nezakopne. Nerada by zničila vše, co nesla. Po chvilce se jí ale povedlo zdárně překonat nástrahy schodišť a ocitla se u správných dveří. Opřela si koleno o stěnu, vybalancovala na stehně krabici a podařilo se jí zazvonit. Nemusela čekat dlouho, dveře se po chvilce otevřely.
"Ukaž, pomůžu ti," nabídl se a počkal, až mu podá krabici.
Následovala ho do bytu a rozhlížela se kolem. Byl zařízen jednoduše a v pánském stylu. Vyvolával v ní dojem, že se tam nebydlí zrovna moc často. Až na obývací pokoj, když vešla, poznala, že majitel zde tráví nejvíce času. Pohodlná pohovka, která zvala k posezení, konferenční stolek a velká televize s DVD přehrávačem. Nechyběla ani stereo souprava a stojan plný cédeček. Pár polic bylo zaplněno knihami a drobnými předměty.
"Posaď se," vybídl jí a ukázal na gauč. "Dáš si něco k pití?"
"Snad jen džus, díky. Jsem tu autem, takže rozhodně žádný alkohol."
Přikývl a odešel směrem, kde Elena tušila kuchyň. Neposadila se. Místo toho se přesunula k poličkám a zkoumala názvy knih, jenž na nich byly vystavěné. Některé ji zaujaly, jiné jen přelétla pohledem. Zastavila se u několika fotografií. Mladík s baseballovou pálkou připravený k odpalu; poznala v něm Dona. Pousmála se. Hned vedle byla fotografie zachycující dva mladé muže, jak se drží kolem ramen. Don a Charlie. Potom tam byla fotka jeho rodičů a také celé rodiny. Nakonec jí zrak spočinul na fotce lidí oblečených do nějaké akce, s nápisy FBI na hrudi. Don mezi nimi vynikal.
"Našla jsi něco zajímavého?"
Nepatrně sebou trhla, protože si nevšimla jeho návratu. Ale rychle se ovládla a když se na něj otočila, tvářila se jako by nic. "Jen jsem si to tu trochu prohlížela. Nevadí?"
Mávnul nad tím rukou. "Pojď si sednout. Dáme si pizzu, dokud je ještě teplá."
Tentokrát už poslechla a usadila se na gauč. Podal jí sklenku pomerančového džusu a talíř s kouskem pizzy. Sám si přinesl láhev piva a rovněž pizzu. Prvních několik soust zvládli mlčky. Ani jeden nevěděl, co říct, na co se zeptat nebo jak rozproudit řeč. Nakonec to byla Elena, kdo prolomil ticho.
"Jak dlouho jsi hrál baseball?" zeptala se a ukázala na fotku, kterou si prohlížela jako první.
"Celou základku i střední. Na vejšku jsem se dostal na stípko a hrával jsem druhou ligu. Nakonec jsem ale přišel na to, že stejně na elitu nemám, tak jsem toho nechal. Seknul jsem s hraním a přihlásil se k federálům."
Pokývala hlavou. "Nelituješ? Na té fotce vypadáš spokojeně."
Ohlédl se a pousmál se. "Jo, protože jsem tehdy ještě nevěděl, jak ten zápas zbabrám. Dva úplně stejný míčky, takový, co se nedají minout. A já je netrefil."
"Tak to zamrzí a naštve zároveň," řekla s trochou soucitu. Pochopila, že už je to pryč a už ho to netrápí.
Pokrčil rameny. "To se stává. Ale u federálů jsem spokojenej, nestěžuju si. Navíc táta říkává, že mě to ke zbraním táhlo už jako malého. Asi mi to bylo souzený. A co ty? Jak ses dostala k federálům?"
Byla docela ráda, že se baví na obyčejná témata a prozatím neřeší její případ. Nedělalo jí problém vyprávět o své minulosti. Teď už ne. Pověděla mu tedy, jak jako malá přišla o rodiče a vychovával jí tátův nejlepší kamarád se ženou. Vyrůstala na vojenské základně a už odmala byla spíš klukem než holkou. Motala se mezi vojáky a ti jí brali jako svůj talisman. Naučila se střílet, zacházet s noži, prát se a neměla daleko k tomu, aby vstoupila do armády. Nakonec zasáhla náhoda a známý jejích adoptivních rodičů si jí vytáhl do Quantica a udělal z ní agentku FBI.
"Ani mi to nevadilo. Být vojákem byl sice můj sen, ale jako agent mám volnější ruku a navíc operuji ve své zemi a na území, které znám. Takže si taky nestěžuji."
"Měla jsi zajímavé dětství," poznamenal mezi jednotlivými sousty.
S plnými ústy pokrčila rameny. Nikdy tohle zvlášť neřešila. Prožila svoje a smířila se se vším, co přišlo. Náhle měla s to chutí změnit směr hovoru. Prozradila toho o sobě víc, než kdy jindy.
"Stalo se něco?" zeptal se.
Pozvedla k němu oči. V očích rozpoznala mírné znepokojení. Aby ho upokojila, vykouzlila na své tváři jemný úsměv.
"Chceš se pustit do toho případu?" kývnul bradou ke krabici, která zatím klidně trůnila vedle stolu.
Povzdechla si. "Myslím, že stejně nemám na vybranou, že?" Když spatřila jeho pohled, poskočilo jí srdce. Možná bude moct nadále pracovat na jejím nejtěžším případu. Nic jiného si nepřála.
Posadila se na zem a přitáhla si krabici k sobě. Materiálů bylo hodně, na stůl by se to všechno nevešlo. Jakmile sundala víko, Don nakoukl dovnitř. Všiml si, že je téměř plná, proto odsunul stolek i křeslo stranou, aby na to měli místo. Potom se posadil vedle ní a čekal, až začne.
"Poprvé vraždil před necelými čtyřmi lety," začala a podala Donovi první složku. "Tehdy jsem byla jedna z agentů, kdo na tom dělal. Modus operandy stejný jako dnes. Dívky měly dámskou jízdu, nějak se o tom dozvěděl, dostal se do bytu, pobodal je a podřezal hrdla."
Převzal si od ní složku a otevřel ji. Hned na začátku byly srovnané fotografie obětí. Prohlížel si je a měl pocit, že kouká na ty, co viděl na vlastní oči.
"Kde jsi k tomu přišla?" zeptal se a ukázal na složku a posléze i na celou krabici.
"Myslím, že tohle vědět nemusíš," odpověděla vyhýbavě. Přenášet spisy z jedné pobočky do druhé bez povolení znamenalo porušení předpisů.
"Víš co? Řekni mi, co víš a já se budu vyptávat až potom. Takhle to asi bude nejjednodušší. A prosím, nic nevynechej."
Přikývla na souhlas a pustila se do vyprávění. Popsala mu, jak se prvně objevila na místě činu, jaký z toho měla pocit. Převyprávěla veškeré výslechy, které vedli jak s rodiči obětí, jejich známými, ale i podezřelými. Účastnila se většiny z nich, ostatní si poslechla ze záznamů a studovala kazety, na které se výslechy, které se odehrávaly ve výslechových místnostech nahrávaly. Neformální rozhovory s rodinami nastudovala z poznámek kolegů. Všechno znala dopodrobna a při vyprávění mu předávala podklady. Dokonce měla i nahrávky výslechů. Ačkoli se nad tím Don pozastavil, nepřerušoval ji.
"Skutečného podezřelého jsme nikdy neměli. Nikdo tehdy netušil, jak se mohl dozvědět o té dívčí slezině. Žádný z rodinných příslušníků nebo kamarádů nezaznamenal, že by se nějaká z děvčat seznámila s někým novým. Když už jsme to začali pokládat za jednorázový čin bez jakéhokoli motivu, udeřil znovu. Vybral si děvčata na State Islandu a provedl to stejně jako prve na Manhattanu. Mašinérie se rozjela opět naplno. A stejně marně."
Popsala druhé kolo pátrání po vrahovi. Předala mu další složky, fotografie i nahrávky výslechů. Řekla, co všechno udělali, aby ho dopadli. I o podezření, jestli ty dívky něco nespojovalo. Jak se ponořili do jejich minulosti a pátrali po jakémkoli podezření. Nemohli na nic narazit a už si začínali zoufat.
"Neměli jsme se vůbec čeho chytit. Stopy za sebou zametal dokonale. Bylo to šílený. Dva útoky a sedm mrtvých děvčat. Dělali jsme na tom dnem i nocí. Nakonec nám nadřízení řekli, abychom se věnovali jiným případům a tohle nechali otevřené, kdyby se něco objevilo. A taky že objevilo."
Pověděla mu o třetím útoku, kdy opět zemřely tři dívky. Jediná spojnice mezi nimi byla, že všechny chodily na střední, ačkoli každá skupinka na jinou školu. Jinak neměli nic, co by jim mohlo pomoct. Média se toho chytla a dlouhou dobu to byla zpráva dne. Sledovali jejich vyšetřování. Rodiče nedovolovali dcerám scházet se s kamarádkami bez dozoru a i jinak je hlídali víc než obvykle.
"Byl kolem toho pořádnej mediální humbuk. Zvlášť když přišli na to, že už zaútočil potřetí a my neinformovali veřejnost. Nadřízení na nás vyvíjeli tlak, abychom přinesli nějaké výsledky a přitom se nám vrah jen vysmíval. Honili jsme se za vlastní oháňkou a výsledky žádný. Bylo nás na to moc a efektivita nikde."
Vysvětlila, že nakonec vraždy přestaly, média to už více nezajímalo a vše se více méně vrátilo do normálu. Ale jen zdánlivě. Po půl roce se vrah objevil zas. Tentokrát v Miami. Věděla, že je to on. Jeho totožnost neznala, ale modus operandy byl víc než výmluvný. Navíc některé informace ohledně vražd se do médií nedostali a přesto je udělal. O napodobiteli nemohla být řeč.
"Víš co ti pitomci nahoře udělali, když jsem je požádala o služební cestu do Miami? Prý: ,To není vaše starost. Svou příležitost ho chytit jste měla a prošvihla ji. Pošlete tam veškeré dostupné materiály a věnujte se případům v New Yorku.' Pěnila jsem vzteky, ale neměla jsem na vybranou. Naštěstí jsem natrefila na agentku, která byla ochotná a posílala mi jejich materiály. Samozřejmě, že o tom nikdo nevěděl, ale chápala, co pro mě ten případ znamená."
Odmlčela se. Měla dojem, že řekla všechno podstatné. Jen si nebyla jistá, nakolik to mělo hlavu a patu. Ale hlavně se potřebovala pořádně napít. Po tom dlouhém vyprávění jí vyschlo v hrdle. Don jako by to poznal a přinesl z kuchyně vychlazenou láhev džusu a dolil jí prázdnou sklenici. Počkal, až se napije a pak se začal vyptávat.
"Neřekla jsi mi všechno, že?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michaela Michaela | 21. února 2010 v 13:18 | Reagovat

Dobré, moc dobré. Těším se na pokračování.

2 Evka Evka | 21. února 2010 v 14:14 | Reagovat

Fakt dobrý. Tak honem s třetí částí :-D

3 goldenka sb* goldenka sb* | Web | 21. února 2010 v 20:35 | Reagovat

hojky sb,jak sa mas??prosim o hlasek :: http://mix-blogisblogisek.blog.cz/1002/1-kolo-sonfilm-kdo-postoupi-dal#komentare
soutezim s filmem Znovu 17

4 Ramka Ramka | 23. února 2010 v 16:03 | Reagovat

Dneska by měla být Navi Rawat v Angelovi na primě cool. :)
P.S. Chci ji vidět, takže se budu určitě dívat.

5 Ramka Ramka | 24. února 2010 v 14:20 | Reagovat

[4]: Hrála to super! Dívali jste se?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama