Další kousek povídky od mé maličkosti. :-)
"Jak to myslíš?" zeptala se. Použila veškerý svůj um sebeovládání, aby to vypadalo, že vůbec netuší, co tím míní. Přesto v ní hrklo a doufala, že nenaráží na nic konkrétního.
"Ten případ pro tebe není obyčejný. Poznám, když někomu na případu záleží víc, než je zdrávo. Něco to pro tebe znamená. Nevím co, možná toho vraha znáš, možná ti vyhrožoval, nebo znáš oběť, ale rozhodně to nebereš jako obyčejný případ, který se ti nepovedlo vyřešit. Slíbila jsi, že mi povíš všechno, tak poslouchám."
Teď už věděla, že je všechno ztraceno. Nenechá jí na tom dělat, když je v tom citově zainteresovaná. Porušil by pravidla a to neudělá. V tu chvíli pocítila obrovský příliv beznaděje a bezmoci. Nechtěla se toho případu vzdát. Ne znovu. Jenomže neměla na vybranou. Povzdechla si a pustila se do vyprávění.
"Znala jsem jednu dívku, kterou vrah zabil na State Islandu. Jmenovala se Daniela a bylo jí sotva šestnáct. Byla jsem něco jako její kmotra, dávala jsem na ní pozor, starala se o ni. Brala jsem jí jako svou mladší sestru, kterou jsem nikdy neměla. Vyrůstala v dětském domově a já se jí snažila pomoct. Bývala hodně tichá a zakřiknutá, a když si konečně našla kamarádky, které si jí nedobíraly, že je z domova, zabil jí ten parchant. Nikdo o tom nevěděl a já mlčela. V první chvíli jsem ho chtěla dostat jen proto, abych ho mohla zabít. Po čase mě to přešlo a já po něm šla už jen kvůli spravedlnosti. Chtěla jsem, aby šel před soud. Tohle jsi, myslím, chtěl slyšet."
Nastalo ticho, během kterého si Elena objala kolena a položila si na ně hlavu. Nedívala se na něj, nechtěla vědět, na co myslí. Její snaha opět vyjde naprázdno a to jí ničilo. Ani Don se na ní nedíval. Přemýšlel, co dál. Věděl, že jí nemůže nechat nadále na tomhle případu pracovat, zároveň si ale uvědomoval, že toho o vrahovi ví nejvíc. Potřeboval kompromis, který by mohly přijmout obě strany. Nakonec ho něco napadlo.
"Měl bych návrh, jen nevím, jestli ho přijmeš," řekl. Když si všiml, že ho začala poslouchat, pokračoval: "Víš, že tě na tom nemůžu nechat dál dělat. Takové jsou předpisy, i když se ti nelíbí. Takže tě z toho oficiálně stáhnu a budeš doma. Ale neoficiálně nám můžeš dělat konzultantku. Víš toho zatraceně dost na to, abych si mohl dovolit tě nevyslechnout a neříct si o radu. Je mi jasný, že to není to, cos chtěla, ale bohužel mě nic lepšího nenapadá."
Povzdechla si. Nabízel jí toho hrozně málo, ale pořád měla nepatrnou jiskřičku naděje, že jí z toho případu neodstaví úplně. Nechtělo se jí dělat obyčejnou konzultantku a sedět přitom doma na zadku, když ten vrah může kdykoli znova někoho zabít. Cítila ovšem možnost, že by takto mohla mít i nadále přístup k nejnovějšímu vývoji vyšetřování a svým způsobem se na něm podílet. Přesto jí to ale všechno štvalo. Lítost ze ztráty případu teď vystřídal obrovský vztek. Nenáviděla ty pitomý předpisy, který jí překazily podílet se na vyšetřování. Musela si skousnout ret, aby neřekla něco, čeho by později litovala.
"Víš co? Nechám ti tu ty věci. Stejně je využiješ líp než já. Nevím, jestli se mi chce dělat konzultantku, musím si to nechat projít hlavou. To není to, po čem jsem toužila. Myslím, že už půjdu. Díky za jídlo," vysypala ze sebe a prudce se postavila.
Don byl zmatený. Touhle změnou chování ho vyvedla z míry. Než se stačil vzpamatovat, už se s ním rozloučila a vyklouzla ven. Měl pocit, že řekl něco špatně, ačkoli si toho nebyl vědom. Chvilku zíral na zavřené dveře, než mu došlo, že jí nemůže nechat takhle odejít. Všiml si, že si u něj zapomněla bundu. Popadl jí, vzal klíče od bytu a mobil a vydal se za ní.
Vyběhla z baráku a bezmyšlenkovitě zatočila doleva. Potřebovala si srovnat myšlenky v hlavě. V první chvíli se vůbec nepoznávala. Netušila, co konkrétně jí vedlo k tomu, aby od něj takhle vypadla. Místo aby se jí ulevilo, když mu řekla o svém tajemství, ještě se to zhoršilo. Doufala, že se to neobrátí proti ní. Sice tušila, že Don takový není, ale nikdy lidem nedůvěřovala.
Kráčela rychlým krokem, ačkoli vůbec neměla ponětí, kam jde. Ani se nerozhlížela kolem, jen tupě koukala před sebe. Neviděla to, co je před ní. V myšlenkách byla u Daniely. Jak se až zajíkla, když jí tam viděla ležet v tratolišti krve. Už viděla spoustu mrtvých, ale tohle bylo pro ni zdaleka nejhorší, protože jí osobně znala. Cítila vinu, že jí neochránila. Věděla, že to není její chyba, ale nedokázala si to připustit. Byla přeci její kamarádka a měla jí chránit před vším zlým. V noci se často budila celá zpocená po prožité noční můře, kdy k ní přistoupila zakrvácená Daniela a vyčítavě se na ni dívala, jako by se ptala, proč tohle dopustila.
Aniž by to postřehla, po tváři jí stékaly slzy, které se mísily s kapkami deště. Celý den těžké mraky hrozili, že se protrhnou. A teď, když k tomu došlo, si toho ani nevšimla. Dokonce ani nevnímala husí kůži, která jí naskočila na pažích. Déšť byl studený a ona byla jen v tričku.
Don vyběhl ze dveří a přemýšlel, kterým směrem se mohla vydat. Rozhlížel se kolem, jestli jí někde neuvidí. Naproti přes ulici zaregistroval její auto, takže věděl, že bude nedaleko. Musel se rozhodnout rychle, každým okamžikem se mu vzdalovala a on netušil, jestli jí vůbec najde. Nakonec se vydal doleva. Po pár krocích se rozeběhl a volným klusem mířil pořád rovně. Pohledem pročesával okolí a doufal, že se rozhodl správně.
Když se spustil déšť, překvapeně se podíval na oblohu. Pochopil, že tenhle slejvák jen tak nepřestane. Ale po chvilce si uvědomil, že mu vlastně pomáhá. Těch několik lidí, co bylo venku, urychleně zašlo do domů a zbylo jen pár odvážlivců, kteří se krčili pod deštníky nebo se jen v bundě snažili předstírat, že jim déšť nevadí.
V tom jí spatřil. Její bílá halenka v té tmě úplně zářila. Na chvilku se zarazil a pozoroval ji. Měl pocit, že ten déšť snad ani nezaregistrovala. Přitom byla zmáčená od hlavy až k patě. I přesto ale slepě kráčela dál a nevnímala okolí. Musel se zase rozeběhnout, protože šla velmi rychle. Konečně jí dostihl, chytil jí za ruku a donutil ji tak zastavit.
Vysmekla se mu. "Co chceš?"
Podíval se jí do očí a všiml si, že je má červené od pláče. Vůbec nevěděl, co jí má říct, jen nechtěl, aby od něj odešla tak, jak odešla. Mlčky jí položil přes ramena bundu. Doufal, že když jí držel srolovanou, nebude moc mokrá.
"Nechceš mi to vysvětlit?" zeptal se klidným hlasem.
"A co chceš slyšet?? Že mě to neskutečně štve, když na tom nemůžu dělat?? Že chci toho hajzla dopadnout, protože zabil Danielu a nespočet dalších? Že je to můj případ, který mi někdo už po druhý bere a nenechá mě ho dokončit, protože se řídí nějakýma debilníma předpisama, které jsou děsně předpotopní?? Neskutečně mě to vytáčí, stačí?!" zvyšovala hlas a běsnila vzteky. Měla zlost na všechno a na všechny. Především ale sama na sebe.
Viděl, jak se celá třese vzteky a netušil, jak by jí mohl pomoci. "Víš, takovýhle případy, který tě pohltí… to je ten důvod, proč se řídíme těmi předpotopními předpisy…"
"Ještě řekni, že tobě, velkýmu šéfovi, se to nikdy nestalo, abys chtěl ty předpisy porušit!" vyjela.
"Nech toho, prosím tě," řekl klidně.
Podívala se na něj vražedným pohledem. Nesnášela ten jeho klid. Nejradši by mu něco provedla, už jen proto, aby přervala tu klidnou masku, jež měl na tváři.
"Jdi do háje!"
"Nech toho." Tentokrát svá slova zdůraznil lehce zvýšenou hlasitostí.
Měla toho dost, napřáhla ruku, ale nedostala příležitost udeřit. Hbitě její ruku chytil a se silnějším stiskem ji strhnul dolu.
"Tak to by stačilo, nemyslíš?" řekl prudce, stále ji držíc za ruku. Netušil, co to do ní vjelo, ale takhle jí vůbec nepoznával. Nebyla to ona.
Jako by se v ní něco zlomilo a vztek jí najednou opustil. Začala se třást a jen částečně za to mohl déšť. Znovu jí vytryskly slzy. Nesnažila se je zastavit. Nenáviděla se za takové chování a za to, co chtěla Donovi udělat. Neměl jí to ale za zlé. Sám dobře věděl, že vyrovnat se s tím stojí velké úsilí. Přitáhl si jí k sobě a objal. Doufal, že jí to uklidní. Hlavně potřeboval, aby se zklidnila natolik, že ji bude moct odvézt domů. Nerad si to přiznával, ale začala být mu pěkná zima. Pro Elenu sice bundu vzal, ale na sebe zapomněl.
Po chvíli od něj odstoupila. Měla skloněnou hlavu a styděla se mu podívat do očí. Nenacházela slova vhodná k omluvě. "Chci domů," řekla prostě.
Přikývl a mlčky zamířil po jejím boku k autu. Teď už byli oba promočení úplně na kost. Oba se třásli, ale stejně nepromluvili ani slovo. Nějak nevěděli, jak se k tomu postavit, co říct nebo jak se chovat. Tak byl každý ponořen do svých myšlenek, kráčeli mlčky a rychle. Aniž by něco řekli, dorazili k autu.
Než usedla za volant, otočila se na něj a řekla: "Já… ještě se ti ozvu. A… promiň." Víc nedokázala, i když věděla, že to bylo žalostně málo. Potřebovala vychladnout a potom k tomu zaujmout nějaké stanovisko.
Don stál na chodníku a díval se za koncovými světly jejího auta, než mu zmizelo za první zatáčkou. Pak si povzdechl, zakroutil hlavou a konečně zamířil domů. Věděl, že tohle se mu moc nepovedlo, ačkoli jen část vinny ležela na něm.
No konečně! Je skvělá, tak honem pokráčko.