Tady je nová povídka od Mišky. Zároveň bych se jí tímto chtěla omluvit, že jsem povídku nezveřejnila dříve. Bráchovi, který má Word 2007, se rozbil počítač a já to nemohla přehodit do Wordu 2003, který mám já, abych mohla povídku zveřejnit. Sama Word 2007 odmítám, protože mi přijde nepřehledný a bohužel moji známí Word 2007 nevedou, takže jsem neměla koho poprosit o pomoc. Tímto se tedy omlouvám a povídku ihned zveřejňuji.
"Ne Charlie, prostě ne. Tečka." Rozčileně vstal od stolu a odešel z místnosti. Šel si nalít kávu. Jeho bratr šel za ním.
"Alespoň to zkusme," nedal se odbít Charlie.
"A co si tím pomůžu? Nechci to zkoušet, mít naději a pak být zklamaný."
"Takže ty se jednoduše bojíš," zkonstatoval Charlie.
"A co má být? Každý má strach."
"Ale ty ne. Nikdy nemáš strach."
"Moc si mně idealizuješ, brácho. Mám strach. A někdy pekelnej. Mám strach když jdeme do akce, mám strach o své lidi, mám strach o tebe. Měl jsem strach i tenkrát u té bomby. Mám strach Charlie. A často."
"Brácho, ale on ti může pomoct. Chceš se vzdát své milované práce?"
"O čem si to tady vy dva šuškáte?" vstoupila do kuchyňky Megan.
"Malé rodinné rozpory," odpověděl jí Don a odešel. Megan se i s kávou vrátila ke svému stolu a Charlie ke svému počítači.
"Charlie, kde je Don? Potřebuju s ním mluvit,"zeptal se Colby.
"Asi šel někam na vzduch."
"Dík." Colby šel za ním. Našel ho sedět na střeše. Ještě ho neviděl.
"Done, co se děje? Teda jestli o tom chceš mluvit."
"Nechci tě s tím otravovat."
"Taky jsi mě vyslechnul, když jsem to potřeboval. Teď to nabízím já tobě. Věř mi, bude ti líp."
"Pamatuješ na tu bombu nedávno?" začal pozvolna Don.
"No jasně. Zneškodnil jsi ji, ale když jsi odcházel, otočil ses a ono to bouchlo. Měli jsme o tebe všichni strašný strach."
"Díky. Jenomže to nechalo následky…"
"Jaký,"nenechal ho domluvit Colby.
"Asi týden po nástupu do práce jsem začal hůř vidět. Myslel jsem si, že to nic není. Jenomže Charlie mě jednou nachytal, jak jdu podél zdi a jistím se rukama. V tu chvíli jsem vůbec nic neviděl. Od té doby mě Charlie hlídá jako svařené mléko. Teď mě dokonce nutí jít k lékaři."
"Done, s tím si nezahrávej. To by tě mohlo stát i místo. A co hůř, mohlo by tě to stát dokonce i život.¨ Colby měl o něho doopravdy strach.
"Jenomže já mám strach, Colby. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, ale já se fakt bojím. Bojím se té tmy, která mě čas od času obklopí." Colby měl pravdu. Opravdu se mu ulevilo.
"Tak to alespoň zkus. Co můžeš ztratit? Nic."
"Asi máš pravdu. Zajedu za tím doktorem. A ještě dnes." Už se pomalu zvedal, když ho Colby chytil za rukáv.
"Snad nechceš řídit?!"
"Proč ne?"
"Sakra Done, to ti to nedochází? To chceš hazardovat se svým životem? A se životy jiných?" Vlastně se ani nebál tak o ty jiné. Bál se o něho.
"A co mám jako podle tebe dělat? Jít za bráchou a říct mu, aby mě odvezl do nemocnice? Nepřežil bych cestu. Zemřel bych na uhučení?" I přes vážnost situace se museli smát.
"A od čeho jsou kamarádi? Stačilo by říct a já bych tě tam odvezl."
"Ale to po tobě nemůžu chtít."
"Ale můžeš. Víš co? Pojedeme hned. Dojdeme si pro věci a pojedeme." Vykročili. Charlie už v kanceláři nebyl. Od Megan se dozvěděli, že se vrátil na univerzitu.
"Megan, mohla bys to tady mít tohle odpoledne na povel? Za chvilku budeme zpátky," poprosil ji Don.
"Jasně. Stejně tady není co dělat." Ani se nezeptala, kam jedou. Nasedli do auta a vyjeli. Cesta jim netrvala dlouho. Za chvilku stáli před nemocnicí. Don váhal.
"Chceš, abych šel s tebou?" zeptal se ho Colby.
"Já vlastně ani nevím. Jak chceš." Znovu se objevil strach.
"Done, neboj se. Jestli chceš, půjdu tam s tebou. Můžou ti tady pomoct. Zase se budeš moct vrátit plnohodnotně do práce. Nebudeš se muset bát, že přijdeš o místo nebo dokonce o holý život." Don cítil, že má Colby pravdu. Otevřel dveře a vystoupil.
"Neříkej, prosím, kde jsem. Nikomu. Ani Charliemu. Nikomu. Slib mi to. Až budu hotový, zavolám ti, jak na tom jsem." Chtěl jít. Colby ale vystoupil a šel k němu.
"Done, proč to nechceš říct alespoň Charliemu? Proč to mám vědět zrovna já?"
"Charlie by se o mě moc bál, Megan taky. David je taky dost citlivý. Promiň, ale ty jsi toho z nás zažil nejvíc."
"Zase Afgánistán? Ten sem nepleťmě."
"Slib mi, že to nikomu neřekneš. Colby, přísahej."
"Dobře, ale chci abys věděl, že se mi to vůbec nelíbí."
"Ale mě jo. Já ti zavolám, jak na tom jsem, jo? Ale neříkej nikomu nic, jasný?" Podíval se na něho zkoumavým pohledem.
"Jasný. Máš moje slovo. Tak zlom vaz," popřál mu Colby a Don vešel do nemocnice. Colby měl nutkání někomu zavolat, ale neudělal to. Přeci jsem to Donovi slíbil, říkal si. Do kanceláře jet nemůžu, to je jasný. Něco by na mě poznali. Sedl si tedy do auta a vyjel. Neměl nejmenší tušení, kam by měl jet. Dojel ke kostelu. Nebyl věřící, ale v tuhle chvíli ho jiné místo nenapadlo.
Meztím Don seděl u doktora v ordinaci.
"Nebudu vám nic zastírat. Není to dobré. Ale dá se s tím něco dělat."
"Co konkrétně máte na mysli?" Podvědomě to tušil.
"Jediným řešením je operace."
"Jaká je šance?"
"Tak 89 %. To je poměrně hodně."
"Ale není to 100."
"Nic není 100%-ní, agente Eppesi. To byste měl jako agent FBI vědět. Taky se vám asi vše nepovede, že?"
"Ne, to máte pravdu. Nepovede. Takže jak byste to řešil?"
"Operací. Jiné řešení nevidím," uviděl Donův popudlivý výraz, "promiňte, to mi vyklouzlo. Omlouvám se. Souhlasíte?"
"Co mám asi tak dělat jiného? Kdy bych měl nastoupit?"
"Co nejdříve. Nejlépe zítra. Ale kdyby to šlo, mohl byste nastoupit i dnes. Odpoledne tu máme volný termín."
"To je ale hrozně narychlo. Nemám tu s sebou žádné věci. Nemám tu s sebou nic."
"A nemohl byste někomu zavolat? Aby vám přinesl nějaké věci?" Hned ho napadl Colby.
"Snad by to šlo." Vstal a šel na chodbu, aby Colbymu zavolal. Trochu se mu klepala ruka, když vytáčel číslo.
"Granger,"ozvalo se v telefonu.
"Ahoj Colby, Don. Mohl bys mi, prosím, z mého bytu přinést nějaké věci? Ale neříkej nic Charliemu," varoval ho zase Don.
"Ale já nemám klíče."
"Já je mám u sebe. Přijedeš si pro ně?"
"Za chvilku jsem tam." Měl pravdu. Byl tu za chvilku. Vzal si od Dona klíče a vyrazil do jeho bytu. Naházel do tašky pár věcí a jel zpátky. Zastihl Dona na pokoji.
"Tak tady ti to vezu. Vážně nemám někomu zavolat?"
"Ne, nevolej. Doktor říkal, že by mě mohli za pár dní pustit." Když bude všechno v pořádku,pomyslel si Don.
"Ale co mám říct Charliemu, až se bude ptát, kde jsi? A co mám říct Megan a Davidovi?"
"Něco si vymysli, ale hlavně jim neříkej pravdu."
"Víš jak nerad lžu. Ale tentokrát to udělám." Don se na něho podíval vděčným pohledem. Potom jeho pohled posmutněl.
"Colby, možná je to teď naposledy, kdy něco vidím. Mohl bys pro mě něco udělat?" Colbymu se sevřelo hrdlo.
"Ty budeš vidět, to ti slibuju. Ale pro tvůj klid, co pro tebe můžu udělat?"
"Chci, aby ses postaral o bráchu. Abys ho ohlídal. Abys ho ohlídal, když vám bude pomáhat. Prostě abys ho hlídal. Aby se mu nic nestalo."
"Jsem přesvěčený, že uvidíš. Ale pro tvůj klid, slibuju." Podíval se na Dona povzbudivým pohledem. Potom si pro něho přijela sestra, aby ho připravila na operaci. Podíval se na Colbyho a potom na sestřičku.
"Mohla byste, prosím, ještě moment počkat?" zastavila. Kousek odešla.
"Colby, nechci, abys tady na mě čekal. Vrať se zpátky do práce. Nebo prostě někam. Ale nečekej tady. Nechci, abyste mě takhle někdo viděl."
"Ale Done…"
"Žádný ale, Colby. Sbohem," a už ho sestřička vezla na sál. Colby tam ještě chvíli stál, ale pak se mu začaly vynořovat vzpomínky a musel pryč. Nejprve si myslel, že pojede do kanceláře, ale pak si to rozmyslel. Nevydržel by to tam. Jezdil jenom tam městem, když mu zazvonil telefon. Podíval se na displej a zalitoval, že ho nevypnul.
"Granger," představil se, přestože věděl, kdo to je.
"Colby, kde jste? Myslela jsem si, že se brzy vrátíte. Máme o vás strach." Nevěděl, co by jí měl říct. Nechtěl jí lhát, ale taky nechtěl zradit Dona. Chvilku mlčel a pak promluvil.
"Museli jsme odjet. Odvolali nás na tajnou akci. Potrvá to nějakou dobu." Cítil, jak mu po zádech stéká pramínek potu.
"Aha. A kdy jste se to dozvěděli? A proč my nic nevíme?"
"Megan, je to tajné. Nikomu to neříkej. Dozvěděli jsme se to chvilku před odjezdem. Promiň, musím končit. Měj se, ahoj." Rychle zavěsil. Potom raději zavolal řediteli. Sjednal si s ním schůzku. Měli se sejít za půl hodiny na odpočívadle za městem. Colby se tam rozjel. Ředitel přijel dřív. Když uslyšel, že jde o Eppese, jel hned. Byl to jeden z jeho nejlepších lidí.
"Grangere. Tak co mi chcete?" Spustil, když ho uviděl.
"V první řadě chci, abyste mi slíbil, že to co vám tady řeknu, se nikdo nedozví. Vůbec nikdo. Přísaháte?"
"Sakra, jak to mysíte, nikdo? A co vaši kolegové?"
"Když říkám nikdo, myslím tím nikdo. Rozumíte?"
"Tak dobře. O co jde?"
"Pamatujete na tu bombu nedávno?"
"Jakou bombu máte na mysli?"
"Tu, jak ji Don Eppes zneškodnil."
"Pamatuji. A co s ní má být?"
"Ten její výbuch zanechal následky."
"Jaké?" Zeptal se ředitel stejně jako Colby.
"Don týden po nástupu do práce začal mít problémy se zrakem. Potom ho jeho bratr nachytal, jak jde podél stěny a jistí se rukama. Zkrátka občas nic nevidí." Ředitel se na něho užasle díval.
"A jakou to má souvislost s vámi a s naší schůzkou?"
"Dneska jsem potřeboval s Donem mluvit. Našel jsem ho na střeše, jak se dívá na město. Když jsem se ho ptal, co s ním je, nejprve mi nechtěl nic říct. Ale potom jsem to z něho dostal. Charlie ho od doby, kdy ho načapal, nutil k operaci. Don nechtěl. Já jsem ho ale přemluvil. Asi před třema hodinama jsem ho odvezl do nemocnice."
"Aha. Ale já pořád nechápu…"
"Zapřísahal mě, abych to nikomu neříkal. Vůbec nikomu. Takže teď už jsem to porušil. Nikomu dalšímu už to ale neřeknu. Před 45 minutami mi volala agentka Reevsová. Ptala se mě, kde jsme. Namluvil jsem jí, že nás povolalali na tajnou akci."
"Ale co potřebujete ode mě?"
"Abyste mi dal dovolenou. Abych se nemusel objevovat v kanceláři. Klidně neplacenou, ale potřebuju volno. A o Donovi se taky nesmí dozvědět. Jemu to ale můžete započítat jako nemocenskou." Podíval se na něho s obavami.
"To by mohlo jít. Ale vaši kolegové budou mít moc práce. Jednoho agenta bych snad postrádat mohl, ale dva těžko."
"Jestli tu jde o papíry, neměl by s tím být problém. Stačí, když mi je třeba někdo, nejlépe však vy, někam přinesete a já to vyplním."
"To by snad šlo. Ale pamatujte si Grangere, že je to poprvé a naposledy, kdy dělám něco takového. Oba, vy i Eppes, máte měsíc volno. Pak budete makat jako mourovatý. Je vám to jasný, Grangere?"
"Jasné, pane. Díky."
"Není za co. Že jde o Eppese, udělám to, ale být to někdo jiný, má smůlu."
"Ještě jednou díky, pane." Pak se rozloučili a odjeli. Ředitel do kanceláře a Colby do nemocnice.
Tam zjistil, že Don už je po operaci. Sestřička ho k němu pustila. Don spal. Sedl si tedy na židli. Začalo se stmívat. Colby se postavil k oknu a díval se na město. Na posteli za ním uslyšel někaký pohyb. Věděl, že Don nechtěl, aby tu byl. Proto se neozval. Jenomže to co viděl, nemohl nechat jenom tak. Don si začal ohmatávat obličej a nejspíš si chtěl strhnout obvazy z očí. Colby k němu přiskočil a chytil ho za ruce. Potom zavolal na sestru. Když uviděla, co se tam děje, zavolala na doktora. Ten Donovi píchnul něco na uklidnění a znovu odešel.
"Colby, jsi to ty?" Colby se lekl. Uvědomil si, že se prozradil.
"Ano Done, jsem to já. Promiň, vím, že jsi nechtěl, abych tu byl, ale já jsem musel."
"Víš, že teď jsem docela rád, že tu jsi?"
"No vidíš…" víc ze sebe nedostal.
"A jak jsi to vysvětlil Megan a Davidovi?" Colby mu to všechno vyprávěl. Potom Don usnul. Colbymu zazvonil telefon. Volal mu ředitel, aby si přijel pro práci. Vrátil se do nemocnice. Rozložil si tam papíry a začal pracovat. K ránu usnul. Když se probudil, odvezl papíry řediteli, jak se odmluvili a jel do svého bytu, aby se převlékl. Když dojel do nemocnice, Don už byl vzhůru. Poznal to jenom podle toho, že na něho otočil hlavu.
"Colby?" ptal se.
"Jo jsem to já. Neboj, pořád to nikdo neví. Tak jak se vede?" Colby za ním chodil každý den a trávil tam spoustu času.
Don byl v nemocnici už 14 dní, když mu sundali obvazy z očí. Colby byl teď jeho nejlepší kamarád. Dnes se mělo rozhodnout o jeho dalším životě. Colby byl tam, jak Donovi slíbil.
"Tak jste připraven, pane Eppesi?" ptal se ho doktor.
"Asi jo." Doktor tedy začal. Za chvilku už se Don mohl po 14-ti dnech podívat na svět. První, koho
uviděl, byl Colby.
"Tak jak, pane Eppesi?"
"Já vidím, doktore. Já vidím." Smál se jako malej kluk. V nemocnici byl ještě týden. Pak se mohl vrátit do práce. Nesměl ale řídit. Z nemocnice ho tedy odvezl Colby. Jeli samozřejmě hned do kanceláře. Cestou se dohodli, že by se měli nejprve stavit u ředitele. Ten oba přivítal s radostí. Potom šli do kanceláře. Tam ale nikoho nenašli. Potom je uviděli v další místnosti, seskupené kolem Charlieho, který jim něco vysvětloval a ukazoval na plátně. Byli k nim zády. Nemuseli se ani domlouvat. Potichu otevřeli dveře a postavili se mezi ně. Poslouchali Charlieho a sledovali jejich kolegy, jak mu nerozumí. Nikdo o nich neměl nejmenší tušení. Už to nemohli vydržet a museli se ozvat.
"Já bych to ale udělal jinak," ozval se Don.
"Já taky," přidal se k němu Colby. Když se na ně obrátili užaslé pohledy jejich kolegů, rozesmáli se a nemohli se zastavit. Megan je začala oba objímat a David je jenom poplácal po zádech. Začali se jich vyptávat na "tajnou akci" a oba "ztracení synové" zatvrzele mlčeli.
Dny plynuli jako voda. Don i Colby se plně zapojili do práce. Ani jeden z jejich kolegů neměl o jejich "akci" ani tušení. Zrovna dostali na stůl případ, se kterým si nevěděli moc rady. Donovi zazvonil telefon, že se v jednom parku našla bomba. Všichni se tam vypravili. Kyž se k ní chtěl Don vydat, Colby ho zarazil.
"Na to zapomeň. Jdu tam já. Tobě to nestačilo minule?" Než stačil Don cokoli namítnout, Colby už stál u kufříku. Promluvil do vysílačky.
"Pyrotechnici to nestihnou. Je tu displej s časem.Pokusím se to zneškodnit sám. Kdyby něco, měl jsem vás rád a dobře se mi s vámi dělalo."
"Ne Colby, nedělej to," zakřičel do vysílačky Don. Megan si myslela, že je to jenom strach o kolegu a kamaráda, ale tohle chápat nemohla.
"Ne Done. Megan, Davide, vy tohle nemůžete chápat. To je mezi mnou a Donem. Ty to snad pochopíš." Potom se ozvalo ve vysílačce cvaknutí. Colby ji vypnul. Za 3 minuty ho Don uviděl, jak se k nim blíží a na tváři má úsměv. Povedlo se mu to. Potom se ale otočil. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána…..
Jak to asi dopadlo, už je na vaší fantazii.
Mělo by to být ale víceméně jasné…..
"Alespoň to zkusme," nedal se odbít Charlie.
"A co si tím pomůžu? Nechci to zkoušet, mít naději a pak být zklamaný."
"Takže ty se jednoduše bojíš," zkonstatoval Charlie.
"A co má být? Každý má strach."
"Ale ty ne. Nikdy nemáš strach."
"Moc si mně idealizuješ, brácho. Mám strach. A někdy pekelnej. Mám strach když jdeme do akce, mám strach o své lidi, mám strach o tebe. Měl jsem strach i tenkrát u té bomby. Mám strach Charlie. A často."
"Brácho, ale on ti může pomoct. Chceš se vzdát své milované práce?"
"O čem si to tady vy dva šuškáte?" vstoupila do kuchyňky Megan.
"Malé rodinné rozpory," odpověděl jí Don a odešel. Megan se i s kávou vrátila ke svému stolu a Charlie ke svému počítači.
"Charlie, kde je Don? Potřebuju s ním mluvit,"zeptal se Colby.
"Asi šel někam na vzduch."
"Dík." Colby šel za ním. Našel ho sedět na střeše. Ještě ho neviděl.
"Done, co se děje? Teda jestli o tom chceš mluvit."
"Nechci tě s tím otravovat."
"Taky jsi mě vyslechnul, když jsem to potřeboval. Teď to nabízím já tobě. Věř mi, bude ti líp."
"Pamatuješ na tu bombu nedávno?" začal pozvolna Don.
"No jasně. Zneškodnil jsi ji, ale když jsi odcházel, otočil ses a ono to bouchlo. Měli jsme o tebe všichni strašný strach."
"Díky. Jenomže to nechalo následky…"
"Jaký,"nenechal ho domluvit Colby.
"Asi týden po nástupu do práce jsem začal hůř vidět. Myslel jsem si, že to nic není. Jenomže Charlie mě jednou nachytal, jak jdu podél zdi a jistím se rukama. V tu chvíli jsem vůbec nic neviděl. Od té doby mě Charlie hlídá jako svařené mléko. Teď mě dokonce nutí jít k lékaři."
"Done, s tím si nezahrávej. To by tě mohlo stát i místo. A co hůř, mohlo by tě to stát dokonce i život.¨ Colby měl o něho doopravdy strach.
"Jenomže já mám strach, Colby. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, ale já se fakt bojím. Bojím se té tmy, která mě čas od času obklopí." Colby měl pravdu. Opravdu se mu ulevilo.
"Tak to alespoň zkus. Co můžeš ztratit? Nic."
"Asi máš pravdu. Zajedu za tím doktorem. A ještě dnes." Už se pomalu zvedal, když ho Colby chytil za rukáv.
"Snad nechceš řídit?!"
"Proč ne?"
"Sakra Done, to ti to nedochází? To chceš hazardovat se svým životem? A se životy jiných?" Vlastně se ani nebál tak o ty jiné. Bál se o něho.
"A co mám jako podle tebe dělat? Jít za bráchou a říct mu, aby mě odvezl do nemocnice? Nepřežil bych cestu. Zemřel bych na uhučení?" I přes vážnost situace se museli smát.
"A od čeho jsou kamarádi? Stačilo by říct a já bych tě tam odvezl."
"Ale to po tobě nemůžu chtít."
"Ale můžeš. Víš co? Pojedeme hned. Dojdeme si pro věci a pojedeme." Vykročili. Charlie už v kanceláři nebyl. Od Megan se dozvěděli, že se vrátil na univerzitu.
"Megan, mohla bys to tady mít tohle odpoledne na povel? Za chvilku budeme zpátky," poprosil ji Don.
"Jasně. Stejně tady není co dělat." Ani se nezeptala, kam jedou. Nasedli do auta a vyjeli. Cesta jim netrvala dlouho. Za chvilku stáli před nemocnicí. Don váhal.
"Chceš, abych šel s tebou?" zeptal se ho Colby.
"Já vlastně ani nevím. Jak chceš." Znovu se objevil strach.
"Done, neboj se. Jestli chceš, půjdu tam s tebou. Můžou ti tady pomoct. Zase se budeš moct vrátit plnohodnotně do práce. Nebudeš se muset bát, že přijdeš o místo nebo dokonce o holý život." Don cítil, že má Colby pravdu. Otevřel dveře a vystoupil.
"Neříkej, prosím, kde jsem. Nikomu. Ani Charliemu. Nikomu. Slib mi to. Až budu hotový, zavolám ti, jak na tom jsem." Chtěl jít. Colby ale vystoupil a šel k němu.
"Done, proč to nechceš říct alespoň Charliemu? Proč to mám vědět zrovna já?"
"Charlie by se o mě moc bál, Megan taky. David je taky dost citlivý. Promiň, ale ty jsi toho z nás zažil nejvíc."
"Zase Afgánistán? Ten sem nepleťmě."
"Slib mi, že to nikomu neřekneš. Colby, přísahej."
"Dobře, ale chci abys věděl, že se mi to vůbec nelíbí."
"Ale mě jo. Já ti zavolám, jak na tom jsem, jo? Ale neříkej nikomu nic, jasný?" Podíval se na něho zkoumavým pohledem.
"Jasný. Máš moje slovo. Tak zlom vaz," popřál mu Colby a Don vešel do nemocnice. Colby měl nutkání někomu zavolat, ale neudělal to. Přeci jsem to Donovi slíbil, říkal si. Do kanceláře jet nemůžu, to je jasný. Něco by na mě poznali. Sedl si tedy do auta a vyjel. Neměl nejmenší tušení, kam by měl jet. Dojel ke kostelu. Nebyl věřící, ale v tuhle chvíli ho jiné místo nenapadlo.
Meztím Don seděl u doktora v ordinaci.
"Nebudu vám nic zastírat. Není to dobré. Ale dá se s tím něco dělat."
"Co konkrétně máte na mysli?" Podvědomě to tušil.
"Jediným řešením je operace."
"Jaká je šance?"
"Tak 89 %. To je poměrně hodně."
"Ale není to 100."
"Nic není 100%-ní, agente Eppesi. To byste měl jako agent FBI vědět. Taky se vám asi vše nepovede, že?"
"Ne, to máte pravdu. Nepovede. Takže jak byste to řešil?"
"Operací. Jiné řešení nevidím," uviděl Donův popudlivý výraz, "promiňte, to mi vyklouzlo. Omlouvám se. Souhlasíte?"
"Co mám asi tak dělat jiného? Kdy bych měl nastoupit?"
"Co nejdříve. Nejlépe zítra. Ale kdyby to šlo, mohl byste nastoupit i dnes. Odpoledne tu máme volný termín."
"To je ale hrozně narychlo. Nemám tu s sebou žádné věci. Nemám tu s sebou nic."
"A nemohl byste někomu zavolat? Aby vám přinesl nějaké věci?" Hned ho napadl Colby.
"Snad by to šlo." Vstal a šel na chodbu, aby Colbymu zavolal. Trochu se mu klepala ruka, když vytáčel číslo.
"Granger,"ozvalo se v telefonu.
"Ahoj Colby, Don. Mohl bys mi, prosím, z mého bytu přinést nějaké věci? Ale neříkej nic Charliemu," varoval ho zase Don.
"Ale já nemám klíče."
"Já je mám u sebe. Přijedeš si pro ně?"
"Za chvilku jsem tam." Měl pravdu. Byl tu za chvilku. Vzal si od Dona klíče a vyrazil do jeho bytu. Naházel do tašky pár věcí a jel zpátky. Zastihl Dona na pokoji.
"Tak tady ti to vezu. Vážně nemám někomu zavolat?"
"Ne, nevolej. Doktor říkal, že by mě mohli za pár dní pustit." Když bude všechno v pořádku,pomyslel si Don.
"Ale co mám říct Charliemu, až se bude ptát, kde jsi? A co mám říct Megan a Davidovi?"
"Něco si vymysli, ale hlavně jim neříkej pravdu."
"Víš jak nerad lžu. Ale tentokrát to udělám." Don se na něho podíval vděčným pohledem. Potom jeho pohled posmutněl.
"Colby, možná je to teď naposledy, kdy něco vidím. Mohl bys pro mě něco udělat?" Colbymu se sevřelo hrdlo.
"Ty budeš vidět, to ti slibuju. Ale pro tvůj klid, co pro tebe můžu udělat?"
"Chci, aby ses postaral o bráchu. Abys ho ohlídal. Abys ho ohlídal, když vám bude pomáhat. Prostě abys ho hlídal. Aby se mu nic nestalo."
"Jsem přesvěčený, že uvidíš. Ale pro tvůj klid, slibuju." Podíval se na Dona povzbudivým pohledem. Potom si pro něho přijela sestra, aby ho připravila na operaci. Podíval se na Colbyho a potom na sestřičku.
"Mohla byste, prosím, ještě moment počkat?" zastavila. Kousek odešla.
"Colby, nechci, abys tady na mě čekal. Vrať se zpátky do práce. Nebo prostě někam. Ale nečekej tady. Nechci, abyste mě takhle někdo viděl."
"Ale Done…"
"Žádný ale, Colby. Sbohem," a už ho sestřička vezla na sál. Colby tam ještě chvíli stál, ale pak se mu začaly vynořovat vzpomínky a musel pryč. Nejprve si myslel, že pojede do kanceláře, ale pak si to rozmyslel. Nevydržel by to tam. Jezdil jenom tam městem, když mu zazvonil telefon. Podíval se na displej a zalitoval, že ho nevypnul.
"Granger," představil se, přestože věděl, kdo to je.
"Colby, kde jste? Myslela jsem si, že se brzy vrátíte. Máme o vás strach." Nevěděl, co by jí měl říct. Nechtěl jí lhát, ale taky nechtěl zradit Dona. Chvilku mlčel a pak promluvil.
"Museli jsme odjet. Odvolali nás na tajnou akci. Potrvá to nějakou dobu." Cítil, jak mu po zádech stéká pramínek potu.
"Aha. A kdy jste se to dozvěděli? A proč my nic nevíme?"
"Megan, je to tajné. Nikomu to neříkej. Dozvěděli jsme se to chvilku před odjezdem. Promiň, musím končit. Měj se, ahoj." Rychle zavěsil. Potom raději zavolal řediteli. Sjednal si s ním schůzku. Měli se sejít za půl hodiny na odpočívadle za městem. Colby se tam rozjel. Ředitel přijel dřív. Když uslyšel, že jde o Eppese, jel hned. Byl to jeden z jeho nejlepších lidí.
"Grangere. Tak co mi chcete?" Spustil, když ho uviděl.
"V první řadě chci, abyste mi slíbil, že to co vám tady řeknu, se nikdo nedozví. Vůbec nikdo. Přísaháte?"
"Sakra, jak to mysíte, nikdo? A co vaši kolegové?"
"Když říkám nikdo, myslím tím nikdo. Rozumíte?"
"Tak dobře. O co jde?"
"Pamatujete na tu bombu nedávno?"
"Jakou bombu máte na mysli?"
"Tu, jak ji Don Eppes zneškodnil."
"Pamatuji. A co s ní má být?"
"Ten její výbuch zanechal následky."
"Jaké?" Zeptal se ředitel stejně jako Colby.
"Don týden po nástupu do práce začal mít problémy se zrakem. Potom ho jeho bratr nachytal, jak jde podél stěny a jistí se rukama. Zkrátka občas nic nevidí." Ředitel se na něho užasle díval.
"A jakou to má souvislost s vámi a s naší schůzkou?"
"Dneska jsem potřeboval s Donem mluvit. Našel jsem ho na střeše, jak se dívá na město. Když jsem se ho ptal, co s ním je, nejprve mi nechtěl nic říct. Ale potom jsem to z něho dostal. Charlie ho od doby, kdy ho načapal, nutil k operaci. Don nechtěl. Já jsem ho ale přemluvil. Asi před třema hodinama jsem ho odvezl do nemocnice."
"Aha. Ale já pořád nechápu…"
"Zapřísahal mě, abych to nikomu neříkal. Vůbec nikomu. Takže teď už jsem to porušil. Nikomu dalšímu už to ale neřeknu. Před 45 minutami mi volala agentka Reevsová. Ptala se mě, kde jsme. Namluvil jsem jí, že nás povolalali na tajnou akci."
"Ale co potřebujete ode mě?"
"Abyste mi dal dovolenou. Abych se nemusel objevovat v kanceláři. Klidně neplacenou, ale potřebuju volno. A o Donovi se taky nesmí dozvědět. Jemu to ale můžete započítat jako nemocenskou." Podíval se na něho s obavami.
"To by mohlo jít. Ale vaši kolegové budou mít moc práce. Jednoho agenta bych snad postrádat mohl, ale dva těžko."
"Jestli tu jde o papíry, neměl by s tím být problém. Stačí, když mi je třeba někdo, nejlépe však vy, někam přinesete a já to vyplním."
"To by snad šlo. Ale pamatujte si Grangere, že je to poprvé a naposledy, kdy dělám něco takového. Oba, vy i Eppes, máte měsíc volno. Pak budete makat jako mourovatý. Je vám to jasný, Grangere?"
"Jasné, pane. Díky."
"Není za co. Že jde o Eppese, udělám to, ale být to někdo jiný, má smůlu."
"Ještě jednou díky, pane." Pak se rozloučili a odjeli. Ředitel do kanceláře a Colby do nemocnice.
Tam zjistil, že Don už je po operaci. Sestřička ho k němu pustila. Don spal. Sedl si tedy na židli. Začalo se stmívat. Colby se postavil k oknu a díval se na město. Na posteli za ním uslyšel někaký pohyb. Věděl, že Don nechtěl, aby tu byl. Proto se neozval. Jenomže to co viděl, nemohl nechat jenom tak. Don si začal ohmatávat obličej a nejspíš si chtěl strhnout obvazy z očí. Colby k němu přiskočil a chytil ho za ruce. Potom zavolal na sestru. Když uviděla, co se tam děje, zavolala na doktora. Ten Donovi píchnul něco na uklidnění a znovu odešel.
"Colby, jsi to ty?" Colby se lekl. Uvědomil si, že se prozradil.
"Ano Done, jsem to já. Promiň, vím, že jsi nechtěl, abych tu byl, ale já jsem musel."
"Víš, že teď jsem docela rád, že tu jsi?"
"No vidíš…" víc ze sebe nedostal.
"A jak jsi to vysvětlil Megan a Davidovi?" Colby mu to všechno vyprávěl. Potom Don usnul. Colbymu zazvonil telefon. Volal mu ředitel, aby si přijel pro práci. Vrátil se do nemocnice. Rozložil si tam papíry a začal pracovat. K ránu usnul. Když se probudil, odvezl papíry řediteli, jak se odmluvili a jel do svého bytu, aby se převlékl. Když dojel do nemocnice, Don už byl vzhůru. Poznal to jenom podle toho, že na něho otočil hlavu.
"Colby?" ptal se.
"Jo jsem to já. Neboj, pořád to nikdo neví. Tak jak se vede?" Colby za ním chodil každý den a trávil tam spoustu času.
Don byl v nemocnici už 14 dní, když mu sundali obvazy z očí. Colby byl teď jeho nejlepší kamarád. Dnes se mělo rozhodnout o jeho dalším životě. Colby byl tam, jak Donovi slíbil.
"Tak jste připraven, pane Eppesi?" ptal se ho doktor.
"Asi jo." Doktor tedy začal. Za chvilku už se Don mohl po 14-ti dnech podívat na svět. První, koho
uviděl, byl Colby.
"Tak jak, pane Eppesi?"
"Já vidím, doktore. Já vidím." Smál se jako malej kluk. V nemocnici byl ještě týden. Pak se mohl vrátit do práce. Nesměl ale řídit. Z nemocnice ho tedy odvezl Colby. Jeli samozřejmě hned do kanceláře. Cestou se dohodli, že by se měli nejprve stavit u ředitele. Ten oba přivítal s radostí. Potom šli do kanceláře. Tam ale nikoho nenašli. Potom je uviděli v další místnosti, seskupené kolem Charlieho, který jim něco vysvětloval a ukazoval na plátně. Byli k nim zády. Nemuseli se ani domlouvat. Potichu otevřeli dveře a postavili se mezi ně. Poslouchali Charlieho a sledovali jejich kolegy, jak mu nerozumí. Nikdo o nich neměl nejmenší tušení. Už to nemohli vydržet a museli se ozvat.
"Já bych to ale udělal jinak," ozval se Don.
"Já taky," přidal se k němu Colby. Když se na ně obrátili užaslé pohledy jejich kolegů, rozesmáli se a nemohli se zastavit. Megan je začala oba objímat a David je jenom poplácal po zádech. Začali se jich vyptávat na "tajnou akci" a oba "ztracení synové" zatvrzele mlčeli.
Dny plynuli jako voda. Don i Colby se plně zapojili do práce. Ani jeden z jejich kolegů neměl o jejich "akci" ani tušení. Zrovna dostali na stůl případ, se kterým si nevěděli moc rady. Donovi zazvonil telefon, že se v jednom parku našla bomba. Všichni se tam vypravili. Kyž se k ní chtěl Don vydat, Colby ho zarazil.
"Na to zapomeň. Jdu tam já. Tobě to nestačilo minule?" Než stačil Don cokoli namítnout, Colby už stál u kufříku. Promluvil do vysílačky.
"Pyrotechnici to nestihnou. Je tu displej s časem.Pokusím se to zneškodnit sám. Kdyby něco, měl jsem vás rád a dobře se mi s vámi dělalo."
"Ne Colby, nedělej to," zakřičel do vysílačky Don. Megan si myslela, že je to jenom strach o kolegu a kamaráda, ale tohle chápat nemohla.
"Ne Done. Megan, Davide, vy tohle nemůžete chápat. To je mezi mnou a Donem. Ty to snad pochopíš." Potom se ozvalo ve vysílačce cvaknutí. Colby ji vypnul. Za 3 minuty ho Don uviděl, jak se k nim blíží a na tváři má úsměv. Povedlo se mu to. Potom se ale otočil. V tu chvíli se ozvala strašlivá rána…..
Jak to asi dopadlo, už je na vaší fantazii.
Mělo by to být ale víceméně jasné…..
Ušlo to, lae četla jsem lepší.