Druhá část povídky od Evky. :-)
"To není možný," opakoval stále dokola. Ruce se mu třásly, zírala na fotografii ve spisu. "To není možný,"
"Je to on," přikývl David, "jinak není možný, aby se dostaly jeho otisky na zcela nový bankovky,"
"Musely se tam dostat jinak," prohlásil Don.
"To není možný, Done," zavrtěl hlavou Colby, "Podle laborky nejsou ty bankovky míň, jak měsíc starý."
"To prostě není možné!" křikl Don a vztekle vyrazil z kanceláře.
"Co je?" zeptala se Megan a podívala se na Colbyho s Davidem.
"Hmm," nic neřekli a jen jí podali složku.
"To není možné," reagovala Megan stejně jako Don. Ze složky na ní koukala z fotografie velmi povědomá tvář. Tvář, která stále za tím vším, co se událo před půl rokem. To proč byl nyní Don stále naštvaný.
" Hej, Done," dohonil ho Colby, "no tak, brácho,"
"Neříkej mi brácho, Colby," odsekl ostře.
"Hej,!" křikl Colby, už i on začínal být naštvaný, "To mi to budeš vyčítat do konce života?"
"Je to tvoje vina!" otočil se k němu. Z očí mu sršel hněv. Nejraději by Colbyho něčím praštil, ale moc dobře věděl, že tohle si dovolit nemůže.
"Je pryč, smiř se s tím!" i on by Dona nejraději praštil. Don mu posledního půl roku dával docela zabrat. Snažil se ho chápat, věděl, že se trápí kvůli Charliemu, ale to mu přece nedávalo právo se po něm neustále vozit. Aspoň si to namlouval.
"Byla to tvoje zbraň!" křikl, teď už byl maximálně vzteklý.
"Jo, moje zbraň. Ale jeho rozhodnutí! Takže to neházel jen na mě!" stáli těšně blízko u sebe. Colby střídavě zatínal a povoloval pěsti. "Ty jeden hnusnej, zasranej parchante! Nesnaž se celou vinu svalovat jen na mě!"řval Colby. "Nebyl jsi tam!"
"A čí myslíš, že to byla vina. Charlie, byl, byl..." nedokončil Don větu.
"Ahoj, pánové," usmála se na ně Libby, "přerušila jsem snad něco?"
"Ne!" odsekli oba dva sborově.
"Co nového?" otočil se Don na ní. Na Colbyho se už ani nepodíval, ale moc dobře věděl, že jejich hádka není u konce. Že při nejbližší příležitosti vypukne znovu.
"Jo, bankovky se pomalu ale jistě dostávají do oběhu."informovala ho Libby.
"To není dobrý" zakroutil hlavou.
"Ne, to není," souhlasila s ním. "Musíme zjistit, odkud se to peníze rozšiřují. Jinak, se ocitneme v hotovém pekle."
"Jo, pojď se mnou do kanclu," pobídl jí, krásně se na ní usmál. Ona mu úsměv opětovala.
"Ty a Colby," podívala se stranou, "něco jsem snad přerušila?" otázka jí nebyla moc příjemná. Ale věděla, že se může zeptat. Nikdy před Donem nemívala tajnosti a ani on před ní. Znali se už od střední školy.
"Ne, ne" zavrtěl hlavou a snažil se, aby na něm tu lež nepoznala. Ale věděl, že neuspěl. "jen, máme mezi sebou jednu nedořešenou věc."
"Charlie?"
"Jo," nadechl se a vydechl, "jo, ehm..." nenacházel slova, "no byla to jeho zbraň, a já mu..." nedokončil větu. Nevěděl, co by měl říct.
Colby stále ještě zuřil. Měl sto chutí něco, nebo spíše někoho praštit. Ta situace
s Donem a Charliem už mu začínala přerůstat přes hlavu. Moc dobře věděl, že udělal chybu. Trápilo ho to, ale stejně už na tom nemohl nic změnit.
s Donem a Charliem už mu začínala přerůstat přes hlavu. Moc dobře věděl, že udělal chybu. Trápilo ho to, ale stejně už na tom nemohl nic změnit.
"Zatracenej parchant," ulevil si nakonec.
"Kdo, můj syn?" ozval se za ním známý uklidňující hlas.
"Pane Eppsi," odkašlal si, "Alane, tedy, já ehm... nechtěl jsem..."
"To je pořádku, Colby." usmál se Alan Epps. "Vím, že Don umí být někdy hodně nesnesitelný."
"Jo, to dokáže," usmál se Colby. Věděl, že Alan Epps mu nic vyčítat nebude. "ta věc s Charliem, Don mi to pořád vyčítá."
"To je mi jasné. Don si nechce připustit, že Charlie měl vlastní hlavu. Udělal rozhodnutí, jaké udělal a Don se s tím bude muset nakonec smířit."
"Už aby to udělal, jinak s ním nevydržím."přál si Colby.
"On to překoná. Ostatně, je naštvaný na Vás, aby si sám nemusel nic vyčítat"
"Jo, je to i jeho vina." vztek ho už téměř celý přešel.
"Jestli je to něčí vina, tak jedině Charlieho," zakroutil hlavou Alan Epps. "Nikdo mu neřekl, že tam má jít. Nikdo mu neřekl, že si má vzít tvou zbraň, nikdo z vás mu neřekl, aby to zmáčkl." I na Alanovi Epssovi bylo vidět, že se ještě stále trápí. Trápil se nejen pro svého syna Charlie, ale i Dona.
"Asi máte pravdu," souhlasil Colby, "ale tak jednoduché to není. Nutili jsme ho dělat na tom případu. Věděli jsme, že je na tom docela špatně, věděli jsme, že to nemusí unést...a já jsme udělal pořádnou botu....a ......" chtěl pokračovat, ale byli přerušeni.
"Tati?"ozval se Don.
"Doni, chci s tebou mluvit." podíval se na svého syna zvláštním pohledem.
"O čem?"zajímal se Don.
" O Charliem," odpověděl stručně jeho otec.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI
No tak už jsem se lekla, že jsi na nás snad zapomněla. Ale tahle povídka je dobrá a doufá, že Evka brzy napíše pokračování a ty ho brzy zveřejníš.:)