1. září 2010 v 10:11 | Ája
|
Tak jsem tu zase, mám teď spoustu času. Jak jsem psala, ležím v nemocnici, zítra mě převezou do čech. nám, domů!! Hurá! No, ale každopádně tu mám notebook a oni wi-fi, takže vám klidně můžu písat. Tak jsem na lodi hodně pokročila s Tajemstvím, blížíme se k závěru, ještě tak dvě, tři části, odhalení a bude konec! No, potom budu psát nejspíše pokráčko. Pak mám informaci, že Evka píše další povídku, skvělé! Už jsem četla první díl a bude to komplikované, hodně. Nicméně jsme se dohodli, že nejdříve zveřejníme Prachy, celé. Potom vám sem řidám i další povídky. Chystám se teď zavařit mozek aby potom otřesu mozku nastartoval. Ještě pořád si na některé věci nepamatuju. A horší je to v tom, že si nepamatuju, o čem jsem chtěla potom v Tajemství psát. A jak víte, dopisuji ji. Takže to co jsem měla v hlavě jsem taky ztratila, tím pádem to vymýšlím znovu. Jsem to ale šikulka co?! Jinak, dnes je prvního září. Tak jaký byl návrat do školy? Pište do komentíků. Jinak už mám fotky do nej. měsíce, tak to bude brzy už zveřejněno poprvé. :)
Tajemství-část 5.
Musím utéct, vtrhnu do domu, a za chvíli běžím zase zpátky ven ze dveří. Už vím proč po mě jdou, byl to pravý agent. Budu se muset někam schovat, nejlépe někam hluboko pod zem. Hluboko, hodně hluboko. Mám to!
"Teď už bude někde v trapu Done" sakra! Měli jsme jí tu a nechali ji jít "Musíme ji najít, tentokrát se z toho nevyvlíkne, Megan, zjistila jsi něco o tom jejím bojovém umění?" prosím, ať něco má "jasně Done, že něco mám, zjistila jsem, do jakého klubu chodí i kdo ji trénuje. S Colbym tam zajedeme." Skvělé, alespoň se trochu přiblížíme tomu, co od ní můžeme čekat.
"Lidi, vím, že pracujete, jak nejvíc se dá, ale zkuste zjistit co nejvíc toho jde. Musíme mít nezvratné důkazy. To, že byla na místě činu, ještě nedokazuje, že ho zabila Vyhlásíme po ní pátrání. Já se pojedu zeptat do školy, třeba tam najdu něco důležitého. Charlie už na něčem pracuje. Snaží se najít důkaz, že byla i na ostatních místech činu."
"Tady doleva" "Ne, doprava!" "Znám to tu, je to doleva." "Jak to tu můžeš znát? A jak si můžeš být tak jistý, že to je zrovna doleva?" "Protože vidím ohromnou ceduli s nápisem Škola bojových umění mistra Reye Kopskeho." Konečně, už jsme tu. Je nesnesitelné dusno, asi bude pršet. Vjíždíme do velikánského dvora obrovskou branou, je to opravdu škola pro zbohatlíky. Je to tu obrovské, odsud už vidím dva venkovní a tři kryté bazény, tenisové kurty a golfové hřiště. "Hmm, mají to tu pěkné,
pojďme dovnitř." "Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?" ptá se recepční za pultem, jen co jsme jí ukázali odznaky. "Potřebujeme mluvit s panem Kopskym, mluvili jsme spolu po telefonu, počítá s námi." Otočím se a přímo za mnou stojí chlapík, na sobě má kimono, převázané černým páskem. "Pan Kopsky? Megan Reevsová, Colby Granger. Mluvila jsem s vámi po telefonu, chceme se zeptat na Lucy Delinovou." Úsměv, který mu doteď sídlil na tváři ztuhl. "Jistě, pojďte, ale než vám něco povím, chtěl bych, abyste si prohlédli tohle." Vede nás spletí chodeb do tělocvičny, ve které cvičí dvacet dětí Lucyina věku. Opakují stále dokola, ty samé výpady. Skončily jsme v promítací místnosti. Kopsky pouští krátký film. Je na něm Lucy, oblečená do stejného kimona, jaké má i on. Ale tohle je někde jinde, zřejmě na soutěži v bojových uměních. Klaní se, kamera zabere i soupeře, je to chlapec, asi jedenáctiletý. Stanuli přímo před sebou, začíná zápas. Hoch má ve tváři zděšení, bojuje s obávanou soupeřkou. Lucy si naopak vychutnává pocit převahy. Dobře ví, že proti tomuto soupeři neměla vůbec stát, je moc malý, nezkušený.
V její tváři je vidět odhodlání, vyhraje, i kdyby měla ohrozit chlapcův život, jen aby zvítězila a dosáhla svého cíle, vyhrát tento zápas. Souboj byl zahájen, vrhli se proti sobě, pokud by tak neučinili, byli by vyloučeni za nedodržení pravidel. Lucy se na hošíka vrhá, používá perfektně vypracované chvaty, žádný pohyb není neuvážený, všechno je precizní a promyšlené. Někdo, z chlapcova týmu, by si mohl ztěžovat, že používá nadměrnou sílu, ale u poroty by neobstál, Lucy bojuje chvaty, které nejsou nebezpečné, pokud se správně provedou a její technice není co vytknout. Vítězí po chviličce, hošíci teče krev z nosu a nejspíš má pár žeber naražených, ale Lucy vyhrála, jak se dalo čekat, úsměv, plný hrdosti na její tváři, se nedá jednoduše zapomenout.
"Posaďte se, ptejte se na cokoli." Říká Kopsky. "Prostě povídejte, celý příběh od začátku." Odpovídá mu Colby. "Hmm, tak, Lucy sem k nám do školy začala chodit zhruba týden poté, co její matka zemřela. Potřebovala vybít svou zlost, a přiznejme si to, dařilo se jí to skvěle, nepotřebovala základy, sama přešla rovnou k těžším technikám. Nestačily jí ani pravidelné lekce, chodila sem trénovat i sama, bez trenéra. Co je zvláštní, vydržela trpělivě procvičovat stále to samé, neustále dokola, má ohromnou trpělivost. Víte, když sem přijdete, musíte si vyzvednout kartičku s povolením ke vstupu, podle toho, co si zaplatíte, Lucy měla přístup kompletně ke všemu zařízení tady. Ne proto, že by utratila spoustu peněz, ale protože se účastnila spousty soutěží, ve kterých neustále vyhrávala, byla zapálená pro boj, jako nikdo jiný. Ceny, výhry i renovace pro naši školu dali dohromady obrovskou sumu, jediné co jsem jí tedy mohl na oplátku dát, byl plný přístup, může všude, kromě mé kanceláře." Skončil, ale něco mi nesedí. "Proč o ní mluvíte v minulém čase?" Colby na to přišel, samozřejmě, minulý čas, nedošlo mi to. "Lucy jsme byli nuceni z naší školy vyloučit." "Proč?" "Chodila sem neustále, i v noci." Páni. "Ale jak to dokázala?" zase Colbyho otázka, je rychlejší než já. "Víte, když jsme nahrávali povolení ke vstupu na její průkazku, stala se chyba. Hlavní dveře jsou také na elektronický zámek, Lucy má přístup povolený. Až jí najdete, seberte jí prosím tu kartu a doneste ji sem." "Nemůžete dálkově odepřít přístup?" Colby je na tyhle věci expert, rád se o to zajímá, o tohle, a taky nahý holky. "ne, musí se projet skenerem aby šlo pozměnit nastavení, jinak bychom to už dávno samozřejmě udělali." Aha, jistě, vždycky je nějaký problém. "Ještě jednu otázku, jaký styl Lucy cvičila?" "Víte, Lucy je zvláštní, byla nadaná a taky nerozhodná, neustále přecházela od jednoho stylu k dalšímu, nakonec z toho udělala velmi účinný šiš-miš, skloubila karate, kung-fu a japonské styly umění do jednoho, musím přiznat, že účinky těch ran byly opravdu šokující. Pokud mě omluvíte, za deset minut mi začíná hodina s žáky, musím připravit tělocvičnu." A je pryč, vydáváme se s Colbym zpátky k autu, ještě se naposledy ohlédnu, je to fascinující dům, obrovský.
Tak, novou povídku už mám napsanou celou. Tentokráte je trochu kratší než prachy. Ale o to více komplikovanější. Jen, mám asi hodně bohatou fantazii, tak jsme se nechala docela hodně unést, tak snad mi to odpustíte a nebudete moc nadávat. :-)