close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství- část 6.

18. září 2010 v 10:25 | Ája |  Povídky
Tak, jak jsem řed chvílí písala, Tajemství je dokončené. Má celkem jedenáct částí. Bude ještě chvíli trvat, než se všechno dozvíte, ale být trpělivý, je základem života. (To ze mě mluví vlastní zkušenost xD)


Tajemství-část 6.

Sbalila jsem si jen pár věcí, bude mi to muset stačit. Víc jsem toho pobrat nestihla. Zásoby jídla nemám vůbec, musím si ještě dojít nakoupit. Sušenky, jogurty a ještě nějaké drobnosti. Pak se bezcílně toulám ještě několik hodin po centru. Skončím u budovy FBI. Proč zrovna tady? Protože je tu On? Zřejmě. Je čas, vydávám se zpátky. Jedu autobusem, ale kousek dojdu pěšky. Mám ráda letní noci. Neustále se ohlížím, zda mě nikdo nesleduje. Ne, nikdo, všechno je v pořádku. Zastavím se, jsem tu. Z peněženky vytáhnu plastikovou kartičku s mojí fotkou. Jak dlouho už jsem ji nepoužila? Několik týdnů, skoro 3 měsíce. Projedu s ní zdířkou mezi cihlami, je tam tajný elektronický zámek. Brána se bez problémů otevře. Nikdy jsem nechápala, proč tu nemají hlídače alespoň v noci. Ale teď jsem ráda, že tomu tak není, určitě bych si s nimi poradila, ale nesnáším násilí. Pomocí karty otevřu i vstupní dveře, jsem uvnitř. Opět cítím tu známou vůni. Drahý osvěžovač vzduchu a všudypřítomný jemný vánek z klimatizace. Co si pamatuji, nikdy se nevypnula. Zamířím k šedým dveřím s nápisem NEVSTUPOVAT! Je to vchod pro zaměstnance údržby. Všichni jsou už ale pryč. Dveře nechám pootevřená, zajistím je batohem. Nepotřebuji, aby se znovu zavřeli. Přesunu se ke kamerovému pultu, je to jen naoko. Žádné kamery tu nejsou, je tu ale záznamní systém. Pokud někdo použije kartu, zaznamená se sem, kdo to byl, v kolik hodin a které dveře. Když mi ale povolovali vstupy, udělali hned několik chyb. První: nikdy si nemuseli najímat nového technika, ten starý nic neprovedl. Bylo to jen zfalšované. Kdyby se pořádně podívali, poznali by to. Ten nový, byl podplacený, samozřejmě mnou. Schválně mi povolil vstup do všech částí. Druhá: měli by občas kontrolovat systém. Mike (technik) nasadil do programu virus. Ten spočívá v tom, že záznamy se ukládají do počítače, až když někdo použije kartu podruhé u těch samých dveří. Můžu tu tedy pochodovat, jak se mi zachce, pokud nepoužiju ty samé dveře dvakrát za 12 hodin. To nebude problém, je to tu tak obrovské a má to tolik vchodů a východů, že je to jako bludiště. Jen máte několik možností, kam jít a přesto dojdete k cíli.
A třetí chyba: měli si dávat pozor, aby mi nedovolili si kartu odnést domů, společně se všemi mými věcmi. Teď už ji nenajdou. Pořád jsem pro ně hrozba, ale oni to netuší. Nemám v plánu jim nějak ublížit. Naučili mě bojovat, to mi dodalo sílu a odvahu. Dřív jsem byla mnohem tišší, teď jsem průbojnější. Na monitorech projedu záznamy, jestli tu opravdu není ještě někdo. Zadám kód, který spouští program a vymažu těch pár vstupů. Skvělé, nikdo nic nepozná. Systém reaguje pouze na moji průkazku, všem ostatním bude přístup zaznamenávat zcela bez problémů. Je to geniální. Kdyby se mě ale někdo chtěl zeptat, jak to Mike udělal, po pravdě bych řekla, že nevím. Chtěla jsem po něm něco, co by mi dovolovalo se sem dostat. A to mi umožnil. Jsem spokojená, ani za to nechtěl moc peněz… Dobře tedy, jdu zpět ke vstupu pro údržbu a zaklapnu za sebou dveře. Projdu směsicí chodbiček. Několikrát jsem se ztratila, musím se tedy snížit k tomu, abych použila mapku, spíše plánek s nákresem chodeb. Ještě, že mě nevidí Elliot, ten by mi to dal pěkně sežrat. Jsem známá tím, že nikdy, nikdy, nepoužívám mapy, ani v těch nejnutnějších případech. Ale dnes už jsem unavená. Konečně jsem našla, to co jsem hledala. Vstup do podzemí. Jsou to vlastně proti raketové sklepy. Taková směsice různě velkých pokojů, vybavených chemickou toaletou a postelí. Připravím si spaní a jdu zpět nahoru. Celá budova je ztichlá, to se mi líbí. Klid, pohoda a volnost. Můžu si dělat, co chci, klidně to tu rozbourat. Ale to dělat nebudu. Chci se tu jen ukrýt, než to nepomine. Zajdu se vykoupat, jen se nemůžu rozhodnout, zda si dát sprchu, nebo hupnout do bazénu. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou poletím vzduchem zcela nahá. Proč ne? Dávný sen se vrátil. Svléknu se a vylezu na skokanský můstek skoro šest metrů vysoký. Netrpím závratí, ale třesu se rozrušením. Konečně, pocit naplnění snu je úžasný, ať je to za jakýchkoliv okolností. Přehnu palce přes okraj a odrazím se. Cítím nádherný pocit, svěží vzduch mi proudí kolem nahého těla, je to úžasné. Každému bych to doporučila, jen k tomu musíte mít vhodné místo, jako já. Vylezu z vody, otřepu se, zabalím se do ručníku a jdu si prohlédnout zbytek budovy. Změnilo se to tu. Obrazy na stěně, nová barva šatních skříněk v šatnách, nová podlaha v úplně první tělocvičně co tu postavili, přibylo další vybavení v posilovně. Musím přiznat, že to tu směřuje stále nahoru. Zastavím se v tělocvičně na kickbox, visí tu boxovací pytle. Chci to zkusit, kickbox jsem nikdy nestihla. Chtěla jsem, ale vykopli mě dřív, než jsem se k tomu dostala. Teď mám šanci. Zaujmu postoj, jaký vždycky vidím v televizi. Mírně rozkročené nohy, přitom pravá dopředu, přenést váhu na zadní nohu, ruce pěkně před obličej, levou více dopředu. Veškerou svou energii soustředím do zadní nohy. Představuju si boxovací pytel, jako kdyby to byl On. Udeřím pěkně rychle, pytel se odrazí od stěny a vrací se zpátky. Zastavím ho a kop opakuji. Takovéhle procvičování mě vždycky uklidňovalo. Kopu až do brzkého rána. Už se musím vydat zpátky, setřu ze sebe pot a vyrazím. Za chvíli se tu objeví Kopsky, toho by mi nepomohlo potkat. Uložím se tedy ke spánku.

"Ahoj Charlie, můžu?" ukážu na volné místo na lavičce, vedle něho. "Jasně" usměje se. "Rád sem chodím koukat na hvězdy, nebo jen tak na nebe. Dobře se tu přemýšlí."
Řekne Charlie, sedíme před CalSi a koukáme na hvězdné nebe. "Brácho?"zeptá se. "Ano" "Myslíš si, že to vážně udělala?" "Chucku, tuhle otázku si kladu celou dobu, co o ní víme. Byla by toho schopná? Dokázala by to? Podle toho co zjistila Megan s Colbym, byla výborná bojovnice. Myslím, že by to dokázala, ale jestli to udělala, netuším. Nevěřím tomu." Přesně, nevím, čemu mám věřit. "Zkoušel jsem něco vymyslet, ale nejde to. Nedokážu sestavit algoritmus, který by pasoval na její osobnost. Ani nevymyslím nic, čím bychom jí to mohli dokázat. Budeš muset najít něco jiného. Bude se muset přiznat." "Nebo to popřít" Charlie jen jemně přikývne. Oba víme, na co ten druhý myslí. Jestli mohla dvanáctiletá dívenka opravdu zabít osm agentů. "Charlie, na tohle se vykašli. Teď je důležité, najít ji. Zapoj i Larryho a Amitu. Víš, něco mi říká, že se bude schovávat někde, kde to moc dobře zná. Jenže takových míst je spousta. Zítra ti přinesu seznam. Popros tátu, aby ti poskytl plány těch budov nebo míst, pak nějak propočítej, kde by to bylo nejpravděpodobnější, prosím" "Jasně brácho, sám jsem zvědavej, jak to dopadne." "To já taky. Co myslíš?" "A co jako?" "Co teď asi dělá?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evka Evka | 19. září 2010 v 9:36 | Reagovat

Povídka pěkná. Už se těším, jak to celé dopadne. Ale zobrazuje se mi černé písmo, tak je to špatně čitelné.

Jinak, příští týden ti pošlu tu povídku. Už jsme doopravila nějaké chybičky.

2 Ája Ája | 19. září 2010 v 10:06 | Reagovat

ano, písmo musím hned změnit, nechápuo, co se s tím stalo.... jinak dobře,uděláme to tak jak jsme se domluvili ju?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama