close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství- část 8.

21. října 2010 v 18:17 | Ája |  Povídky
Přidávala jsem všechno možné a zjistila jsem, že vůbec nepřidávám Tajemství, tímto díky za připomenutí od Natálky... tak tady to je :)

Tajemství-část 8.

15:14- ordinace doktora Schwarze, západní LA

Zaklepu na dveře. Pokolikáté už? Pořád nikdo neotvírá. Konečně. Dveře se otevřou a v nich stojí půvabná sekretářka, poznám ten její hlas. "Dobrý den, jdete na sezení s doktorem Schwarzem?" "No, něco takového. Jsem Colby Granger, FBI. Mluvili jsme spolu po telefonu, chtěl bych s ním mluvit o Lucy Delinové." "Aha, jistě. Zatím se posaďte, pan doktor tam teď má pacienta. Za deset minut mu končí sezení, pak má hodinu volno. Nedáte si kávu?" "Ne, díky." Posadím se do pohodlného křesílka, potaženého červeným sametem. Na internetu jsem zjistil, že tomuhle doktorovi, se platí 100$ za jedno sezení. Lucyini rodiče se tedy plácli přes kapsu. Očima sleduju pohyb sekretářky, je půvabná, třeba by si nechala říct. Ne! Colby to rozhodně ne! Víš, jak to dopadlo posledně. Musíš se začít ovládat, chlape! Dveře "ordinace" se otvírají a z nich vychází vysoký, svalnatý chlapík. "Grangere!" zvolá. "Miku!" "Jak dlouho jsme se neviděli?" Je to skoro deset let. "Deset let Colby, zítra to bude přesně deset, co jsi mi držel bouchačku u hlavy. Ale nezastřelil jsi mě. Proč jsi tenkrát tak rychle zmizel? Nestačil ses ani rozloučit." Vím proč, ale on to vědět nemusí. "Ty víš, jak to chodí, nemoh sem, zabili by mě. Odplata za to, že jsem nezabil tebe. Tak to u nich prostě funguje." Odpovídám mu. Je to shledání po letech. "To je fakt. Znám to. Co tu pohledáváš? Pro koho teď vlastně děláš?" záludná otázka. "Dělám pro FBI, vyšetřujeme případ. Hledáme jednu holku. Chodila sem na sezení. A co tu vyvádíš ty? Povinná léčba?" Musím se slabě pousmát, Mike měl tolik povinných léčeb, že bych to nespočítal, ani kdyby použil prsty u nohou. "Taky holka, donutila mě abych jí dal do počítače virus. Pěkně mazaná lištička ta Lucy." Poslední dovětek spíš tak potichu zadrmolil, ale já ho slyšel přesně. "Lucy? Myslíš Lucy Delinovou?" Můj úžas nezná hranic, narazit na Mike po takové době a ještě mít něco společného, a to dvanáctiletou holku., to je víc než podivné. "Jo, přesně ta." "Víš co? S doktorem už mluvit nepotřebuju. Ty jsi mnohem užitečnější. Pojedem k nám do kanceláře a ty mi povíš všechno, co víš." Nesnaží se vzpírat, zřejmě je pro něj potupné, že ho donutila malá holka.

Stejný čas-budova FBI, střed LA

Sedím u svého stolu, myslím, že bych měla přestat okusovat tu propisku. Jenže to nejde. Z toho čekání jsem už celá nesvá, čekám už skoro deset minut. Ještě pořád mě nepřepojili. Jak dlouho může trvat, spojit telefon z Ameriky do Francie? Ne déle, než třicet sekund. Snažím se dovolat jedinému příbuznému. Strýčkovi Lucy Delinové. Ale ústředí se zřejmě rozhodlo, že mě unudí k smrti, stále dokola, tou samou skladbou. Konečně. "Oui, Je m'appelle Paul Franco. Qui es tu?" "Zdravím, agentka Americké FBI, Megan Reevsová. Rozumíte anglicky?" "Jistě, samozřejmě, že rozumím. Moje sestra se do Ameriky přestěhovala. Co potřebujete?" Má moc milý tón podle záznamu je mu teprve třicet. "Chtěla bych se na něco zeptat. Nevíte, kde by se mohla ukrývat vaše neteř? Lucy Delinová, hledáme ji." Jej, rozkousala jsem propisku, až z ní vytekla barva. Mám ji teď na saku i obličeji, jen ať mě nikdo nevidí! "Proč se o Lucy zajímá FBI?" "Prostě s ní jen potřebujeme mluvit. Nevíte tedy, kde by mohla být? Nutně ji potřebujeme najít." Prosím, ať mi něco poví. "Moc vám nepomůžu Megan, netuším, kde by Lucy mohla být. Od jejich odstěhování do Los Angeles jsme se neviděli. A ani moc často nevolala. A když už, básnila jen o jediném místě…"

Stále stejný čas- dům Sociální pracovnice Alexis Morganové, západní LA

"Kdo jste? Co chcete? Nic nekoupím, ani od vás, ani od nikoho jiného!" "Paní, jsem David Šindler, FBI. Chtěl bych s vámi mluvit o Lucy Delinové. Měla jste na starosti její případ." "O Lucy?" její výraz ve tváři změkl. "Nemám vám co říct, od toho dne, kdy ji adoptovali, jsem ji neviděla." Zlostná nálada je opět tady. Alexis Morganová je starší dáma v letech. Lucy byla její poslední dítě, o které se postarala, pak odešla do důchodu. "A nevíte opravdu nic, co by mi pomohlo? Měla jste ji ráda? Nebo netušíte, kde by mohla být?" "Nevím, co vám mám říct hochu. Lucy jsem milovala. Milovala jsem ji od prvního okamžiku, co jsem ji spatřila. Chtěla jsem si ji vzít do péče sama. Ale Cherbyovi mě předběhli. Kdyby to šlo oficiální cestou, Lucy by teď byla pořád ještě v dětském domově. Teprve by se začínalo něco řešit. Jen díky tomu, že jsou Cherbyovi vlivnější, bohatší a přesvědčivější, než já, dostali Lucy oni. Ale něco vám povím synku. Přiznám se. Nemám co celé dny dělat, chodím za Lucy, pozoruji ji. Možná si myslíš, že ji špehuji, ale tak to není. Dohlížím na ni. Aby neprovedla nějakou hloupost, chápeš? U mě by se měla líp než u nich." Jemně pokývá hlavou. "A když jste na ni takhle "dohlížela " nevšimla jste si, kam chodí nejčastěji? Kam by se mohla schovat, kde by se jí to zdálo bezpečné?" "Jistě synku, takových místeček má Lucy spoustu. Ale jen jedno jediné, opravdu miluje."

Opět stejný čas- Škola bojových umění Reye Kopskeho, Východní LA

Tak, risknu to. Když mě někdo zastaví, prostě řeknu, že jdu vrátit kartičku a zároveň si jdu pro věci do skříňky. Budou si myslet, že jsem konečně přišla k rozumu. Nejdříve si ale dojdu do kuchyně. Tahle škola má restauraci. Po kurzu si sem prostě dojdete na svačinu, abyste doplnili energii. Prodávají tu samé specialitky. Klidně sem můžete přijít s úmyslem, dát si lehkou, případně zdravou svačinku. Ale určitě neodejdete s pocitem, že jste toto přesvědčení naplnily. Jakmile se podíváte do jídelního lístku, dojde vám, že prostě nejde odolat těm skvostným názvům, které slibují něco výborného. A vaše mysl má pravdu, vaše chuťové pohárky budou zásobeny směsicí chutí, která se může zdát nehorázně odporná, ale váš jazyk bude mluvit jinak. Vaše tělo exploduje hned po prvním soustu. Pokrmy, které tu podávají, jsou naprosto vy-ni-ka-jí-cí. Shodli se na tom všichni tvrdí kritici, kteří jsou v naší zemi. Někteří přiletěli jen proto, aby shodili prestiž zdejšího jídla, ale nepovedlo se jim to. Prostě nejde, nemilovat tohle jídlo. Vklouznu vchodem pro číšníky a už se tu procházím po té snad nejrušnější chodbě, v celém tohle baráku. Pobíhají tu kuchtíci, podavači přísad, číšnici, ale i uklízeči, kteří stírají ze stolů zbytky jídel. Těch tedy ale moc není, každý tu vylízává talíř. Honem se protáhnu, ještě otevřenými dveřmi. Těsně předtím, než se zavřou. Octla jsem se ve skladu potravin, skvělé. Vyberu si všechno, na co mám chuť. Trošku se nadlábnu a jdu zase ven. Každou chvíli do mě někdo vrazí, ale naštěstí si mě nevšímají. Vejdu do hlavní haly, tady je největší riziko, že mě někdo pozná. Ale já už to tam dole nemohla vydržet, ani procvičování kopů už nefunguje, prostě musím mezi lidi. Tak, jsem tu. Jdu nenápadně, hlavu nakláním na stranu a předstírám, že si prohlížím fotky. Právě stojím před tou největší, jaká tu je. Moje. Já. Koukám přímo na sebe. Pamatuji si, kde i kdy se to fotilo. Bylo to pro jeden časopis. Fotili jsme ve studiu, předváděla jsem různé chvaty, obrany a kopy. Uveřejnili to jako seriál na pokračování. Psali o školách bojových umění i o různých technikách. Ale já se neprohlížím, znám ji až moc dobře. Visí u March v obýváku asi šestnáctkrát zvětšená, zabírá celou jednu stěnu. Vidím, jak u recepce někdo stojí, je ke mně zády. Džíny, bílá košile vykukující zpod černého vršku od saka. Ten chlápek má styl. Procházím za ním, vidím jeho obličej v odrazu ve zlaté jmenovce recepční.

Stejný čas-stejné místo, stejná zeměpisná strana

Vkročím do prostorné haly, na stěnách visí obrazy-fotografie, nejspíše úspěšných žáku. Na některých vidím i Lucy, i na fotkách je vidět, že bojová umění miluje. Stěny zaplňují i vitríny s vítěznými poháry, a že jich není málo. Pozorně zaostřím zrak na jméno vítěze, který vyhrál národní pohár. Neudiví mě, když vidím Lucyino jméno, vyryté do zlatého štítku na podstavci poháru. Očima přelétnu i další, většina je jejích. Přesunu se k recepčnímu pultu, sedí za ním mladá brunetka, asi pětadvacet let, tipl bych. "Mohl bych vás vyrušit?" Zeptám se, podle etikety slušného chování. Katharina mě kdysi donutila na to koukat, nelíbilo se jí, že nevyhovuji francouzským předpisům pro vyrušení od práce. "Ale jistě, co si přejete?" Usměje se. "Potřeboval bych zjistit, zda má Lucy Delinová ještě stále věci ve své skříňce." Opětuji jí úsměv. "Moment prosím, podívám se." Zatímco vyťukává údaje do klávesnice počítače, prohlížím si její jmenovku. Do zlatého štítku je laserem vyryto její jméno. Diana Kopska, zřejmě dcera majitele této školy. Pořád koukám na ten štítek, nemůžu od něj odtrhnout oči. Otočím se a chytím ji za ruku. "Heuréka, jak kdysi dávno řekl jeden starý Řek."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evka Evka | 26. října 2010 v 21:17 | Reagovat

Povídka dobrý. Jen to černý písmo....a propos, kdy uz se dozvim jka to dopadlo?

2 Ája Ája | 27. října 2010 v 9:38 | Reagovat

[1]: no tak, s černým písmem mám vždycky problém.. jdu ho změnit, a jak to dopadlo? no má to jedenáct částí, takže tak zhruba za měsíc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama