close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství- část 9.

15. listopadu 2010 v 19:11 | Ája |  Povídky
Ahojky, tak je tu další díl mojí povídky Tajemství, už bude skoro konec, začínám teď pracovat na další, se stejnými postavami ale jiným příběhem. Tak, snad se vám to bude líbit :) celá povídka v c.č.

Tajemství-část 9.

"Lucy Delinová, jsi zatčena pro podezření" Pípíp "promiň, musím to vzít. Ano?" "Ahoj, tady Charlie" pípípípípíp "momentík Charlie mám další hovory, to jsou Colby, Megan a David. Copak jste se všichni zbláznili? Volat ve stejnou dobu. Zapnu konferenční hovor." Mačkám tlačítko. "Tak, lidi. Všichni jsme na jedné lince, copak máte na srdci?" ptám se. "Vím kde je, Done!" šťastně zvolá Colby.
"Ne, to já vím kde je." To byl Charlie. "Jste oba vedle, já jsem zjistila, kde přesně je." Megan. "Ale já jsem to zjistil jako první!" David se taky připojil do vzrušené diskuze, který z nich, objevil úkryt Lucy Delinové jako první. "Hele, stop!! Přestaňte se dohadovat, ulehčím vám to. Je ve škole bojových umění."

Slyším, jak všichni zalapali po dechu. Jako první, se vzpamatoval Charlie. "Ale, jak to víš Done?" "Protože jsem jí právě nasadil pouta." Ukončím hovor a podívám se na ni. Cítím, že se třese. Ale v očích, jí vidím nenávist. "Tak pojedeme." Jenom to tak konstatuju, už se na mě ani nepodívá. Odvedu ji k autu. Otevřu zadní dveře a postrčím ji dovnitř. Pak se posadím za volant. Pro jistotu zamknu všechny dveře. Po zkušenostech, které získal Colby, nechci nic riskovat. Ale zdá se, že dnes nemá sílu nic zkoušet. "Jak se ti to povedlo?" musím se zeptat, je to otázka, kterou si může vyložit, tak, jak chce. "A co jako?!" Nebo taky ne. "No to všechno, zjistit, kdo byli ti agenti, kteří zabili tvou mámu. Najít je, zabít většinu z nich. Nenechat žádné stopy. Nebýt svědka, neměli bychom teď vůbec nic. Jestli mi chceš říct něco, co bude mimo záznam, tak teď máš příležitost. Pak budeme sledovat každej tvůj pohyb. Nebudeš mít soukromí." "Nemám vám co říct. Ani teď ani potom." Dobře, nebudu jí dál přemlouvat. Má smůlu, máme důkazy, které ji přinutí mluvit.
Po zbytek cesty jedeme mlčky. Slyším jen, jak oddychuje. Pravidelně, přesně jako při józe nebo meditaci. Každou chvíli kouknu do zrcátka, co vyvádí. Jen tak sedí, ruce spoutané za zády a dívá se mi přímo do odražených očí ve zpětném zrcátku. Ale její oči nejsou tak vyrovnané, jako zbytek těla. Lesknou se, pláče.

Tak, jsme tu. Poznávám tu budovu. Sem mě odvedli, když mě zatkli prve. Jenže tentokrát to nebude stejné. Zaparkuje, vypne motor a otevře dveře. Ale mně ven nepomůže. Čekám, čekám, ale on pořád nic. Fajn tedy. Otočím se zády ke dveřím a pomocí rukou, spoutaných za zády, zatáhnu za páčku. Najednou letím ve vzduchu, někdo zvenku otevřel dveře ihned potom, co jsem zatáhla za kliku. Nikdo mě nechytil, ležím teď na zemi a hora rukou a nohou mě násilně tahá zpět na nohy. Ale ne po rukou. Někteří mě chytají i za nohy, až se jim podařilo stáhnout mi tenisku. Senzační, tenisky Nike za 100$ a teď už mám jenom jednu. Konečně se jim podařilo postavit mě na nohy. Přidržují mě za různé části těla, někdo dokonce zezadu za hlavu. Šílenost. Vedou mě směrem ke vchodu.

Je mi jí líto. Vážně. Nikdy bych tomu nevěřil, ale je mi jí opravdu a upřímně líto. Pod vší tou přetvářkou je strašně zranitelná. Obyčejná. Jako každá jiná dvanáctiletá holčička, které může ublížit kdekdo. Pochopil jsem to, když jsem viděl, jak se snaží, přede mnou nebrečet. Ale nedokázala to, nemohla. Bylo toho na ni příliš. Cesta k FBI trvala dost dlouho, aby se vyplakala, ale stejně není v pořádku. A zřejmě už nikdy ani nebude. A teď, když ji vidím, jak vypadla z auta a všichni ti policisté, se ji snaží zvednout, mám v sobě pocit viny. Nevím proč, ale je to tak. Vedou ji dovnitř, zuli jí tenisku. Zvednu ji, to je přesně to, co jsme potřebovali k jejímu usvědčení. Ale nejsem si jistý, zda jsem rád, nebo mě to mrzí.
"Ahoj Done." Zdraví mě Colby. "Ahoj." Pořád nemůžu zapomenout na to, jak mi pláče na zadním sedadle. Neustále ji vidím před očima. "Colby, tady máš její tenisku." Colby se na mě podívá, nic nechápe. "Vedle jedné
oběti, jsme přece našli otisk boty. Na téhle je bahno. Ať v laboratoři porovnají vzorky z místa činu s těmito." "Jasně, šéfe. Viděl jsem, jak ji vedou, vypadala zdrceně." Jasně. Viděl jsem to sám. "Colby, kdo by v takové chvíli nevypadal zdrceně, když je mu dvanáct?" Na tohle neměl Colby co říct. "Ahoj Megan. To s tím hovorem bylo dobrý" usměju se "půjdu ji teď vyslechnout."
"Ahoj" usměje se na mě. Kdy to udělala? Ani jednou. "Tak už je ti líp?" ptám se. "Jo, mnohem líp. Nikdy bych nevěřila, že brečet ve federálním autě bude uklidňující." Zase úsměv, pořád mi někoho připomíná. "Lucy, nebudu se tě na nic ptát. Ale jen když mi řekneš všechno, co víš." Dodám rychle. Potřebuji to z ní dostat. "Vy nevěříte, že jsem to udělala, co?!"
Vypadá, že je vděčná. "Pravdu? Ne, nevěřím. Nevěřím, že jsi to udělala. Myslím, že jsi po mámě. Hodná a milá." "Znal jste ji?" Všechno špatné z její tváře zmizelo. Konečně ji vidím takovou, jaká doopravdy je. A vím, proč ji znám. "Ne, Lucy, neznal jsem ji. Ale četl jsem zprávu. Mluvil s několika kolegy." "Chcete tedy slyšet celou pravdu?" "Jistě."
"Tak, jo, ale chci, abyste tomu věřil. Řeknu vám všechno, co vím. Úplně všechno. I když se vám to nebude líbit, musíte tomu věřit." Přikývnu. " Dobře, začalo to, když zabili mamku. Od té doby jsem měla pocit, že mě někdo sleduje." Nadechuju se, že něco řeknu. "Na nic se neptejte, nevím, kdo to je. Jen vím, že mě sleduje. Viděla jsem ho před dětským domovem, školou, domem. Prostě všude, kam jsem se hnula, byl i on. Pak se v televizi objevila první oběť. Den potom, jsem dostala email, který obsahoval všechno o něm. Byl to celý pracovní spis. Jeho osobní údaje. Přišlo to z neznámé emailové adresy." Nevím, jestli tomu mám věřit. "Pořád mě pronásledoval, několikrát jsem ho zběžně zahlédla, ale vím, jak vypadá. Tak, jak se postupně objevovali další oběti, dostávala jsem další a další meily." Sklání hlavu, dívá se do dlaní. "Pak jsem si vzpomněla. Vybavily se mi ty tváře. Všechny, do jedné. Byli to oni, ti, co mi zabili mámu. Tenkrát, při výslechu, jsem si nemohla vzpomenout. Ale teď se mi všechno vrátilo. Pochopila jsem, že ten Někdo, kdo mi poslal ty emaily, zabíjí. Zabíjí ty, co to tenkrát udělali. Nevím proč, ale spojila jsem si to s tím mužem, co mě sledoval. Zaměřila jsem se na něj. A pak mi to došlo. Když jsem se pořádně podívala kolem sebe. Viděla jsem ty agenty, co přepadli kancelář maminky. Muž v klobouku, je zabíjel, protože oni mě sledovali. Chránil mě, nevím, jestli se mi snažili něco udělat. Ale on je zabil, aby mi zachránil život." Vydechnu, celou dobu jsem ani nedutal. Vím, že za sklem stojí všichni z mého týmu a poslouchají to, co Lucy říká. Ale nejspíše tomu nevěří. Jenže já ano. Věřím. A vím proč. "To je celé?" "No, zbytek už znáte, ocitla jsem se u dvou obětí. Tak jste mě našli. Ale vy mi řekněte jednu věc." Povím jí cokoliv, co si bude přát. Ale jen jednu věc jí musím odepřít. "Ano?" Doufám jen, e se nebude chtít zeptat zrovna na tohle. "Věříte mi?" Uf. "Ano Lucy, věřím ti. Najdu důkazy a tebe očistím. Pošlu sem portrétistu a ty s ním vytvoříš co nejpodrobnější popis toho muže, ano? A pak bych tě chtěl o něco poprosit." Doufám, že mi vyhoví, potřebuju to vědět. "Jasně, co chcete?" Nevyznělo to nepříjemně, právě naopak. Jako kdyby mi chtěla pomoct. "Dala bys mi vzorek DNA?" Prosím, prosím. "Jistě, ale na co ho potřebujete?" Dobrá otázka, ale odpověď už tak jednoduchá není. "Chtěl bych zkusit najít tvého otce."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michaela Michaela | 15. listopadu 2010 v 19:46 | Reagovat

Dost dobrý díl. Jsem zvědavá na konec i na tvou další povídku.

2 Evka Evka | 16. listopadu 2010 v 9:02 | Reagovat

Pěkný. Už se těším, až zjistím, jak to dopadlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama