22. prosince 2010 v 12:32 | Ája
|
Tak, tohle je poslední díl povídky Noční můra, líbila se vám?! mě jo, a to pěkně....
NOČNÍ MŮRA - VIII ČÁST
To co poté následovalo se odehrálo velmi rychle. Členové kontrarozvědky doprovázení oddílem SWAT obsadili budovu FBI. Zabavili vše, počítače, videonahrávky, záznamové knihy, prostě vše, co by mohlo obsahovat jakékoliv důkazy. Telefonní linky odpojily a ponechali všechny zaměstnance FBI v budově a podrobili je výslechu. Žádnému agentovi se to nelíbilo. Celou dobu stáli na straně práva a najedou z nich byli podezřelí.
"Jak jsi to mohl udělat, Charlie," nechápal Don, "lhal si mi celou dobu."
"Done, já musel," snažil se mu to vysvětlit, "nemohl jsem ti nic říct."
"Kecy," odsekl podrážděně.
"Víš co," Charlie se dostával do ráže, "není to tak dlouho, co jsi mi nedovolil říct o případu tátovi. Vzpomínáš si? Na tu epidemii chřipky? Jel do zamořené oblasti. Já ho chtěl varovat a tys mi to nedovolil."
"Ale to je přece něco jiného,"
"Ne, není," křikl naštvaně, "je to úplně stejné. Sám jsi mi říkal, že vyzradit tajné informace je protizákonné!" Nechápal, no možná trochu chápal proč je Don tak naštvaný. Sám byl taky. Nelíbilo se mu lhát, ale věděl, že nemá na výběr.
"Nechal jsi Colbyho umřít!" vyčetl mu.
"No, vlastně, nenechal." Uslyšel za sebou známý hlas.
"TY PARCHANTE!" rozčílil se Don a vší silou vrazil Colbymu pěstí do obličeje, až ho srazil k zemi.
Colby si tiskl naraženou tvář, "Dobře, na to jsi měl právo."
"Jak jsi do toho mohl mýho bráchu zatáhnout!" nepřestával se rozčilovat.
"Neměl jsem na výběr, Done," stále si mnul napadenou tvář. "Nechtěl jsem, aby se do toho zaplet. Nechtěl jsem, aby přišel na to, kdo ve skutečnosti jsem, ale stalo se. A já udělal to nejlepší, abych dokončil svou práci."
"Neměl jsi ho do ničeho zatahovat. Mohly ho zabít!" nepřestal mu vytýkat Don.
"On mě do ničeho nezatáh, Done," křikl Charlie, "jsem dospělý. Rozhodl jsem se sám. Klidně jsem mohl Colbyho nahlásit!"
"Jo, a proč jsi to neudělal?" otočil se na něj, "proč jsi všem přátelům, rodině lhal. Víš jak se táta dneska cítil? Víš jak jsem se cítil já?"
"A víš jak se cítili rodiny zabitých agentů?" položil mu Charlie docela klidně otázku, "agentů, kteří byli zrazeni a prodáni svými kolegy. Agentů, kteří poctivě dělali svou práci, bránili zákon a byli za to odměněni kulkou do hlavy? Proto. Proto jsem Colbyho neprásknul. Proto jsem Colbymu umožnil, aby dokončil svou práci. Aby odhalil toho, kdo vynášel ty informace. Klidně by příště mohli při nějaké akci odhalit tebe, nebo Megan či Davida. Klidně by vás mohli zabít. Tak proto."
Na to Don neměl co říct. Naprosto chápal Charlieho důvody, proč mu celou dobu lhal. Chápal i to, že Colby dělal jen svou práci, ale stejně se na ně zlobil. Zlobil se, protože mu způsobili tolik starostí, bolestí. Chtěl jim říct, že to chápe. Že jim odpouští, ale nedokázal to. Ještě ně.
"Pane," zaklepal na dveře jeden z členů kontrarozvědky, "výslechy jsou u konce. Už jen agenti Epps a Simons a máme vyslechnuté všechny." Informoval Colbyho.
"Chceš to udělat sám?" zeptal se Don Colbyho sarkasticky, "nebo to necháš na Charliem? Pracuje teď u vás, ne?"
"Ani já, ani Charlie," odsekl Colby, "ať je vyslechne McIntire." Rozkázal svému podřízenému.
"Ano pane," kývl, "můžeme, pane?" otočil se na Dona. Ten jen přikývl a vydal se s ním do výslechové místnosti. Jeho výslech byl dlouhý, hodně dlouhý. Agenti se vyptávali na vše, jak dlouho pracoval u FBI. Jak dlouho znal toho a toho. Don měl co dělat, aby si na vše vzpomněl, ale odpovídal popravdě a téměř vždy přesně. Jako jeden z mála, snad kromě Megan a Davida neměl co tajit.
"Děkuji, agente Eppsi," agent McIntire zaklapl své složky, "to je vše. Můžete se teď vrátit ke své práci.
"To je vše?" ušklíbl se Don, "můžu zase v klidu pracovat?"
"Ano pane," odpověděl mu, "všechny důkazy už máme. Zatkli jsme všechny, kteří se na úniku a prodeji informací podíleli."
"Kdo to byl?" zeptal se Don.
"Agenti Murdock, Lohen a Kend"informoval ho člen kontrarozvědky.
"Fajn," usmál s kysele Don, "děkuji za spolupráci."
Když Don odešel k výslechu, ocitli se Colby a David sami. Dva lidi, kteří kdysi bývali nejlepšími kamarády, tu stáli naproti sobě a nevěděli co říct.
"Bavil ses dobře? Dělat si z nás blázny?" jako první promluvil David.
"Dělal jsem jen svou práci, Dave," odpověděl mu Colby. Nechtěl se hádat. Znovu už ne.
"Svou práci?" zeptal se David a v jeho hlase byla slyšet zřetelná ironie a sarkasmus, "takhle ty říkáš tomu, že lžeš svým přátelům a celou dobu je jen využíváš? Nechat nás věřit, že tě popravili. Zfalšovat vlastní smrt. Víš jak nám bylo?"
"Davide," Colby chtěl něco říct, ale David mu nedal příležitost. "Nesnaž se obhajovat. Nic nezmění to, že jsi nám celé dva roky lhal."
"A tys to nikdy nedělal?" zeptal se ho Colby, "nikdy jsi nelhal? Nechtěl jsem Vám lhát, to mi musíš věřit."
"Věřit? Vyštěkl nevěřícně David, "vždyť ani nevím kdo jsi? Neznám tě. Řekls aspoň něco za ty dva roky, co by byla pravda?"
"Chceš pravdu, Davide? Opravdu jí chceš? Po pravdě jsme oba dva stejní. Všichni lžeme! Kolikrát ty ses vloudil do organizace zlodějů, překupníků nebo dealerů drog! Taky jsi jim lhal, Dave, taky jsi jim tvrdil, že jsi jejich přítel! Tahal jsi z nich informace, podváděl jsi je. A proč? Kvůli práci. Stejně jako já!"
"Ne, nejsme stejní,"rozčiloval se David. Jejich hádka nabírala na obrátkách, "oni byli zločinci! My jsme policisté!"
"I mezi policajty se najdou zločinci," lehce se pousmál. "Ale může tě těšit, že u kontrarozvědky končím. Svůj úkol jsem splnil. A popravdě, už mě to nebaví. Neustále začínat někde znova. Budovat si falešnou identitu, nové přátelé, znovu a znovu někomu něco dokazovat, přesvědčovat je, že dělám svou práci dobře. A já ji dělám dobře. Jako agent FBI jsem byl sakra dobrej. Už mě fakt nebaví, žít pod falešným jménem. Měl jsme jich tolik, že už si ani nepamatuju, jak se doopravdy jmenuju. Pořád se musím ohlížet přes rameno, jestli za mnou nestojí někdo z mé minulosti. Taková je pravda Davide."
Ale to co Davidovi řekl, nebyla čistá pravda. Pocity pravdivé byli, jen mu neřekl, že od kontrarozvědky nikdy neodešel a že jeho úkol u FBI ještě neskončil.
Bylo už hodně po půl noci, když na Colbyho stole zazvonil telefon. Colby zamžikal, protřel si oči a podíval se na displej mobilu. Věděl přesně, kdo volá. "Slyším," ozval se. Nepředstavoval se. Dotyčný jej taky velmi dobře znal. Poslouchal. Člověk na druhém konci mluvil docela dlouho, skoro dvě minuty. "Netuší.... Uklidni se. Nic zatím netuší. Tou habaďúrou s výslechy a zatčením jsme svedli ze stopy i Charlieho Eppse. Totálně jsme je rozhodili. Teď už to půjde jako po másle." Zase chvíli poslouchal hlas v telefonu. "Ani Carter nic netuší."..."Jo, všechny harddisky jsou zkopírovaný..."..."Jo, hesla taky..."...."Jo. máme teď volný přístup ke všemu... Nezatkli jsme jen Velinského. Kdyby něco prasklo, svedeme to na něj...... Už jsi je kontaktoval?" Poslouchal. "Super, ale pod milión za jméno nejdem. Neriskoval jsem, abych troškařil. Milion za jméno, jinak z obchodu nic nebude."
Dotelefonoval, usmál se
a klidně usnul.
KONEC CELÉ POVÍDKY.
No to snad ne. Měla jsem ho ráda,ale ty jsi ho vykreslila jako totálního parchanta. Alespoň tak jsem to pochopila. Jinak moc hezká povídka. Těším se na nějakou další. Přeji hezké Vánoce a hodnš štěstí a inspirace :) do nového roku.