close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství- část 10.

9. prosince 2010 v 15:43 | Ája |  Povídky
Ahojky, další díl povídky Tajemství, tohle je předposlední díl, ale už chystám pokráčko. Mám ale teď tzv. blok takže nevím, kdy to zase zveřejním... :)

Tajemství-část 10.

"Megan, dej prosím vzorek Lucyiny DNA do laborky. Až přijdou výsledky, ať mi zavolají. Chci to vědět jako první." Na tváři se Megan objevil překvapivý výraz, ale neprotestovala. "Dobře, já tam teda zajdu. Co budeš dělat ty?" Vím přesně, co budu dělat, povídat si. "Půjdu za ní. Třeba mi poví něco, co by pomohlo." "Ok" Otevřu dveře. "Zdravím" usměju se. "Ale já už vám všechno řekla. Víc už nevím!"

Začne se hned obhajovat. "Klid, klídek. Nejsem tu proto, že bych ještě něco potřeboval. Ale myslel jsem, jestli nemáš třeba na něco chuť? Nebo máš nějaké přání?" Splnil bych jí cokoliv, vím, jak výsledky dopadnou. V laboratoři otce najdou. "Můžu si přát cokoliv?" "Cokoliv." Přikývnu, ale hned musím dodat. "Pokud to nebude proti zákonům, samozřejmě." Zasměje se, má krásný, zvonivý smích. Tolik jsem ho miloval. "Krásně se směješ." Usměju se taky. "Děkuju, to mám po mamince. Všichni to říkají. Co, kdybych si přála, abyste mi rozepnul pouta?" Na ty jsem úplně zapomněl. "Jasně, no problemo." Vyndám klíček od pout a odemknu je. "Ještě něco, madame?" "Vaše francouzština by potřebovala vylepšit. Co takhle u ledového frappe a koláče?" Hodí po mě šibalským úsměvem. "Ale jistě, jen nesmíme opustit budovu, takže, máme dvě možnosti. První: obejít se bez studené kávy a koláče. Nebo druhá: dát si to donést mým otcem. Která se ti zamlouvá víc?" Vím, co si vybere. "To je jednoduché, prostě tu druhou." Zase mě obdaří krásným, romantickým úsměvem. Kdybych nebyl o tolik starší, nechal bych se sbalit. Jenže to nemůžu. "Fajn, tak mu zavoláme." Vytáhnu mobil a vymačkám tátovo telefonní číslo. "Ahoj Done. Co se děje?" "Ahoj, tati. Mohl bys nám sem prosím donést dvě frappe a dva kousky jablkového koláče? Prosím počkej momentík." Lucy na mě gestikuluje. "Jablkový v žádném případě, jsem na jablka alergická, celá bych otekla." Aha, tak jo. "No, tak ne jablkový, ale hruškový. Díky." Zavěsím. "Za momentík to tu bude. Jak dlouho už piješ kafe?" Chci ji poznat. "Moc dlouho ne. Kávu teda spíše vůbec, ale latte a frappe miluju." Labužnicky si olízne rty. "Done, tady to máte. Megan říkala, že sem můžu vstoupit." Otočím se. Vidím tátu, jak nese pytlík s koláčem a dva kelímky z kavárny. "Díky moc, tati, tohle je Lucy Delinová. Lucy, můj táta." "Ráda vás poznávám." Usměje se, zase. "Já tebe taky Lucy." Jsem rád, že táta nerozebírá, jak to, že si dávám koláč s hledanou uprchlicí. Myslím, že by se potom Lucy mohla uzavřít do sebe. A to by mi moc nepomohlo. "Tak, tady to je. Dvakrát hruškový koláč, a dvakrát frappe." Vytáhnu koláč ze sáčku. Jsou v něm i papírové talířky a plastové vidličky. "Dobrou chuť." Vezme si jeden kousek a nandá mi ten druhý. Pak zkušeně utrhne růžek od cukru navíc a vysype si ho celý do kávy.

"Charlesi, proč tvůj bratr svačí hruškový koláč právě s touhle holkou?" Zeptá se Alan. Právě vešel do nahrávací místnosti, kde se sešel celý Donův tým, aby pozoroval jeho a Lucy. "To netušíme, tati. Právě proto tu jsme. Abychom to zjistili." "Víte, je to divné. Don mi dal Lucyinu DNA a řekl, že chce znát výsledky jako první. Něco za tím bude."

"Povídej mi něco." Poprosím ho. Koláč už je snězený, ale káva nám ještě zbyla. "A o čem?" Ptá se mě. "To je jedno, cokoliv." "Nic mě nenapadá, mohla bys povídat ty." A jsme zase na začátku. Už skoro půl hodiny se tu dohadujeme, kdo bude něco povídat. Najednou někdo zaklepe na dveře. "Můžete jít klidně dál." Zvoláme oba najednou. Zasmějeme se. Nezlobí se na mě. Je to na něm vidět. Je šťastný, že tu můžeme být spolu a jen tak klábosit. A stejně tak já. Už dlouho se mi takhle nikdo nevěnoval. Každý se bál cokoliv říct, aby mi nepřipomněl mamku. Ale on je jiný, myslím, že jsem se spletla. Do místnosti vstoupí technik v bílém plášti. Zřejmě laborant. "Pane, máme výsledky." Podá mu papír a jde zase pryč. Proběhlo rychlé předání. Přelétne papír očima. To, co si přečetl, ho nijak nepřekvapilo. Jen mírně zarazilo. Podá mi ho. Ani se na něj nemusím koukat, vím, co v něm stojí. "Vědělas to?" Zeptá se. Přikývnu, nechci mu lhát. "Jak dlouho už to víš?" "Šest let."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michaela Michaela | 9. prosince 2010 v 16:51 | Reagovat

Že by Don byl táta? Ne nic, jen tak uvažuju. Hezký díl.

2 Ája Ája | 10. prosince 2010 v 17:00 | Reagovat

omlouvám se za to černé písmo, psala jsem to na notebooku a tady mi to nějak nejde předělat, jdu to ještě zköušet

3 Evka Evka | 11. prosince 2010 v 9:48 | Reagovat

No, vypadá to, že otcem je Don, ale já bych to tipla na někoho jiného z týmu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama