Ahojky, někdo si možná ještě pamatuje, někdo ne, ale míša před nějakou dobou napsala povídku Únosy, její pokračování se jmenovalo Kdo ti zavolal. Na blogu se už ale neuveřejnil díl třetí, poslední. Když jsem na to přišla, ihned jsem Míšu informovala a ona mi poslala ten poslední díl, Zároveň mě taky požádala, abych díl druhý (Kdo ti zavolal) přejmenovala na Únosy II. dávám to tedy na vědomí ;) tak a teď už poslední dílek. Kdo nečetl ty předchozí, doporučuju přečíst :)
Z dalšího telefonátu se dozvěděli, že peníze má předat agent Granger v té samé továrně, kde našli to DVD. Colby neváhal, a když šéf přinesl peníze, hned se tam rozjel. Podle pokynů měl nechat peníze tam, kde našel DVD. Colby byl opatrný, jak ho ve sluchátku nabádala Megan. Dal tam peníze, tři minuty počkal, jak měl a vracel se k autu. Tam měly být první tři unesené děti. Když už se Colby blížil k autu, opravdu tam děti byly. Vypadaly jako by byly mrtvé. Zkontroloval jejich puls, a když zjistil, že jsou všechny živé, dal je do svého auta. Když už tam bylo i to poslední propuštěné rukojmí, chystal se nasednout. V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Colby se skácel bezvládně k zemi.
Když Megan slyšela ve sluchátku tu ránu, na chvilku ztratila dech. Potom se v ní ale probudila agentka FBI a velitelka akce.
"Colby, co se stalo?" ptala se vyděšeně. Když se jí Colby neozval, začala být trochu nervózní.
"Sakra Colby, ozvi se mi." To už byla skoro hysterická.
"Jedu tam. Jestli se mu něco stalo, zabiju ho, parchanta,"rozhodl se David a nečekal na Meganin souhlas. Když dojel na místo předání, zůstával stále ve střehu. Hned uviděl služební auto FBI. Vrhl se k němu. Podvědomě čekal katastrofu. V autě uviděl tři děti. Všechny byly živé a na první pohled i zdravé. Obešel proto auto, kde opravdu Colbyho našel. Ležel na zemi bez známek života.
"Proboha, Colby, to snad ne. Zůstaň se mnou." Mezitím vytáčel číslo záchranné služby. Když Megan slyšela ve sluchátku, jak David mluví na Colbyho, chytila se za pusu. Zatím ke staré hale přijeli záchranáři a hned se rozběhli ke Colbymu. Po chvilce se vedle Davida objevil lékař a dal se s ním do řeči.
"Agente?" oslovil Davida.
"Doktore. Tak jak je mu?"
"Agent Granger je relativně v pořádku. Kulka mu prošla ramenem. Sama vyšla ven. Byla ale nejspíš napuštěná nějakým sedativem, proto jste ho našel v bezvědomí."
"To se mi ulevilo. Tak jeďte do nemocnice," řekl a chtěl jít k autu, kde lékařka ošetřovala propuštěné děti.
"Moment agente. Pan Granger trvá na tom, že do nemocnice nepojede. Ono to vlastně není ani zas tak moc nutné, jenom by na něho měl někdo dát pozor, aby třeba někde neusnul. Jinak mu skoro nic není."
"Tak já ho odvezu. Díky, doktore," poděkoval David a šel za Colbym. Ten stále ještě seděl v sanitce a bylo na něm vidět, že se mu chce spát.
"Tak co ty hrdino? Vážně nechceš jet do nemocnice? Vypadáš hrozně."
"Dík," odpověděl ironicky Colby a chtěl se postavit, "radši bych jel do kanceláře a dal si to naše hnusný kafe. To mě probere." Když vstával, podlomili se mu nohy. Kdyby ho David nezachytil, ležel by na zemi.
"Dík, brácho, máš to u mě. Tak pojedem, ne?" David jenom přikývl a raději si hodil jednu Colbyho ruku kolem krku.
"Neblbni, už je to dobrý. Klidně mě můžeš pustit," bránil se Colby.
"Jasně. A hned tady sebou sekneš. To jsi uhodl." To už byli u auta. David ještě pomohl Colbymu zapnout pás, protože jednou rukou mu to nešlo. Potom sám usedl za volant a vyrazili. Po chvilce se David podíval na Colbyho a musel se pousmát. Colby usnul. Alespoň někdo tady má klidný spaní, pomyslel si David. Když zastavil před FBI, vzbudil Colbyho a pomohl mu nahoru, kde už na ně netrpělivě čekala Megan. Nejdřív si ani nevšimla, že David Colbyho podpírá.
"To jsi mi nemohl zavolat? Víš, jaký jsem o vás měla strach?" pak si všimla, že Colby má levou ruku zavěšenou na šátku.
"Proboha, to tě střelil on?" ptala se naprosto zbytečně.
"Ne, David," musel si rýpnout Colby.
"Jak se můžeš v téhle chvíli smát? Víš, jak jsme se lekli, když se ozvala ta rána a ty ses nám neozýval? Nebo když David dorazil na místo a potom se mi neohlásil? Když jsem nevěděla, jestli vůbec žijete? Jak se můžeš smát?" Na Megan bylo vidět, že ji to opravdu rozčililo.
"Megan, promiň, já to takhle nemyslel. Nějak se odreagovat musim. Takhle já prostě reaguju na vztek. Omlouvám se." Na Colbym bylo vidět, že ho to pro změnu mrzí.
"Jak se ti to vlastně stalo?" chtěla vědět.
"Už jsem šel k autu, když jsem tam viděl ty děti. Všechny byly v bezvědomí. Naložil jsem je do auta a chtěl jsem nastoupit. Pak se ozval výstřel a víc nevím." Megan se podívala na Davida.
"Když jsem tam přijel, našel jsem ho tam ležet na zemi, v bezvědomí a v kaluži krve. Nevěděl jsem, co mám děla. Zavolal jsem záchranku a šel jsem se podívat na ty děti. Už byly všechny vzhůru. Na něco jsem se jich zeptal a pak jsem je nechal na starosti doktorce. Druhý doktor ošetřil Colbyho. Řekl mi, že je to čistý průstřel ramene. Jenomže kulka byla napuštěná nějakým sedativem. Proto byl v bezvědomí. Chtěl jsem, aby ho odvezli do nemocnice, ale on se zasek, že nikam nepojede, že mu nic není. Doktor mi řekl, že to není zase tak vážný, ale že ho budeme asi muset hlídat, aby nám někde neusnul a ještě se mu něco nestalo," tu poslední větu už říkal David se smíchem.
"Hahaha. Jenom se bavte. Jdu se převlíct do něčeho čistýho" a odešel. Megan se se strachem v očích podívala na Davida. Její oči říkali, že má strach.
"Neboj, on to zvládne a ještě se dá do práce. Znáš ho. Jeho jen tak něco neporazí," uklidňoval ji David.
"Já vím. On je silný. Myslím, že v Afghánistánu to bylo asi horší, ale tady jde i o Dona. Mám strach, že když ten magor může jenom tak unést 8 dětí, unést jednoho z nejlepších agentů, jaké FBI má a střílet po lidech, že třeba může Dona i těch 5 dětí třeba taky jenom tak zabít."
"Neboj, to podle mě neudělá. O něco mu musí jít," ozvalo se za nimi. Ani si Colbyho nevšimli.
"Jo ale o co?" ptala se Megan spíš sama sebe. David zase koutkem oka sledoval Colbyho, jak se mu klíží oči.
"Běž si, prosím tě, někam lehnout, ať neusneš ve stoje. My to tady nějak zvládneme." Měl o něho strach. Už dávno pominula ta zlost, kterou na něho měl, když se dozvěděli, že je dvojitý agent.
"Prosim tě, když jsem přežil Afghánistán, tohle mě nezabije." Megan s Davidem se na sebe podívali.
"Co je?" divil se Colby.
"Nic, co by. Jenom…." nedokončila Megan.
"Jenom o mně máte strach," dokončil za ni Colby, "ale to nemusíte. Já vím, kdy mám dost. A teď bychom se mohli dát do práce, ne?" a na důkaz, že to myslí vážně, zasedl ke stolu a začal číst nějaké papíry. Jeho dva kolegové se na sebe podívali, pokrčili rameny a zasedli za své stoly. Když o dvě hodiny později vešel do kanceláře ředitel, musel se smát. Rychle se vrátil do své kanceláře a přinesl si fotoaparát a udělal několik fotek. Všichni tři totiž leželi na svých stolech, místo polštářů měli pod hlavami papíry a jen tak tak že nespadli ze židlí. Nechal je spát a odešel. Když se ráno probudili, našli každý na svém stole fotografii z noci. I přes vážnost situace posledních dní se museli všichni tři smát.
"Zajímalo by mně, kdo to byl. Na tohle je tady expert Colby, ale ten je tam taky. Tak kdo to sakra byl?" zajímalo Davida.
"Dík za toho experta. Nevím jak vy, ale já si jdu dát kafe a něco k jídlu nebo padnu hlady. Jdete taky?" Nemusel se ptát dvakrát. Vzali si věci a vyrazili.
Hned jak se vrátili, zazvonil Megan telefon.
"Reevsová."
"Děkuji za peníze. Vašeho kolegy je mi líto. Myslím, že ani moc dlouho netrpěl. Nebo ano?" při těchto slovech se na sebe Colby s Davidem podívali a pokrčili rameny.
"Co chcete? Další peníze?"
"Jste chytrá, agentko."
"Nejprve chci nějaký důkaz, že děti a náš kolega žijí." Ruka, ve které svírala sluchátko, se jí začala potit vztekem.
"Musí vám stačit moje slovo. Za hodinu zavolám. Nashle." a položil to.
"Sakra. Je stále oprsklejší. Mám takové divné tušení."
"Nedá se nic dělat. Myslím ale, že máme jednu výhodu. On si myslí, že Colby je mrtvý. Nedalo by se toho nějak využít?"
"A jak prosím tě? Jako duch se k němu přenesu a budu ho strašit ve spaní?" snažil se odlehčit náladu, ale vysloužil si jenom káravý Meganin pohled.
"Já vím, omlouvám se. Ale jak bys toho chtěl využít? Já bych rád nějak pomohl, ale fakt nevím jak. A navíc jenom s jednou rukou vám asi moc platnej nebudu." David musel uznat, že má pravdu.
"Ale tak co budeme dělat? Přece nebudeme jenom tak sedět a čekat, až zavolá."
"Nebudete," ozvalo se za nimi.
"A jak si to představujete, šéfe? Máme vyplňovat hlášení?" rozohnila se Megan.
"Ne. To by mohl dělat leda tady pan Granger," když viděl Colbyho pohled, dodal, "ale všichni máte jinou práci. Na parkovišti jednoho supermarketu došlo k vraždě. Jeďte tam. Všichni. Tohle za vás vyřeší jiný tým." Už se chystali protestovat.
"To je rozkaz!" Proti tomu se nedalo nic namítat.
"Tady máte přesnou adresu. Budu vám volat, co je nového." Vzali si tedy věci a jeli. Řídila Megan, vedle ní seděl David a Colby si sedl dozadu. Na místě činu byli ani ne za 5 minut.
"Tak co tady máme?"zeptala se Megan policisty.
"Malá holčička. Je to hrůza. Její totožnost neznáme. Podívejte se sami." Když ji uviděla, zatajil se jí dech.
"Jmenuje Janet Doeová, 9 let. Je to 4. unesené dítě v jednom případu."
"Jo, o tom jsem slyšel. Prý jich bylo uneseno osm."
"Tři už propustil, chtěl za ně $150.000. Předtím ještě unesl našeho kolegu. Druhého postřelil. Děkuji, přebíráme to." Megan vstala od holčičky a šla ke svým kolegům.
"Je to Janet Doeová."
"Co? To už je zabíjí? Musíme dát vědět šéfovi." zděsil se Colby.
"Už mi volá. Reevsová."
"Zase volal. Chce jedině vás dva. Tak jak to tam vypadá?"
"Podrobnosti vám řeknu až v kanceláři. Je tady televize."
"Tak jo" řekl a zavěsil. Megan se otočila k tělu, které právě nakládali do auta patologa a potom se podívala na své kolegy.
"Tak jo, máme jet do kanceláře. Šéf nejspíš neví, k čemu nás poslal. Máme za ním jít. Ten parchant zase volal. Prý chce jenom nás dva. Nikoho jiného. Nejspíš ještě pořád neví, že Colby žije."
"Tak na co ještě čekáme, jedem,"pobídl je David. Tentokrát řídil David. Během chvilky byli v ředitelově kanceláři.
"Tak co tam máte? Prý to bylo něco hrozného."
"Jo. Oběť se jmenuje Janet Doeová, 9 let. Je to 4. unesená oběť v našem případu. Takže na něm děláme dál. A co máte vy?"
"Volal krátce po tom, co jste odjeli. Když jsem mu řekl, že jste pryč a na tom případu už neděláte, prostě mi oznámil, že pokud za hodinu nezvedne telefon jeden z vás dvou," ukázal na Davida a Megan, "bude zabíjet. Proč vlastně chce jenom vás dva? Proč mu nejde i o Grangera?" zeptal se patřičně zmateně.
"Protože on si myslí, že je Colby mrtvý. Když ho střelil, myslel si, že ho zabil. Neví, že Colby žije," oznámil mu David.
"Aha. A co s tím případem tedy budete dělat?"
"Počkáme na výsledky pitvy té malé. Třeba se z toho dá něco vyčíst. Až zavolá, zkusíme něco vymyslet. Nehodlám už moc dlouho čekat. Při představě, že už zabil tu malou, co možná provádí s Donem? Proto už nechci dlouho čekat. Půjdeme po něm."
"Dobře. Máte moji plnou podporu. Seženu vám zatykač na kohokoli, na koho budete potřebovat. Uvolním vám tolik agentů a policistů, kolik budete potřebovat. Jasné?"
"Děkujeme, šéfe." S tím odešel do své kanceláře. Všichni se zase šli posadit za haldy papírů, které měli na stole. Colbymu zazvonil telefon.
"Granger."
"Dr. Sabello, pitevna. Mám výsledky té malé."
"Jdeme tam. Volal mi doktor. Má výsledky té malé." Beze slova se všichni zvedli a šli tam.
"Vítám vás. Je to jak jsem předpokládal. Nejprve ji omámil. Podle mě nechtěl, aby moc trpěla. Potom ji uškrtil. Na krku je jasně vidět strangulační rýha. Nechal nám i vražednou zbraň. Uškrtil ji jejím vlastním páskem. A než se mě zeptáte, jestli jsme na něm našli nějaké stopy, tak ano, našli."
"A co jste našli?" ptala se dychtivě Megan.
"Na přasce byl otisk. Jeho porovnání už je na vás."
"Díky doktore," a chystali se odejít, když se ještě Colby otočil.
"Doktore, ještě jeden dotaz. Byla znásilněna?" V jeho očích bylo vidět, jak moc by si přál slyšet zápornou odpověď."
"Nebyla, agente Grangere. Naštěstí."
"Díky. Nashledanou." Až teď mohl Colby odejít. V kanceláři se ihned všichni nahrnuli do technické místnosti, kde seděl jeden technik.
"Prosím vás, mohl byste nám prohnat databází tenhle otisk?" zeptala se ho Megan.
"Jistě, madam." A hned se do toho dal. Netrvalo to dlouho a na monitoru se jim objevilo jméno.
"Jason Wilson. To jméno mi něco říká," řekl Colby a odešel z místnosti. David se za ním zvědavě díval. Colby se za chvíli vrátil.
"Jason Wilson, 30 let. Před několika lety ho Don zatkl za pašování drog. Zanedlouho ho pustili. K pašování drog přidal ještě obchodování se zbraněmi, vydírání, krádeže, loupeže. Naposledy ho zatkl…. sakra, Don Eppes. Za distribuci dětského porna. Jason ale utekl a zatím ho nenašli. Don ho zatkl před měsícem."
"Takže tady jde o pomstu. Jdu to říct řediteli, vy se snažte najít nějaké místo, kde by mohl ukrývat ty zbylé děti a Dona."S tím Megan odešla. Colby i David si sedli ke svým počítačům.
"Mám to!" ozvalo se od Davidova stolu.
"Co jsi našel?" ptali se sborově Megan i Colby.
"Jason vlastní pozemek za městem, na kterém stojí stará továrna. Léta ji nikdo nepoužívá. Našel jsem snímky ze satelitu, staré několik minut. U té továrny stojí auto a před budovou stál nějaký chlap se zbraní v ruce. Podržte se, ten chlap je náš pachatel."
"Jedeme tam." Colby se hned zvedal a chtěl jet s nimi.
"A ty tam jako budeš dělat co? Chceš, aby tě opravdu zabil? Jednou rukou ho nezvládneš. Neblbni." pustil se do něho David.
"David má pravdu, Colby. Zůstaň tady, my ho přivezem."
"A co jako budu dělat tady? Chodit sem a tam po kanceláři? Sakra. Dona jsem do toho dostal, tak mu z toho chci taky moct. Nemůžete mi v tom zabránit," řekl.
"Tak dobře, ale nepůjdeš sám. Nikdo nepůjde sám. Vždy minimálně po dvou. Jasné?" dívala se na Colbyho, ale myslela oba.
"Jasné," dostalo se jí dvojhlasné odpovědi.
"Tak jedem." Cestou zavolali posily a dali vědět řediteli. Během 10 minut byli na místě. Auto pořád stálo před továrnou. Všechna auta jela na příkaz Megan bez majáčku. Zastavili kus od budovy, aby se neprozradili. Šli většinou po dvou, někdy po třech. To byl případ Megan, Davida a Colbyho. Všichni byli navzájem spojeni vysílačkami a všichni měli neprůstřelné vesty.
"Hlavně si pamatujte, že tam jsou děti a agent FBI. Tak dejte pozor, na koho budete střílet," uslyšeli všichni ve svých sluchátkách. Na povel se všichni vydali do budovy. V přízemí nikdo nebyl. Vydali se tedy do patra, kde našli v první místnosti všechny unesené děti. Ukázali jim, aby byly potichu a odvedli je dolů, kde na ně už čekali lékaři. Všechny děti byly naštěstí v pořádku. V hale mezitím agenti procházeli místnost po místnosti a hledali svého šéfa. Zatím bezvýsledně. Teď stáli před poslední místností. David na Meganin povel vykopl dveře. To, co uviděli, je na okamžik paralyzovalo. Před nimi stál Jason Wilson, před sebou držel Dona, kterému u hlavy držel pistoli.
"Ještě krok a zabiju ho," pohrozil jim Jason.
"Odhoďte zbraň, Jasone. Nemá to cenu," snažil se ho přemluvit David. Chtěl něco říct Colbymu, ale všiml si, že Colby vedle něho nestojí. I Megan si toho všimla. Ani jeden na sobě nedal nic znát.
"Ani mě nenapadne. Jestli vy neodhodíte zbraně, zabiju ho. A myslím to vážně." Megan se podívala na Dona. Jeho košile byla celá od krve. Na obličeji měl několik šrámů. Všimla si, že nemá neprůstřelnou vestu, kterou při onom zásahu určitě měl. Na pažích a na hrudi měl několik řezných ran. Byl ale v bezvědomí.
"A jak vám máme věřit, že pokud složíme zbraně, vy nás nezabijete? Nebo že nezabijete našeho kolegu?"
"No prostě mi budete muset věřit. Tak bude to?" David si všiml stínu, který se mihl za Wilsonem. Poznal v něm Colbyho.
"Dobře, dobře," a začal pomalu sklánět zbraň. Megan si nejspíš Colbyho taky všimla, proto Davida následovala. To pachatele vyvedlo na okamžik z míry. Hned se zase začal věnovat jim.
"Tak fajn. Teď si sedněte na tyhle židle." Když viděl, že se zdráhají, přitlačil Donovi pistoli víc k hlavě. To zabralo. Oba se posadili na připravené židle. Wilson pustil Dona. Ten se sesunul k zemi. Teď pro změnu mířil na Megan.
"Agente Sinclaire, vstaňte a svažte vaši krásnou kolegyni." David malinko otálel.
"Hned." Vstal a přivázal Megan k židli.
"Teď si sedněte." David si raději sedl. Když dosedl, všiml si, že Don už neleží tam kde před chvílí. Snad to Colby zvládne´pomyslel si David. Za chvilku byl také svázaný. Moc ho to ale netrápilo. Věděl, že Colby je v tom jen tak nenechá. Nemýlil se. Počkal, až Wilson odstoupí od Davida. Jenomže David se na Colbyho díval déle, než měl. Tím ho prozradil. Wilson se otočil, a když uviděl Colbyho, ozval se výstřel. David viděl, jak se Wilson kácí k zemi. Chtěl Colbymu poděkovat, ale zůstal s ústy dokořán. Colby ležel na zemi a bylo zřetelně vidět, jak mu z hrudníku vytéká krev. Když to uviděla Megan, snažila se dostat z pout. David jí je naštěstí moc neutáhl. Za chvilku stála a hned běžela ke Colbymu. Nejprve se zastavila u Davida a také mu pomohla z pout. Potom zkontrolovali oba muže.
"Je mrtvý," zkonstatovala Megan, když kontrolovala životní funkce Jasona Wilsona.
"Colby naštěstí žije. Ale je to o fous," oddechl si David.
"Jdi najít Dona, já zavolám lékaře." David se tedy vydal hledat jejich šéfa. Nemusel chodit daleko. Colby Dona odtáhl jenom kousek. David našel Dona ležet na požárním schodišti, stále ještě v bezvědomí. Při podrobnějším pohledu zjistil, že Don má mezi žebry bodnou ránu.
"Tady agent Sinclair. Jsem na požárním schodišti v 1. patře. Je tu raněný. Žádám lékaře. Ale rychle." Mezitím se snažil udržet Dona naživu. O to samé se snažila uvnitř Megan s Colbym. Lékaři byli u obou za chvilku. Během okamžiku oba odvážela záchranka do nemocnice. Pro Jasona Wilsona přijel patolog. Hned co ho naložil, rozjeli se oba agenti do nemocnice. Na sesterně, kde se ptali na stav svých kolegů, se toho moc nedozvěděli. Pouze je poslali k operačním sálům. Tam se posadili a čekali. Zdálo se jim, jakoby čekali dny, možná roky.
"Agentka Reevsová? Agent Sinclair? Jsem Dr. Tony Wolf. Operoval jsem agenta Eppese."
"A jak je na tom?" ptali se oba naráz.
"Kromě těch několika šrámů a ranek, ze kterých ztratil menší množství krve, měl poměrně hlubokou bodnou ránu mezi žebry. Nůž mu propíchl plíci. Pokud se nepřidají nějaké komplikace, za pár dní ho pustíme domů."
"Díky doktore. Můžeme za ním?"
"Dnes ne. Jděte se domů vyspat. Zítra ráno vás k němu pustí. Nashledanou," a odcházel.
"Moment, doktore. Nevíte jak je na tom agent Granger?"
"Tak to bohužel nevím."
"Přesto díky. Nashledanou," rozloučila se s ním Megan a znovu se posadila na lavičku, na které seděla předchozích několik hodin. David si sedl vedle ní. Ani jeden nic neříkal. Až David prolomil to ticho, které vzniklo.
"Neměli jsme Colbyho brát s sebou. Teď tady leží a bojuje o život."
"Kdybychom ho s sebou nevzali, tak teď ležíme v márnici všichni. Davide, vždyť on nám pomohl. Zachránil Donovi život. A nám taky," poslední větu už říkala s pláčem.
"Bojím se, že to vzdá," strachoval se David.
"Nevzdá, on to zvládne. Musí. Vždyť mu ještě musíme poděkovat. Ještě toho musí tolik udělat. On to nesmí vzdát," teď už David nevěděl, jak má Megan utěšit. Dolehl na ni stres posledních několika hodin a projevil se pláčem. Proto ji k sobě jenom přitiskl a hladil ji po vlasech. Za chvíli ucítil její pravidelné oddychování. Opatrně ji položil na lavičku, na které seděli, a vstal. Šel se projít. Stavil se na sesterně, kde se zeptal, jestli by mu nedali nějakou deku pro Megan. Sestřička mu ji ochotně podala. David Megan přikryl a znovu si sedl. V tom okamžiku k němu přišel lékař.
"Agent Sinclair? Jsem Dr. Cameron. Operoval jsem pana Gran…"
"Jak je na tom," nenechal ho domluvit David.
"Žije. Kulka mu prošla vestou a zůstala v plíci. Kulku jsme odstranili. Měl by to zvládnout."
"Můžeme za ním?"
"Dnes ne. Snad zítra. Jeďte domů. Vždyť tu jste skoro 10 hodin. Jeďte se vyspat. Podívejte, vaše kolegyně usnula tady. Zítra vás za ním pustí. Nashledanou," rozloučil se s ním a odešel.
"Děkuju, doktore. Nashledanou." David šetrně vzbudil Megan a řekl jí, co mu řekl doktor. Potom ji odvezl domů. Sám jel také domů, ale nešel spát. Sedl si na pohovku a zavolal Charliemu, co se stalo. Potom zavolal řediteli. Pak teprve odešel do ložnice a usnul hned, jak položil hlavu na polštář. Zdálo se, že spal sotva pár minut, když mu zazvonil budík. Odešel do koupelny, vlezl pod sprchu. Potom se rychle nasnídal a jel do nemocnice.
O 14 DNÍ POZDĚJI
"Dobré ráno všem,"ozvalo se.
"Dobré ráno. Koukám, že sis odpočinul. To je dobře, protože na tebe čeká spousta práce," podívala se na Dona se smíchem Megan a ukazovala na kupu papírů na jeho stole. V tu chvíli vešel do kanceláře David.
"Dobré ráno." Jeho pozdrav postrádal Donovo nadšení.
"Ahoj. Stalo se něco?" zajímalo Megan. Takhle se David netvářil hodně dlouho.
"Colby… on v noci zemřel." Jakmile to dořekl, Megan začala plakat a Donovi se ztratil z tváře úsměv.
"…Proto na něho vzpomínejme v dobrém. Amen," zakončil kněz. Pokynul Donovi. Ten vstal a zaujal jeho místo.
"Co říct? Co také říct na pohřbu kamaráda, kolegy. A co říct na pohřbu kolegy, který vám zachránil život? Tady pouze děkuji, nestačí. Colby Granger byl skvělý člověk, dobrý voják a vynikající agent FBI.
Byl to i skvělý kamarád a kolega. Bude nám tady všem chybět. Nikdy na tebe nezapomeneme, Colby." Don se ani nesnažil zadržovat slzy. Když domluvil, Colbyho kolegové z armády spustili na jeho počest salvu. Don, Megan, David, Charlie a Amita nasedli do jednoho auta a odjeli ze hřbitova. Megan držela na klíně vlajku, kterou jí dali. Colby neměl příbuzné, proto ji dali kolegům. Nikomu se nechtělo mluvit, proto mlčeli. Don jel do kanceláře. Nikdo nic nenamítal. Když tam přišli, každý se ponořil do svých myšlenek. Don si šel pro kafe, Megan si sedla ke Colbyho stolu a jen tak se dívala před sebe. David po chvilce přišel za Donem.
"Víš, Done, já tomu pořád nevěřím. Vždyť večer mu nic nebylo. Byl jsem za ním a on se ještě smál. Nechápu to. Vždyť byl zdravý," na Davidovi bylo vidět, že se se smrtí kamaráda nemůže smířit.
"Já tomu taky nerozumím, ale musíme se s tím smířit. Nedá se nic dělat. Zemřel, aby nám zachránil život. Je to smutné, ale je to tak." Potom se oba odmlčeli. Přišli za nimi i ostatní. Charlie držel Amitu kolem ramen, David stejně držel Megan, ikdyž jenom jako kamarád.
Druhý den všichni přišli normálně do práce. Ikdyž nic nebylo normální. Všichni se stále dívali na jeden prázdný stůl. Na stůl, který ještě nedávno nebyl skoro ani vidět pod hromadou papírů. Teď byl prázdný. Don ale všechny rychle vytrhl z letargie.
"Máme případ, vážení," zvolal, jen co vešel do dveří.
"Co je to tentokrát?"chtěl vědět David. Za normálních okolností by v této místnosti zněl smích. Ne tak dnes. Poslední dobou se tu nikdo nesmál.
"Vražda před nákupním centrem. Do pěti minut vyrážíme." A zase odcházel. Nedošel ale daleko. V půli cesty se zastavil. Díval se k výtahu, jakoby tam viděl ducha.
"Stalo se něco, Done?" starala se Megan.
"Asi se mi to zdá," odpověděl jí Don. Ale nezdálo se mu to. Podobně jako on se za pár sekund tvářili všichni. Z výtahu totiž vyšel jejich pohřbený kolega a kamarád, Colby Granger.
"Čau, co se všichni tak tváříte? Viděli jste ducha nebo co?" Docela se bavil.
"Colby, jsi to ty?" zeptala se pro jistotu Megan.
"A kdo by to byl?"
"Počkat. Jak to, že jsi tady? Včera jsme tě pohřbili," vysvětlil mu Don.
"Tak to asi těžko. Já jsem tady. A jsem živý a zdravý." V tu chvíli zazvonil Donovi na stole telefon. Volali z nemocnice, že ten, koho pohřbili, není jejich kolega. Byl to úplně cizí člověk. Stal se omyl. Hrozný omyl. A pak že neexistují zázraky.
Když Megan slyšela ve sluchátku tu ránu, na chvilku ztratila dech. Potom se v ní ale probudila agentka FBI a velitelka akce.
"Colby, co se stalo?" ptala se vyděšeně. Když se jí Colby neozval, začala být trochu nervózní.
"Sakra Colby, ozvi se mi." To už byla skoro hysterická.
"Jedu tam. Jestli se mu něco stalo, zabiju ho, parchanta,"rozhodl se David a nečekal na Meganin souhlas. Když dojel na místo předání, zůstával stále ve střehu. Hned uviděl služební auto FBI. Vrhl se k němu. Podvědomě čekal katastrofu. V autě uviděl tři děti. Všechny byly živé a na první pohled i zdravé. Obešel proto auto, kde opravdu Colbyho našel. Ležel na zemi bez známek života.
"Proboha, Colby, to snad ne. Zůstaň se mnou." Mezitím vytáčel číslo záchranné služby. Když Megan slyšela ve sluchátku, jak David mluví na Colbyho, chytila se za pusu. Zatím ke staré hale přijeli záchranáři a hned se rozběhli ke Colbymu. Po chvilce se vedle Davida objevil lékař a dal se s ním do řeči.
"Agente?" oslovil Davida.
"Doktore. Tak jak je mu?"
"Agent Granger je relativně v pořádku. Kulka mu prošla ramenem. Sama vyšla ven. Byla ale nejspíš napuštěná nějakým sedativem, proto jste ho našel v bezvědomí."
"To se mi ulevilo. Tak jeďte do nemocnice," řekl a chtěl jít k autu, kde lékařka ošetřovala propuštěné děti.
"Moment agente. Pan Granger trvá na tom, že do nemocnice nepojede. Ono to vlastně není ani zas tak moc nutné, jenom by na něho měl někdo dát pozor, aby třeba někde neusnul. Jinak mu skoro nic není."
"Tak já ho odvezu. Díky, doktore," poděkoval David a šel za Colbym. Ten stále ještě seděl v sanitce a bylo na něm vidět, že se mu chce spát.
"Tak co ty hrdino? Vážně nechceš jet do nemocnice? Vypadáš hrozně."
"Dík," odpověděl ironicky Colby a chtěl se postavit, "radši bych jel do kanceláře a dal si to naše hnusný kafe. To mě probere." Když vstával, podlomili se mu nohy. Kdyby ho David nezachytil, ležel by na zemi.
"Dík, brácho, máš to u mě. Tak pojedem, ne?" David jenom přikývl a raději si hodil jednu Colbyho ruku kolem krku.
"Neblbni, už je to dobrý. Klidně mě můžeš pustit," bránil se Colby.
"Jasně. A hned tady sebou sekneš. To jsi uhodl." To už byli u auta. David ještě pomohl Colbymu zapnout pás, protože jednou rukou mu to nešlo. Potom sám usedl za volant a vyrazili. Po chvilce se David podíval na Colbyho a musel se pousmát. Colby usnul. Alespoň někdo tady má klidný spaní, pomyslel si David. Když zastavil před FBI, vzbudil Colbyho a pomohl mu nahoru, kde už na ně netrpělivě čekala Megan. Nejdřív si ani nevšimla, že David Colbyho podpírá.
"To jsi mi nemohl zavolat? Víš, jaký jsem o vás měla strach?" pak si všimla, že Colby má levou ruku zavěšenou na šátku.
"Proboha, to tě střelil on?" ptala se naprosto zbytečně.
"Ne, David," musel si rýpnout Colby.
"Jak se můžeš v téhle chvíli smát? Víš, jak jsme se lekli, když se ozvala ta rána a ty ses nám neozýval? Nebo když David dorazil na místo a potom se mi neohlásil? Když jsem nevěděla, jestli vůbec žijete? Jak se můžeš smát?" Na Megan bylo vidět, že ji to opravdu rozčililo.
"Megan, promiň, já to takhle nemyslel. Nějak se odreagovat musim. Takhle já prostě reaguju na vztek. Omlouvám se." Na Colbym bylo vidět, že ho to pro změnu mrzí.
"Jak se ti to vlastně stalo?" chtěla vědět.
"Už jsem šel k autu, když jsem tam viděl ty děti. Všechny byly v bezvědomí. Naložil jsem je do auta a chtěl jsem nastoupit. Pak se ozval výstřel a víc nevím." Megan se podívala na Davida.
"Když jsem tam přijel, našel jsem ho tam ležet na zemi, v bezvědomí a v kaluži krve. Nevěděl jsem, co mám děla. Zavolal jsem záchranku a šel jsem se podívat na ty děti. Už byly všechny vzhůru. Na něco jsem se jich zeptal a pak jsem je nechal na starosti doktorce. Druhý doktor ošetřil Colbyho. Řekl mi, že je to čistý průstřel ramene. Jenomže kulka byla napuštěná nějakým sedativem. Proto byl v bezvědomí. Chtěl jsem, aby ho odvezli do nemocnice, ale on se zasek, že nikam nepojede, že mu nic není. Doktor mi řekl, že to není zase tak vážný, ale že ho budeme asi muset hlídat, aby nám někde neusnul a ještě se mu něco nestalo," tu poslední větu už říkal David se smíchem.
"Hahaha. Jenom se bavte. Jdu se převlíct do něčeho čistýho" a odešel. Megan se se strachem v očích podívala na Davida. Její oči říkali, že má strach.
"Neboj, on to zvládne a ještě se dá do práce. Znáš ho. Jeho jen tak něco neporazí," uklidňoval ji David.
"Já vím. On je silný. Myslím, že v Afghánistánu to bylo asi horší, ale tady jde i o Dona. Mám strach, že když ten magor může jenom tak unést 8 dětí, unést jednoho z nejlepších agentů, jaké FBI má a střílet po lidech, že třeba může Dona i těch 5 dětí třeba taky jenom tak zabít."
"Neboj, to podle mě neudělá. O něco mu musí jít," ozvalo se za nimi. Ani si Colbyho nevšimli.
"Jo ale o co?" ptala se Megan spíš sama sebe. David zase koutkem oka sledoval Colbyho, jak se mu klíží oči.
"Běž si, prosím tě, někam lehnout, ať neusneš ve stoje. My to tady nějak zvládneme." Měl o něho strach. Už dávno pominula ta zlost, kterou na něho měl, když se dozvěděli, že je dvojitý agent.
"Prosim tě, když jsem přežil Afghánistán, tohle mě nezabije." Megan s Davidem se na sebe podívali.
"Co je?" divil se Colby.
"Nic, co by. Jenom…." nedokončila Megan.
"Jenom o mně máte strach," dokončil za ni Colby, "ale to nemusíte. Já vím, kdy mám dost. A teď bychom se mohli dát do práce, ne?" a na důkaz, že to myslí vážně, zasedl ke stolu a začal číst nějaké papíry. Jeho dva kolegové se na sebe podívali, pokrčili rameny a zasedli za své stoly. Když o dvě hodiny později vešel do kanceláře ředitel, musel se smát. Rychle se vrátil do své kanceláře a přinesl si fotoaparát a udělal několik fotek. Všichni tři totiž leželi na svých stolech, místo polštářů měli pod hlavami papíry a jen tak tak že nespadli ze židlí. Nechal je spát a odešel. Když se ráno probudili, našli každý na svém stole fotografii z noci. I přes vážnost situace posledních dní se museli všichni tři smát.
"Zajímalo by mně, kdo to byl. Na tohle je tady expert Colby, ale ten je tam taky. Tak kdo to sakra byl?" zajímalo Davida.
"Dík za toho experta. Nevím jak vy, ale já si jdu dát kafe a něco k jídlu nebo padnu hlady. Jdete taky?" Nemusel se ptát dvakrát. Vzali si věci a vyrazili.
Hned jak se vrátili, zazvonil Megan telefon.
"Reevsová."
"Děkuji za peníze. Vašeho kolegy je mi líto. Myslím, že ani moc dlouho netrpěl. Nebo ano?" při těchto slovech se na sebe Colby s Davidem podívali a pokrčili rameny.
"Co chcete? Další peníze?"
"Jste chytrá, agentko."
"Nejprve chci nějaký důkaz, že děti a náš kolega žijí." Ruka, ve které svírala sluchátko, se jí začala potit vztekem.
"Musí vám stačit moje slovo. Za hodinu zavolám. Nashle." a položil to.
"Sakra. Je stále oprsklejší. Mám takové divné tušení."
"Nedá se nic dělat. Myslím ale, že máme jednu výhodu. On si myslí, že Colby je mrtvý. Nedalo by se toho nějak využít?"
"A jak prosím tě? Jako duch se k němu přenesu a budu ho strašit ve spaní?" snažil se odlehčit náladu, ale vysloužil si jenom káravý Meganin pohled.
"Já vím, omlouvám se. Ale jak bys toho chtěl využít? Já bych rád nějak pomohl, ale fakt nevím jak. A navíc jenom s jednou rukou vám asi moc platnej nebudu." David musel uznat, že má pravdu.
"Ale tak co budeme dělat? Přece nebudeme jenom tak sedět a čekat, až zavolá."
"Nebudete," ozvalo se za nimi.
"A jak si to představujete, šéfe? Máme vyplňovat hlášení?" rozohnila se Megan.
"Ne. To by mohl dělat leda tady pan Granger," když viděl Colbyho pohled, dodal, "ale všichni máte jinou práci. Na parkovišti jednoho supermarketu došlo k vraždě. Jeďte tam. Všichni. Tohle za vás vyřeší jiný tým." Už se chystali protestovat.
"To je rozkaz!" Proti tomu se nedalo nic namítat.
"Tady máte přesnou adresu. Budu vám volat, co je nového." Vzali si tedy věci a jeli. Řídila Megan, vedle ní seděl David a Colby si sedl dozadu. Na místě činu byli ani ne za 5 minut.
"Tak co tady máme?"zeptala se Megan policisty.
"Malá holčička. Je to hrůza. Její totožnost neznáme. Podívejte se sami." Když ji uviděla, zatajil se jí dech.
"Jmenuje Janet Doeová, 9 let. Je to 4. unesené dítě v jednom případu."
"Jo, o tom jsem slyšel. Prý jich bylo uneseno osm."
"Tři už propustil, chtěl za ně $150.000. Předtím ještě unesl našeho kolegu. Druhého postřelil. Děkuji, přebíráme to." Megan vstala od holčičky a šla ke svým kolegům.
"Je to Janet Doeová."
"Co? To už je zabíjí? Musíme dát vědět šéfovi." zděsil se Colby.
"Už mi volá. Reevsová."
"Zase volal. Chce jedině vás dva. Tak jak to tam vypadá?"
"Podrobnosti vám řeknu až v kanceláři. Je tady televize."
"Tak jo" řekl a zavěsil. Megan se otočila k tělu, které právě nakládali do auta patologa a potom se podívala na své kolegy.
"Tak jo, máme jet do kanceláře. Šéf nejspíš neví, k čemu nás poslal. Máme za ním jít. Ten parchant zase volal. Prý chce jenom nás dva. Nikoho jiného. Nejspíš ještě pořád neví, že Colby žije."
"Tak na co ještě čekáme, jedem,"pobídl je David. Tentokrát řídil David. Během chvilky byli v ředitelově kanceláři.
"Tak co tam máte? Prý to bylo něco hrozného."
"Jo. Oběť se jmenuje Janet Doeová, 9 let. Je to 4. unesená oběť v našem případu. Takže na něm děláme dál. A co máte vy?"
"Volal krátce po tom, co jste odjeli. Když jsem mu řekl, že jste pryč a na tom případu už neděláte, prostě mi oznámil, že pokud za hodinu nezvedne telefon jeden z vás dvou," ukázal na Davida a Megan, "bude zabíjet. Proč vlastně chce jenom vás dva? Proč mu nejde i o Grangera?" zeptal se patřičně zmateně.
"Protože on si myslí, že je Colby mrtvý. Když ho střelil, myslel si, že ho zabil. Neví, že Colby žije," oznámil mu David.
"Aha. A co s tím případem tedy budete dělat?"
"Počkáme na výsledky pitvy té malé. Třeba se z toho dá něco vyčíst. Až zavolá, zkusíme něco vymyslet. Nehodlám už moc dlouho čekat. Při představě, že už zabil tu malou, co možná provádí s Donem? Proto už nechci dlouho čekat. Půjdeme po něm."
"Dobře. Máte moji plnou podporu. Seženu vám zatykač na kohokoli, na koho budete potřebovat. Uvolním vám tolik agentů a policistů, kolik budete potřebovat. Jasné?"
"Děkujeme, šéfe." S tím odešel do své kanceláře. Všichni se zase šli posadit za haldy papírů, které měli na stole. Colbymu zazvonil telefon.
"Granger."
"Dr. Sabello, pitevna. Mám výsledky té malé."
"Jdeme tam. Volal mi doktor. Má výsledky té malé." Beze slova se všichni zvedli a šli tam.
"Vítám vás. Je to jak jsem předpokládal. Nejprve ji omámil. Podle mě nechtěl, aby moc trpěla. Potom ji uškrtil. Na krku je jasně vidět strangulační rýha. Nechal nám i vražednou zbraň. Uškrtil ji jejím vlastním páskem. A než se mě zeptáte, jestli jsme na něm našli nějaké stopy, tak ano, našli."
"A co jste našli?" ptala se dychtivě Megan.
"Na přasce byl otisk. Jeho porovnání už je na vás."
"Díky doktore," a chystali se odejít, když se ještě Colby otočil.
"Doktore, ještě jeden dotaz. Byla znásilněna?" V jeho očích bylo vidět, jak moc by si přál slyšet zápornou odpověď."
"Nebyla, agente Grangere. Naštěstí."
"Díky. Nashledanou." Až teď mohl Colby odejít. V kanceláři se ihned všichni nahrnuli do technické místnosti, kde seděl jeden technik.
"Prosím vás, mohl byste nám prohnat databází tenhle otisk?" zeptala se ho Megan.
"Jistě, madam." A hned se do toho dal. Netrvalo to dlouho a na monitoru se jim objevilo jméno.
"Jason Wilson. To jméno mi něco říká," řekl Colby a odešel z místnosti. David se za ním zvědavě díval. Colby se za chvíli vrátil.
"Jason Wilson, 30 let. Před několika lety ho Don zatkl za pašování drog. Zanedlouho ho pustili. K pašování drog přidal ještě obchodování se zbraněmi, vydírání, krádeže, loupeže. Naposledy ho zatkl…. sakra, Don Eppes. Za distribuci dětského porna. Jason ale utekl a zatím ho nenašli. Don ho zatkl před měsícem."
"Takže tady jde o pomstu. Jdu to říct řediteli, vy se snažte najít nějaké místo, kde by mohl ukrývat ty zbylé děti a Dona."S tím Megan odešla. Colby i David si sedli ke svým počítačům.
"Mám to!" ozvalo se od Davidova stolu.
"Co jsi našel?" ptali se sborově Megan i Colby.
"Jason vlastní pozemek za městem, na kterém stojí stará továrna. Léta ji nikdo nepoužívá. Našel jsem snímky ze satelitu, staré několik minut. U té továrny stojí auto a před budovou stál nějaký chlap se zbraní v ruce. Podržte se, ten chlap je náš pachatel."
"Jedeme tam." Colby se hned zvedal a chtěl jet s nimi.
"A ty tam jako budeš dělat co? Chceš, aby tě opravdu zabil? Jednou rukou ho nezvládneš. Neblbni." pustil se do něho David.
"David má pravdu, Colby. Zůstaň tady, my ho přivezem."
"A co jako budu dělat tady? Chodit sem a tam po kanceláři? Sakra. Dona jsem do toho dostal, tak mu z toho chci taky moct. Nemůžete mi v tom zabránit," řekl.
"Tak dobře, ale nepůjdeš sám. Nikdo nepůjde sám. Vždy minimálně po dvou. Jasné?" dívala se na Colbyho, ale myslela oba.
"Jasné," dostalo se jí dvojhlasné odpovědi.
"Tak jedem." Cestou zavolali posily a dali vědět řediteli. Během 10 minut byli na místě. Auto pořád stálo před továrnou. Všechna auta jela na příkaz Megan bez majáčku. Zastavili kus od budovy, aby se neprozradili. Šli většinou po dvou, někdy po třech. To byl případ Megan, Davida a Colbyho. Všichni byli navzájem spojeni vysílačkami a všichni měli neprůstřelné vesty.
"Hlavně si pamatujte, že tam jsou děti a agent FBI. Tak dejte pozor, na koho budete střílet," uslyšeli všichni ve svých sluchátkách. Na povel se všichni vydali do budovy. V přízemí nikdo nebyl. Vydali se tedy do patra, kde našli v první místnosti všechny unesené děti. Ukázali jim, aby byly potichu a odvedli je dolů, kde na ně už čekali lékaři. Všechny děti byly naštěstí v pořádku. V hale mezitím agenti procházeli místnost po místnosti a hledali svého šéfa. Zatím bezvýsledně. Teď stáli před poslední místností. David na Meganin povel vykopl dveře. To, co uviděli, je na okamžik paralyzovalo. Před nimi stál Jason Wilson, před sebou držel Dona, kterému u hlavy držel pistoli.
"Ještě krok a zabiju ho," pohrozil jim Jason.
"Odhoďte zbraň, Jasone. Nemá to cenu," snažil se ho přemluvit David. Chtěl něco říct Colbymu, ale všiml si, že Colby vedle něho nestojí. I Megan si toho všimla. Ani jeden na sobě nedal nic znát.
"Ani mě nenapadne. Jestli vy neodhodíte zbraně, zabiju ho. A myslím to vážně." Megan se podívala na Dona. Jeho košile byla celá od krve. Na obličeji měl několik šrámů. Všimla si, že nemá neprůstřelnou vestu, kterou při onom zásahu určitě měl. Na pažích a na hrudi měl několik řezných ran. Byl ale v bezvědomí.
"A jak vám máme věřit, že pokud složíme zbraně, vy nás nezabijete? Nebo že nezabijete našeho kolegu?"
"No prostě mi budete muset věřit. Tak bude to?" David si všiml stínu, který se mihl za Wilsonem. Poznal v něm Colbyho.
"Dobře, dobře," a začal pomalu sklánět zbraň. Megan si nejspíš Colbyho taky všimla, proto Davida následovala. To pachatele vyvedlo na okamžik z míry. Hned se zase začal věnovat jim.
"Tak fajn. Teď si sedněte na tyhle židle." Když viděl, že se zdráhají, přitlačil Donovi pistoli víc k hlavě. To zabralo. Oba se posadili na připravené židle. Wilson pustil Dona. Ten se sesunul k zemi. Teď pro změnu mířil na Megan.
"Agente Sinclaire, vstaňte a svažte vaši krásnou kolegyni." David malinko otálel.
"Hned." Vstal a přivázal Megan k židli.
"Teď si sedněte." David si raději sedl. Když dosedl, všiml si, že Don už neleží tam kde před chvílí. Snad to Colby zvládne´pomyslel si David. Za chvilku byl také svázaný. Moc ho to ale netrápilo. Věděl, že Colby je v tom jen tak nenechá. Nemýlil se. Počkal, až Wilson odstoupí od Davida. Jenomže David se na Colbyho díval déle, než měl. Tím ho prozradil. Wilson se otočil, a když uviděl Colbyho, ozval se výstřel. David viděl, jak se Wilson kácí k zemi. Chtěl Colbymu poděkovat, ale zůstal s ústy dokořán. Colby ležel na zemi a bylo zřetelně vidět, jak mu z hrudníku vytéká krev. Když to uviděla Megan, snažila se dostat z pout. David jí je naštěstí moc neutáhl. Za chvilku stála a hned běžela ke Colbymu. Nejprve se zastavila u Davida a také mu pomohla z pout. Potom zkontrolovali oba muže.
"Je mrtvý," zkonstatovala Megan, když kontrolovala životní funkce Jasona Wilsona.
"Colby naštěstí žije. Ale je to o fous," oddechl si David.
"Jdi najít Dona, já zavolám lékaře." David se tedy vydal hledat jejich šéfa. Nemusel chodit daleko. Colby Dona odtáhl jenom kousek. David našel Dona ležet na požárním schodišti, stále ještě v bezvědomí. Při podrobnějším pohledu zjistil, že Don má mezi žebry bodnou ránu.
"Tady agent Sinclair. Jsem na požárním schodišti v 1. patře. Je tu raněný. Žádám lékaře. Ale rychle." Mezitím se snažil udržet Dona naživu. O to samé se snažila uvnitř Megan s Colbym. Lékaři byli u obou za chvilku. Během okamžiku oba odvážela záchranka do nemocnice. Pro Jasona Wilsona přijel patolog. Hned co ho naložil, rozjeli se oba agenti do nemocnice. Na sesterně, kde se ptali na stav svých kolegů, se toho moc nedozvěděli. Pouze je poslali k operačním sálům. Tam se posadili a čekali. Zdálo se jim, jakoby čekali dny, možná roky.
"Agentka Reevsová? Agent Sinclair? Jsem Dr. Tony Wolf. Operoval jsem agenta Eppese."
"A jak je na tom?" ptali se oba naráz.
"Kromě těch několika šrámů a ranek, ze kterých ztratil menší množství krve, měl poměrně hlubokou bodnou ránu mezi žebry. Nůž mu propíchl plíci. Pokud se nepřidají nějaké komplikace, za pár dní ho pustíme domů."
"Díky doktore. Můžeme za ním?"
"Dnes ne. Jděte se domů vyspat. Zítra ráno vás k němu pustí. Nashledanou," a odcházel.
"Moment, doktore. Nevíte jak je na tom agent Granger?"
"Tak to bohužel nevím."
"Přesto díky. Nashledanou," rozloučila se s ním Megan a znovu se posadila na lavičku, na které seděla předchozích několik hodin. David si sedl vedle ní. Ani jeden nic neříkal. Až David prolomil to ticho, které vzniklo.
"Neměli jsme Colbyho brát s sebou. Teď tady leží a bojuje o život."
"Kdybychom ho s sebou nevzali, tak teď ležíme v márnici všichni. Davide, vždyť on nám pomohl. Zachránil Donovi život. A nám taky," poslední větu už říkala s pláčem.
"Bojím se, že to vzdá," strachoval se David.
"Nevzdá, on to zvládne. Musí. Vždyť mu ještě musíme poděkovat. Ještě toho musí tolik udělat. On to nesmí vzdát," teď už David nevěděl, jak má Megan utěšit. Dolehl na ni stres posledních několika hodin a projevil se pláčem. Proto ji k sobě jenom přitiskl a hladil ji po vlasech. Za chvíli ucítil její pravidelné oddychování. Opatrně ji položil na lavičku, na které seděli, a vstal. Šel se projít. Stavil se na sesterně, kde se zeptal, jestli by mu nedali nějakou deku pro Megan. Sestřička mu ji ochotně podala. David Megan přikryl a znovu si sedl. V tom okamžiku k němu přišel lékař.
"Agent Sinclair? Jsem Dr. Cameron. Operoval jsem pana Gran…"
"Jak je na tom," nenechal ho domluvit David.
"Žije. Kulka mu prošla vestou a zůstala v plíci. Kulku jsme odstranili. Měl by to zvládnout."
"Můžeme za ním?"
"Dnes ne. Snad zítra. Jeďte domů. Vždyť tu jste skoro 10 hodin. Jeďte se vyspat. Podívejte, vaše kolegyně usnula tady. Zítra vás za ním pustí. Nashledanou," rozloučil se s ním a odešel.
"Děkuju, doktore. Nashledanou." David šetrně vzbudil Megan a řekl jí, co mu řekl doktor. Potom ji odvezl domů. Sám jel také domů, ale nešel spát. Sedl si na pohovku a zavolal Charliemu, co se stalo. Potom zavolal řediteli. Pak teprve odešel do ložnice a usnul hned, jak položil hlavu na polštář. Zdálo se, že spal sotva pár minut, když mu zazvonil budík. Odešel do koupelny, vlezl pod sprchu. Potom se rychle nasnídal a jel do nemocnice.
O 14 DNÍ POZDĚJI
"Dobré ráno všem,"ozvalo se.
"Dobré ráno. Koukám, že sis odpočinul. To je dobře, protože na tebe čeká spousta práce," podívala se na Dona se smíchem Megan a ukazovala na kupu papírů na jeho stole. V tu chvíli vešel do kanceláře David.
"Dobré ráno." Jeho pozdrav postrádal Donovo nadšení.
"Ahoj. Stalo se něco?" zajímalo Megan. Takhle se David netvářil hodně dlouho.
"Colby… on v noci zemřel." Jakmile to dořekl, Megan začala plakat a Donovi se ztratil z tváře úsměv.
"…Proto na něho vzpomínejme v dobrém. Amen," zakončil kněz. Pokynul Donovi. Ten vstal a zaujal jeho místo.
"Co říct? Co také říct na pohřbu kamaráda, kolegy. A co říct na pohřbu kolegy, který vám zachránil život? Tady pouze děkuji, nestačí. Colby Granger byl skvělý člověk, dobrý voják a vynikající agent FBI.
Byl to i skvělý kamarád a kolega. Bude nám tady všem chybět. Nikdy na tebe nezapomeneme, Colby." Don se ani nesnažil zadržovat slzy. Když domluvil, Colbyho kolegové z armády spustili na jeho počest salvu. Don, Megan, David, Charlie a Amita nasedli do jednoho auta a odjeli ze hřbitova. Megan držela na klíně vlajku, kterou jí dali. Colby neměl příbuzné, proto ji dali kolegům. Nikomu se nechtělo mluvit, proto mlčeli. Don jel do kanceláře. Nikdo nic nenamítal. Když tam přišli, každý se ponořil do svých myšlenek. Don si šel pro kafe, Megan si sedla ke Colbyho stolu a jen tak se dívala před sebe. David po chvilce přišel za Donem.
"Víš, Done, já tomu pořád nevěřím. Vždyť večer mu nic nebylo. Byl jsem za ním a on se ještě smál. Nechápu to. Vždyť byl zdravý," na Davidovi bylo vidět, že se se smrtí kamaráda nemůže smířit.
"Já tomu taky nerozumím, ale musíme se s tím smířit. Nedá se nic dělat. Zemřel, aby nám zachránil život. Je to smutné, ale je to tak." Potom se oba odmlčeli. Přišli za nimi i ostatní. Charlie držel Amitu kolem ramen, David stejně držel Megan, ikdyž jenom jako kamarád.
Druhý den všichni přišli normálně do práce. Ikdyž nic nebylo normální. Všichni se stále dívali na jeden prázdný stůl. Na stůl, který ještě nedávno nebyl skoro ani vidět pod hromadou papírů. Teď byl prázdný. Don ale všechny rychle vytrhl z letargie.
"Máme případ, vážení," zvolal, jen co vešel do dveří.
"Co je to tentokrát?"chtěl vědět David. Za normálních okolností by v této místnosti zněl smích. Ne tak dnes. Poslední dobou se tu nikdo nesmál.
"Vražda před nákupním centrem. Do pěti minut vyrážíme." A zase odcházel. Nedošel ale daleko. V půli cesty se zastavil. Díval se k výtahu, jakoby tam viděl ducha.
"Stalo se něco, Done?" starala se Megan.
"Asi se mi to zdá," odpověděl jí Don. Ale nezdálo se mu to. Podobně jako on se za pár sekund tvářili všichni. Z výtahu totiž vyšel jejich pohřbený kolega a kamarád, Colby Granger.
"Čau, co se všichni tak tváříte? Viděli jste ducha nebo co?" Docela se bavil.
"Colby, jsi to ty?" zeptala se pro jistotu Megan.
"A kdo by to byl?"
"Počkat. Jak to, že jsi tady? Včera jsme tě pohřbili," vysvětlil mu Don.
"Tak to asi těžko. Já jsem tady. A jsem živý a zdravý." V tu chvíli zazvonil Donovi na stole telefon. Volali z nemocnice, že ten, koho pohřbili, není jejich kolega. Byl to úplně cizí člověk. Stal se omyl. Hrozný omyl. A pak že neexistují zázraky.
Chtěla bych se v první řaddě omluvit, že tu poslední díl přibyl až teď. Zároveň bych se chtěla omluvit, že je tento díl malinko delší. Přeji ještě jednou příjemné čtení.