close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střelba-část 1.

26. února 2012 v 12:34 | Ája |  Povídky od vás
Zdravím. Evka poslala první část nové povídky s názvem Střelba. Povídka navazuje na jednu z předchozích-Prachy. Takže kdo nečetl, nechť přečte ;)

V kostele hrála tichá hudba. Smuteční hosté, kteří se přišli rozloučit se svým kolegou, přítelem, profesorem se tísnili kolem mahagonové rakve. Byli tu studenti, profesoři, agenti FBI. Amita se sotva držela na nohou. Po tvářích jí kanuly slzy, které nedokázala zastavit.


Don stál v pozadí a vše pozoroval. "Někde tu je," říkal si šeptem sám sobě. "Ten hajzl, je tu mezi nimi." Díval se z jednoho na druhého. Všichni v černém. Všichni mněli tvář skloněnou k zemi. Drželi smutek. Tichá obřadní hudba jen podkreslovala tísnivou atmosféru. Všude bylo plno květin.
"Je mi to líto," Megan nedokázala zadržet slzy. Položila bílou růži na mahagonovou rakev. "Sbohem" šeptla a přidala se k Donovi.
"Je tu." Šeptl směrem k ní, aby je nikdo neslyšel, "ten parchant je někde tady. Dostanu ho, Megan," kývl hlavou. O jeho slovech nepochybovala. I ona ho chtěla za každou cenu dostat. "Měl by ses jít rozloučit," pokynula hlavou směrem k rakvi.
Don zaváhal. Věděl, že by měl, ale něco v něm mu bránilo. Jako by s bál přiblížit k rakvi. Zdálo se mu to směšné, ale měl dojem, že by smrt mohla být nakažlivá. Nejraději by z kostela utekl. Ještě jednou se rozhlédl okolo. Zhluboka se nadechl, a vydal se směrem k rakvi. V ruce držel květinu.
Zastavil se u rakve. Nechtěl brečet. Opravdu ne, bránil se tomu ze všech sil, a snad poprvé věděl, že se neovládne. "Sbohem," položil květinu na rakev, "měl jsem tě fakt rád." Přitiskl si prsty pravé ruky k ústům, které hned přiložil k rakvi.
Otočil se. Znovu se rozhlédl po kostele, chtěl si co nejvíce obličejů zapamatovat. Chtěl vědět, kdo všechno se zde ukázal. Věděl, že tu mezi nima někde je.
Ozvalo se řinčení skla. "Střelba!" ozvali se téměř všichni agenti FBI jednohlasně, "k zemi!" Don prudce strhl jednu z přítomných na zem. "Zůstaňte u země." Řekl jí. Vytasil svou zbraň.
Rozhlížel se. Očima hledal střelce. Krčil se za jedním z oblouků. Kulka jej jen těsně minula.
V kostele nastala panika. Místo hudby teď byl slyšet jen křik vyděšených smutečních hostů.
Don dýchal pomalu. Rozvažoval. Zatím nikdo z agentů palbu neobětoval. Všichni věděli, že by bylo velmi riskantní začít střílet. Ne, když je kolem tolik civilistů. Vždyť někteří z nich byly ještě děti. Alespoň z Donova pohledu.
Ozvala se další rána, která fungovala jako startovní výstřel. Všichni přítomní, krom agentů FBI se dali k úprku. Tísnili se mačkali u vchodových dveří. Chtěli se z kostela dostat co nejdříve. Chtěli zmizet z palebné zóny, přitom netušili, co by je mohlo čekat venku.
"Budou snadný cíl," křikl David. Podíval se Donovým směrem, jako by chtěl jeho ujištění. Don jen přikývl. Naznačil Davidovi, aby se společně s Colby přesunuli k východu.
David a Colby se podél stěn přesunovali k vstupním dveřím. Zbraně odjištěné, kdykoliv připravené je použít. Chtěli toho zmetka dostat. Teď a tady. Nestačilo, že zabil jednoho z nich. Teď mu střílel i na pohřbu.
A pak náhle, stejně rychle jako začala, střelba utichla.

***
"Chci, aby jste to tady prohledali. Chci otisky, nábojnice, DNA. Všechno co najdete!" udílel Don rozkazy. Jeho hlas zněl direktivněji než sám chtěl, ale momentálně nebyl ve stavu, kdy by se dokázal kontrolovat.
"Vyslechly jsme půlku těch, co byli na pohřbu" informoval ho David.
"Máme ale jména ode všech." Doplnil Colby.
"Fajn, chci ať vyslechnete všechny. Rozdělte se s Liz. Čím dřív se něco dovíme, tím dříve zjistíme, kdo je za to odpovědný."
"Done, eh," Colby si odkašlal, "nemyslíš, že bys potřeboval ochranu? Ta kulka tě minula jen o vlásek."
Don zavrtěl hlavou, "Není jisté, že šli po mě." Podíval se směrem ke kostelu, který teď na místo květin zdobili žluté policejní pásky. Don byl vzteky bez sebe. Chtělo se mu křičet. Věděl, že pohřeb nebude lehký, že se může něco přihodit, ale tohle opravdu nečekal.
"Done," Colby chtěl něco namítnout, ale při pohledu na Dona si to rozmyslel.
"Jdu domů. Podívat se na tátu," pokynul jim, "o všem mě ihned informujte. Budu na mobilu a pak v kanclu."
Ostatní jen přikývli.
***
"Ahoj tati," pozdravil. V domě bylo tísnivé ticho. Alan Eppes seděl v kuchyni. Nebylo cítit jídlo, jak to bývalo obvyklé. Alan nevařil už několik dní. Přesněji ode dne, kdy se v jejich domě střílelo. Přestože byla veranda už dávno umytá, měli pocit, že stopy krve jsou stále patrné.
Don se zastavil u okna. Pozoroval to místo. Do mysli se mu vkrádali vzpomínky, které chtěl vypudit.
"No tak, zůstaň se mnou!" křičel, ale nedostalo se m u odpovědi. "Volejte sanitku!"
"No tak," tisk ruce na krvacející hrudník. Snažil se ten proud krve zastavit, ale nedařilo se mu to, " No tak, dívej se na mě!" ruce se třásly. Mačkali místo, kudy proletěla kulka. V duchu se modlil. Napínal uši, zda neuslyší houkání sanitky, ale ta, jakoby nechtěla přijet. Donovi se zdálo, že mezi střelbou a dojezdem sanitky uplynuly snad hodiny. Nikdy se mu deset minut nezdálo delších.
"No tak, prosím, prosím, prosím, dýchej, slyšíš, prosím…."
"Pořád tam je," připojil se k němu Alan. "Pořád tu skvrnu vidím. Vyměním podlahu."
"To nepomůže." Zavrtěl hlavou Don, "Najdu ho, tati." Podíval se na něj, "najdu ho a zabiju."
Alan zavrtěl hlavou, "Pomsta mu život nevrátí," poodešel od okna, "Najdi ho a předej spravedlnosti. To je to, o co Vám společně šlo."
"Tati," Don přešel ke kredenci, vytáhl z ní láhev skotské a nalil do dvou skleniček, "Charlie…"
"Já vím," přitakal Alan. "Přejde to, jednou to všechno přejde. Přebolí to a život se vrátí do starých kolejí."
Don s ním nesouhlasil. Věděl, že nic už nebude stejné jako dřív. Nikdy si neuvědomoval, jak strašně moc mu bude chybět. Jak mu budou chybět jejich intelektuální debaty. Dohady o zákonech fyziky, kterým Don ani za mák nerozuměl, jeho neustálé poučování, a dobře mířené, i když občas nesrozumitelné rady.
Zazvonil mu telefon. Alan se díval na svého syna. Věděl, že se opět něco přihodilo. "Hned jsem tam," řekl někomu do telefonu.
"Musím jít," popadl sako. Cítil se v něm nepohodlně. Nejraději by oblek svlékl a narval na sebe jeansy, ale na převlékání nebyl čas.
"Máme další vraždu. Zřejmě šlo o stejného pachatele."

***
Konec 1. části
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michaela Michaela | 26. února 2012 v 17:08 | Reagovat

Moc hezký díl...těším se na další ;)

2 Evka Evka | 26. února 2012 v 18:58 | Reagovat

[1]: Díky moc. Další bude, až asi za týden.

3 Anett Anett | 27. února 2012 v 11:01 | Reagovat

WaW, mráz po zádech .... :-)

4 Michaela Michaela | 27. února 2012 v 13:03 | Reagovat

[2]: Proč mám takový neodbytný pocit, že to nebylo to poslední, co se stalo?! Ale moc se budu celý týden těšit na další kousek...

5 Evka Evka | 27. února 2012 v 20:57 | Reagovat

[4]:No, určitě to nebylo to poslední, co se stalo. Tahle povídka bude celá zvláštní.

6 Michaela Michaela | 28. února 2012 v 16:13 | Reagovat

[5]:Tak to se koukám máme na co těšit... :D ale opravdu se těším ;)

7 Michaela Michaela | 26. května 2012 v 11:48 | Reagovat

[2]:Těch týdnů už uplynulo několik a další díl nikde...moc, moc prosím, dodej další dílek...jsem napnutá jak struna...moc se těším...

8 Evka Evka | 11. července 2012 v 12:50 | Reagovat

[7]:Omlouvám se, teď jsem zrovna neměla vůbec čas na psaní. Zkusím to co nejrychlelji napravit.
Ale moc díky za zájem, sand se to bbude líbit.

9 Michaela Michaela | 16. července 2012 v 12:38 | Reagovat

[8]:Neomlouvej se, to se stane, taky bych měl apohnout s některými povídkami :(
Jinak já se rozhodně těším a jestli bude další díl alespoň tak dobrý jako první, líbit se rozhodně bude ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama